Budím se sice v šest, ale zatím nevstávám. Nemám žádné návštěvy u doktorů ani vybavovačky, takže si ranní rozcvičku (tj. rozhýbávání bolavých kloubů a páteře) dělám v mírném tempu. Podobně tak další ranní rituály, včetně snídaně. Při ní dočítám knihu z naší obvodní knihovny. Ech, odpoledne přece jen budu muset zajít pro další dávku knih! Teď ještě namočím jednu dávku prádla.
Dnes je čtvrtek? Aha, tak budu muset předtím skočit do kiosku pro noviny. V dnešní Pravdě je příloha s TV programem. Ne že bych bez něj nevydržela, ale hodí se. Jako vždy zakroužkuju, co bych chtěla vidět – a většinou na to zapomenu. Taky mi je jednaosmdesát. A navíc přece nemohu žít podle TV programů! Ale dobře, že jsem si vzpomněla: natáhnu si budík na 14.30, připomene mi, že začíná Štúdio Kultúra na TA3. To se v poslední době zlepšilo, má více kratších (a méně nudných) příspěvků. Tak teď to prádlo.
Pro Pravdu si dojdu ještě před obědem, abych k němu měla co číst. V příloze mívají dvě redaktorky dobré rozhovory se zajímavými lidmi. Starší z nich má dlouhá léta praxe, kdysi vydala dokonce dvě knížky rozhovorů s výtvarníky. Píše živě, dobře se to čte.
Vypínám pípající budík a zapínám televizi. A jejda, Štúdio Kultúra se asi opozdí: nějaký důležitý pán musí mít v přímém přenosu tiskovku! Předmět tiskovky zajímá odhadem asi 150 lidí na Slovensku, ale ať je lid v obraze! Snad po skončení tiskovky oznámí, kdy vynechanou kulturu zařadí operativně. Neoznámili, nezařadili! Taky ukázka kultury vysílání.
Pračka naštěstí pere sama. Vyprané prádlo věším na sušák a stavím ho do průvanu, nemám balkon. Ještě zkontroluju e-maily. Radost! Spolužačka mi posílá fotku, navštívily ji dvě kolegyně, se kterými kdysi začínala na malé vesnické škole. Prý chtějí ještě naposled vidět místa, kde prožívaly nadšené mládí. Obě jsou totiž i mými spolužačkami z pedagogického gymnázia, Slovensko je malé.
Večerní televizní noviny mi přinesly dramatický sestřih výslechu kandidátů na generálního ředitele RTVS (Rozhlas a televízia Slovenska). Osm pánů se snaží artikulovat před skupinou poslanců Národní rady SR své představy o směřování, zásadách, struktuře, organizaci práce atd. Jeden jediný z nich při tomto prvním slyšení zmíní potřebu kanálu pro náročnějšího diváka! Začínám mít obavy, že může být hůře, než je.
Konečně je 20.00 hodin a duhové ovečky překonávají zrádný potok. Začínají Události v kultuře na ČT art. Blahořečím v duchu vedení České televize, která s nápadem každodenní injekce kultury přináší do našeho života potřebnou dávku potěšení z umění všeho druhu, informací, osvěžení!
Již párkrát mě ČT art mile překvapil, když přinesl něco i ze slovenského umění. Žel, mnohokrát to nebylo. Události jsou pravidelně aktuální a o pestrost námětů se poctivě snaží. Člověk má pak dojem, že se v českém umění a kultuře jakž takž orientuje. Další programy jsou podobně různorodé a kvalitní – i když bych třeba Šílence z Manhattanu klidně oželela. Sentimentálně vzpomínám na blažené dny ARSfilmu v Kroměříži (ano, jsem pamětnice), kde jsme denně viděli skvělé filmové dokumenty ze všech druhů umění, jeden lepší druhého… Jak by se hodily i na ČT art! S povzdechem vypínám televizor. Do půlnoci se každý den dívat nemohu, nedospaná nestojím druhý den za nic!
Alena Bugárová,
slovenská Češka, 81letá důchodkyně, výtvarná pedagožka, žije v Bratislavě.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
