Chvilku na rozhovor jste si našla o přestávce po občanské nauce. Svoboda slova, umělecká svoboda… To jsou témata, která se do tohoto předmětu i k „vaší kauze“ přímo nabízejí. Došlo v hodině i na ně?

Ano, měla jsem popsat svoji verzi.Po škole se totiž nese šuškanda, oficiálně nebyli profesoři s kauzou seznámeni, třeba profesorka občanské nauky se o ní dozvěděla z médií.

Jak ta verze zní?

Nastudovala jsem v rámci předmětu umělecký přednes textu ze sbírky básní Deník dívky která hledá Egona Bondyho. Autor ji napsal v roce 1971 a má kolem šedesáti stran. Já jsem vytvořila montáž prezentovatelnou na jevišti. Šlo o text, který jsem si vybrala a nastudovala s profesorkou Věrou Zástěrovou, což je běžný postup. Z  předmětu jsme v pololetí klasifikováni, prezentujeme jej na školní „předváděčce“ před komisí z řad profesorů hereckého oddělení a před spolužáky napříč ročníky. Přihlásily jsme se také do soutěže Poděbradské dny poezie. Až potud bylo vše v pořádku…

…a kdy se to zvrtlo?

Někdy kolem půle dubna jsem text interpretovala před komisí ve složení výchovná poradkyně a zástupkyně ředitele školy, přítomná byla i paní profesorka Zástěrová. A bylo mi sděleno, že text nebudu smět přednést na soutěži ani před spolužáky ve škole, zkrátka že s ním nebudu vystupovat: nikde a nikdy. Že mě sice oklasifikují, ale tím to končí.

A důvod?

…