73_archiv_autora

Cestování stopem po Ománu mi připomíná slavný pohon nekonečné nepravděpodobnosti. Vše nepravděpodobné se stává možným, a tak člověk díky zesílené pozitivní náhodě zažije hodně. Ke konci našeho pobytu už nám ani nepřijde divné, že jsme se stali adoptovanou tetou a strýcem u jedné ománské rodiny a že u nich doma trávíme poslední dny své dovolené.

Můj nejnepravděpodobnější den této cesty právě začíná. Budík zvoní ještě za tmy a ve stejnou chvíli z nedaleké mešity vyzývá muezzin k první ranní modlitbě. Snažím se rychle probrat, kvapně proběhnout koupelnou a hlavně se nasoukat do uniformy z nehořlavého materiálu. Nejde to úplně snadno, protože je asi o dvě čísla menší, než bych potřeboval. Mít ji na sobě ale musím, chystám se do ománské ropné rafinerie.

Reklama
Reklama

Abdulláh už na mě čeká. Fasuji helmu, ochranné brýle a jdeme dovnitř. Rafinerie mi nejvíce připomíná ocelové město z románu Julese Verna, navíc velmi reálně lomozící a hlučící. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového uvidím.

Na další úvahy není čas, jdeme trochu pozdě. Míříme rovnou k nižší stavbě uprostřed rafinerie. Bytelné dveře jsou tlusté přibližně 25 cm, vcházíme dovnitř betonového monolitu. Podle pokynů odkládám boty a helmu. Míříme rovnou do řídicí místnosti, kde je po celé podlaze koberec. Všichni tu chodí bosi.

Vedle operátorů v místnosti stojí ještě zhruba dalších 60 lidí a předávají se směny. V rafinerii se mluví anglicky, takže si vyslechnu plán prací na dnešní den, co zrovna nefunguje i prosbu, aby se pracovní rukavice používaly více než jednou. Na konec se všichni zdraví a podávají si ruce. Jen ženy je slušné pouze pozdravit, ale to už vím. Také zdravím ostatní, ale je ve mně malá dušička, tohle jsem nečekal. V hlavě si připravuji historku o tom, že jako vývojář realtime operačního systému pro kritické použití mě zajímá průmyslové prostředí a že jsem si to přijel omrknout zrovna sem do Ománu. Funguje to dobře, všichni mě jako domnělého praktikanta vřele vítají. Velká pohostinnost a vstřícnost Ománců se tak projevuje i v práci.

Hned po briefingu jdu do školicího střediska, kde musím nejen projít školením, ale také složit zkoušku, abych se v rafinerii mohl pohybovat i bez doprovodu. Školení probíhá arabsky, hindsky a anglicky. V testu mám jen jednu chybu a pán, který test opravuje, tvrdí, že jsem génius. Stejný test musí složit i námezdní dělníci, což asi může být někdy těžké.

Abdulláh mě pak vyzvedává, zaúkoloval své podřízené, takže se mi může věnovat. V rafinerii má na starosti úsek „utilities“, takové srdce každé rafinerie. Připravuje se tady čistá voda, tlaková pára, stlačený a přečištěný vzduch. Dostává se mi velmi podrobného výkladu o každém komplexu, lezeme po žebřících nahoru a dolů a Abdulláh občas něčím v rámci údržby otočí.

Vracíme se do řídicí místnosti, kde si povídám s operátory, kteří prostřednictvím počítačů ovládají různé části rafinerie – od frakční destilace až po skladování produktů v obrovských nádržích. Jsem rád, že jsem před léty na internetu zhlédl video o tom, jak rafinerie funguje, takže se v těch frakcích, tlacích, teplotách, výměnících či zpětných smyčkách úplně neztrácím. Schovávám si na památku náčrtky technologického procesu.  Moje důkladná prohlídka rafinerie pokračuje celou dvanáctihodinovou směnou v ostatních provozech. Myslím, že jsem viděl úplně všechno, včetně 20megawattové plynové elektrárny i divokých koček, které v rafinerii bydlí.

Moje manželka Eva mezitím prožila také jeden nepravděpodobný den v životě v roli ománské ženy v domácnosti.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte