Prostor zdevastované a zjizvené postkomunistické krajiny je v české literatuře posledních let plodný. Umožňuje totiž autorům balancovat na pomezí realismu, historické faktografie a mytologické přibližnosti, která zdánlivě všední děje mění ve zneklidňující fragmenty větších, ztracených příběhů. Žánr socialistické dystopie vycizeloval Jáchym Topol, ale její méně dotažené podoby nalezneme i v tvorbě Ondřeje Štindla nebo Biancy Bellové. Děj své čtvrté knihy Jezero zasadila autorka do (post)sovětských reálií, v nichž hrají prim zbědovaná země a znečištění, které stejnou měrou postihuje přírodu i mezilidské vztahy.
Novelu charakterizuje napětí mezi smyslovou konkrétností, detailně vykresleným prostředím a mytickou nedourčeností. Chlapecký hrdina, sirotek Nami, se snaží přežít v rybářském městečku, které nese stopy komunistické vlády, a zároveň v něm stále rezonují lidové pověry. Jezero úmyslně brání čtenáři, aby mohl příběh situovat v čase a prostoru. Nabízejí se zdánlivě jasná vodítka, zároveň vyprávění posiluje dojem, že novela není líčením určité etapy dějin, ale lyrizující legendou o iniciaci mužského hrdiny v nepřátelském světě. Nami je vyvrženec, který nepatří ani do komunity původních obyvatel, ani k ruským okupantům. A jezero sleduje jeho pouť za nalezením matky i vlastní identity.
Bellová usiluje o střídmost, syrovost a bezprostřední spojení s děním, avšak ne vždy se jí to daří. Častým srovnáním a snahou po efektní expresivní formulaci občas sklouzává k…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
