Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Civilizace, Společnost

Zastavit, čelem vzad! Německo se omluví za zločiny v koloniální Namibii

Německo se chystá k omluvě za zločiny své koloniální vlády nad Namibií

Slavnost Hererů v tradičních uniformách. • Autor: AFP, Profimedia
Slavnost Hererů v tradičních uniformách. • Autor: AFP, Profimedia
0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

Aktualizace: Německo se oficiálně omluví za zločin, který bývá historiky nazýván první genocidou 20. století. Ve své kolonii na jihozápadě Afriky, na území dnešní Namibie, tehdy císařské vojsko vyvraždilo většinu národa Hererů a velkou část národa Namů. „Budeme tehdejší události oficiálně nazývat tím, čím z dnešní perspektivy byly: genocidou,“ řekl v pátek ministr zahraničí Heiko Maas. Německo navíc k běžné rozvojové pomoci v příštích třiceti letech na jihozápadě Afriky vloží miliardu eur do fondu, z něhož bude placena stavba infrastruktury, školství, zemědělství, pozemková reforma a další projekty. Cíleně však nehovoří o odškodnění a reparacích, z nichž by mohly vzejít další soudní nároky potomků obětí v Namibii či jiných bývalých koloniích a okupovaných území.

Dohoda o omluvě a fondu ještě musí projít parlamenty obou zemí. Významní zástupci samotných Hererů a Namů požadují vyšší odškodnění a přímou účast na jednáních, která byla jen mezivládní. Dosažený kompromis je však výsledkem šesti let trvajících jednání mezi zástupci obou vlád  - a ještě delšího příběhu o poznání zločinů, jež byly v Německu sto let prakticky zapomenuty. Při této příležitosti odemykáme následující text o postupném vypořádání se s touto minulostí, který částečně vychází i z autorovy cesty do oblastí obývaných Herery. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem:

K pořádné africké veselce patří tanec, ovšem zde, na okraji pouště Omaheke v jihoafrické Namibii, se slaví pochodováním. „Dopředu, zastavit, čelem vzad, břicho zatlačit, pochod!“ křičí muž z národa Hererů, podle jehož příkazů v žáru slunce mašíruje tucet pánů různého věku. Jsou oblečení do zelených a khaki uniforem s červenými klopami, které napodobují stejnokroj německého koloniálního vojska z počátku 20. století. Po čele jim stékají pramínky potu.

Oslava v písečné krajině, na níž byl autor těchto řádků před deseti lety hostem, jako by patřila do jiné doby a na jiný kontinent. Jednomu z přítomných afrických stařešinů se na hrudi třpytí odznak ve tvaru německého říšského kříže a na klopě má našitý nápis „Generalfeldmarschall“. Podobně originální variace na koloniální uniformu a názvy německých hodností – jsou tu například „Feldwebel“ či „Unteroffizier“ – zdobí všechny přítomné muže, zatímco ženy se oblékly do černých sak a vícevrstvých červených šatů, též inspirovaných střihy z císařského Německa. Ve stínu košatého stromu pojídají hovězí guláš, pijí fantu a návštěvníkovi z Evropy vysvětlují, že dnes výjimečně chybí obvyklý hudební doprovod – dechovka vyhrávající k pochodu.

Nejpodivnější na tom všem je, že němečtí vojáci v podobných uniformách na počátku 20. století skoro všechny Herery vyhladili. Přeživší byli rozehnáni do pouště a sousedních zemí, kde museli znovu vytvořit identitu zničeného národa. Pomohli si tím, že napodobili německou vojenskou organizaci. Považovali ji za hlavní zdroj síly nepřítele, a proto založili spolky, které imitovaly císařské uniformy a posléze pomáhaly při obnově kultury i konkrétním jedincům v nouzi.

Sto let staré zločiny rezonují až do dnešních dní i v jiné než této poněkud bizarní podobě. Hererové si z generace na generaci předávají vzpomínky z válečného pekla a stále hlasitěji požadují omluvu a odškodnění. Koloniální příběh nyní spěje k vyvrcholení. Berlínská vláda loni poprvé uznala, že se Německo na jihozápadě Afriky dopustilo své první genocidy, delegace německé a namibijské vlády vyjednávají o oficiální omluvě a odškodném. Zároveň také počátkem ledna zástupci Hererů německý stát zažalovali.

Nevěděli, co je čeká

Němci do soupeření o zámořské kolonie vstoupili později než jiné evropské mocnosti. Bylo to kvůli pozdnímu sjednocení do té doby rozdrobených německých států, k němuž došlo až v roce 1871. Ani kancléř sjednotitel Otto von Bismarck neměl o rozpínání k rovníku přílišný zájem, nechal se však přesvědčit naléháním obchodníků, kteří požadovali ochranu zámořských investic. Při evropském porcování Afriky na Berlínské konferenci v letech 1884–1885 německému císařství připadlo území dnešní Tanzanie, Rwandy, Burundi, Kamerunu, Toga a Namibie. „Německo stejně jako jiná impéria zpočátku nevědělo, do čeho se vlastně pouští. Zabíralo území jednoduše proto, že to dělali všichni ostatní,“ popisuje v telefonickém rozhovoru počátek koloniálního dobrodružství Andreas Eckert, vedoucí fakulty afrikanistiky na berlínské Humboldtově univerzitě.

