Když autor těchto řádků loni připravoval pro Respekt vánoční literární přílohu, probíral se i rukopisy Ivana Landsmanna. Novojičínský rodák, havířovský havíř, rotterdamský exulant a nakonec pražský spisovatel je musel své ženě Lucii Váchové diktovat. Z šestnácti let u sbíječky si totiž odnesl vazoneurózu, která mu zkroutila prsty k nepoužití. Jeho texty se však použít daly a jak: neškolený literát měl dar vyprávět své vzpomínky, jako kdyby je házel na pás vezoucí z jeho myšlenkového dolu na povrch další a další vrstvy horniny, jež byly tak pestré jako jeho nejslavnější kniha.
Když předminulý pátek ve svých osmašedesáti letech náhle ve spánku zemřel, odešlo s ním něco, co před ním ani po něm v novodobé české literatuře neznáme. Možná že se i dnes rodí samorosti, u nichž se talent projeví spontánně až po letech, nezadržitelně rozzáří hvězdu svého autora a naprosto zastíní vše, o co se souběžně pokoušejí jeho profesionální kolegové. Zatím o sobě ale nedali vědět.
Přírodní úkaz
Po ubíjející dřině v Dole Antonín Zápotocký odjel v roce 1985 za bratrem do Kanady a při zpáteční cestě požádal při mezipřistání v Nizozemsku o azyl. Úřady mu nedůvěřovaly, před deportací se měsíce ukrýval v parcích, než se mu podařilo zkontaktovat úspěšnějšího uprchlíka Jaroslava Hutku. Ten v depresi se topícímu Landsmannovi poradil, aby se zkusil z těžké situace vypsat. V následujících týdnech díky tomu vznikl rukopis románu Pestré vrstvy, který mu na přímluvu Josefa Škvoreckého…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