Připomínka koloniálních časů: opuštěné německé městečko v Namibii • Autor: Profimedia, Alamy
Připomínka koloniálních časů: opuštěné německé městečko v Namibii • Autor: Profimedia, Alamy

Na řídce osídleném, polopouštním jihozápadě Afriky Němci koncem 19. století rozšiřovali území uzavíráním smluv s místními náčelníky, kteří obvykle netušili, že se svým podpisem připravují o půdu i svrchovanost. O pastviny přicházeli i Hererové, tehdy nejpočetnější namibijský kmen. Když je navíc dobytčí mor připravil prakticky o všechna stáda krav, stávali se z nich rolníci na německých farmách, kde pracovali od rána do noci za ubohou mzdu.

Znamenalo to naprostý rozklad jejich způsobu života. Trpěli hladem a nemocemi, čelili stále přísnějším nařízením. V roce 1904 proto povstali a zabili 123 německých civilistů. „Proti příchodu Evropanů bylo v Africe zpočátku jen málo odporu, protože místní nevěděli, co je čeká. Velké vzpoury přišly až na přelomu 19. a 20. století,“ připomíná Eckert. „Němci v Namibii i jiné evropské mocnosti pak reagovali mimořádně tvrdě.“

Odpověď koloniálního vojska byla skutečně nemilosrdná. Mezi lety 1904 a 1907 zemřelo asi šedesát z osmdesáti tisíc Hererů a s podobnou nesmiřitelností potlačilo německé císařství i národ Nama, který se k povstání přidal.

„Všichni Hererové musí opustit zemi. Každý Herero na německém území, se zbraní či bez ní, s dobytkem či bez něj, bude zastřelen,“ zněl příkaz generála Lothara von Trothy, který velel německým jednotkám. Někteří byli skutečně zastřeleni, jiní utekli do pouště, kde jim němečtí vojáci bránili v přístupu ke zdrojům vody. Sedmnáct tisíc dalších nešťastníků skončilo v koncentračních táborech, kde v otrockých podmínkách dřeli pro říši – necelých osm tisíc v zajetí zemřelo. Stovky lebek a kostí obětí byly převezeny do Evropy, kde většinou sloužily výzkumům, které měly potvrdit a rozvinout v dobovém vědeckém mainstreamu rozšířené teorie o rasové nadřazenosti bělochů.

Řízky a vyvlastněná půda

Německo o své kolonie přichází po porážce v první světové válce, kdy se dnešní Namibie dostává pod správu bělochy ovládané Jižní Afriky, která sem postupně přenáší svůj rasistický systém. „Německá DNA“ však na jihozápadě Afriky zůstává: některá města položená v písečné krajině mají německé rysy i názvy, třeba Lüderitz na břehu Atlantiku nebo polopouštní Mariental. V restauracích jsou k mání řízky s bramborovým salátem, v trafikách pak německy psaný lokální deník Allgemeine Zeitung. Žije tu dvacetitisícová německá menšina, která vlastní značnou část nejúrodnější půdy, včetně pozemků vyhnaných Hererů a Namů.

Městečko Lüderitz v Namibii. • Autor: Profimedia, Huber images
Městečko Lüderitz v Namibii. • Autor: Profimedia, Huber images

„Němci stvořili hranice Namibie, samotnou představu státu na tomto prostoru. Začala tehdy řada trendů, které doteď působí: urbanizace, stavba infrastruktury, segregace obyvatel podle barvy kůže, nerovné rozdělení půdy,“ vysvětluje afrikanista Andreas Eckert. V Africe se podle něj v koloniálních dobách zrodil na Západu závislý hospodářský systém, který přetrvává dosud. Kontinent jen vyváží suroviny, sám nic neprodukuje a není soběstačný.

Výklad dějin, podle něhož byli Evropané vždy v právu, už není udržitelný.

Převažující evropský pohled na koloniální epochu je smířlivější: v obecném povědomí zůstaly hlavně postavené silnice nebo přínos misionářů ve školství a zdravotnictví. Přesto se názory na koloniální minulost od počátku tisíciletí mění. Británií například pohnuly knihy o koncentračních táborech, zakládaných v padesátých letech 20. století s cílem potlačit povstání v Keni, a žaloba skupinky přeživších, mučených mužů, kteří na vládě v Londýně před čtyřmi lety vysoudili odškodné (viz Respekt 23/2013). V Belgii v novém tisíciletí do osnov pronikly informace o milionech mrtvých v dnešním Kongu, které měl na svědomí koloniální správce, belgický král Leopold II. (viz Respekt 2/2015). „Změna je cítit hlavně v médiích a na univerzitách, debatu stále více ovlivňují i děti imigrantů z bývalých kolonií. Mnozí politici se s tím tématem ale nechtějí vypořádat,“ říká o situaci ve Francii, Belgii a Británii afrikanista Jürgen Zimmerer z Univerzity v Hamburku.

Koloniální minulost byla dlouho zapomenuta také v Německu. „Vše překrylo vyrovnání se zločiny druhé světové války,“ vysvětluje Zimmerer, který je nejcitovanějším odborníkem na německou koloniální historii a momentálně prezidentem Mezinárodního centra pro výzkumníky genocid. Namibie se však v roce 1990 stala nezávislou demokratickou zemí a Hererové pak začali své dějiny připomínat. Jejich žádosti o omluvu však na konci devadesátých let německý prezident Roman Herzog během státní návštěvy prozatím utnul slovy, že by po tolika letech napáchala více škod než užitku.

Omluvy odmítá také většina namibijských Němců. Nevyrostli v německé poválečné kultuře sebezpytování a vyznávají tradiční výklad koloniální historie, podle něhož Evropané na zaostalý kontinent přinesli rozvoj. „Hererové vycítili šanci, jak se snadno dostat k penězům,“ slyší od nich často návštěvník.

Jejich předkové prý začali válku. (Ženy v běžných tradičních oděvech Hererů) • Autor: Profimedia, robertharding
Jejich předkové prý začali válku. (Ženy v běžných tradičních oděvech Hererů) • Autor: Profimedia, robertharding

„Oni tehdy válku začali. Pokud vím, Němci také nedostali reparace za pozemky na území dnešního Polska, ze kterých byli po druhé světové válce vyhnáni,“ řekl například autorům reportáže deníku Süddeutsche Zeitung farmář Wilhelm Dieckmann, jenž se v Namibii živí chovem dobytka a divoké zvěře, kterou pak lovci z Evropy a Ameriky za poplatek střílejí. Jeho předci se nechali přesvědčit pobídkou císařské vlády, která po vítězné válce vábila německé osadníky na jih Afriky, a za pár tisíc marek od koloniální správy koupili farmu na vyvlastněné půdě Hererů.

Navrácené lebky

Před minulostí však nejde utéct a v Německu se vztah k ní v posledních deseti letech mění. Změnu nastartovalo sté výročí masakrů v letech 2004–2005, kdy v Německu vyšly široce recenzované knihy historiků a tehdejší sociálnědemokratická ministryně pro rozvojovou pomoc Heidemarie Wieczorek-Zeul se při návštěvě Namibie omluvila. Politička patřící k levicovému křídlu své strany to však učinila jen za sebe, a riskovala tak politickou kariéru.

Později byla v Mnichově ulice pojmenovaná po organizátorovi genocidy Lotharu von Trothovi přejmenována na ulici Hererů. Univerzita ve Freiburgu a lékařské muzeum v Berlíně do Namibie vrátily ukradené kostry a lebky. V Německém historickém muzeu, hlavní historické instituci země ležící v centru Berlína na třídě Unter den Linden, od loňského podzimu probíhá hojně navštěvovaná výstava o německých koloniálních dějinách.

K malé politické revoluci pak došlo v posledních dvou letech, kdy berlínská vláda začala masakry Hererů nazývat genocidou. Loni v létě požádala Namibii o prominutí. S tímto posunem souvisejí také zmíněná jednání mezi německou a namibijskou vládou, která by měla skončit společným prohlášením, oficiální omluvou a odškodněním. Nebude se mu však říkat „reparace“, protože Německo odmítá odškodnit potomky obětí – z obavy, že by poté čelilo žalobám potomků nacistických zločinů v Evropě a Rusku. Uvažuje se proto o vytvoření Němci placeného fondu, z něhož bude financována infrastruktura nebo rozsáhlé studentské výměny.

Hererští náčelníci, ve svých khaki uniformách a s vojenskými odznaky na prsou, však nejsou spokojeni. Na uzavřená jednání vládních delegací nemají přístup. Kdysi nejpočetnější kmen je sto let po genocidě menšinou a nedůvěřuje vlastní vládě, v níž mají hlavní slovo politici z dnes nejpočetnějšího národa Ovambů. Spolky Hererů a Namů proto podaly počátkem ledna žalobu na německou vládu: kromě přímých reparací, které by šly jim, nikoli centrální vládě, požadují účast na jednání. Pokud neuspějí, připravovanou oficiální německou omluvu prý nepřijmou a hledání spravedlnosti přenechají svým potomkům.

Ti v něm nejspíš budou pokračovat – a nejen oni. „Posouváme se do fáze globalizace, v níž se mění mocenská rovnováha mezi regiony a kontinenty,“ říká historik Jürgen Zimmerer. „Zavedený výklad dějin, který Evropané prosazují a podle něhož jsou vždy v právu, už není udržitelný. Mimoevropské země bohatnou, jsou mocnější a výrazněji do debaty vnášejí svůj pohled na dějiny.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 4/2017 pod titulkem Zastavit, čelem vzad!