V hořekování nad návštěvností českých galerií se často připomíná, jak před lety Galerie Rudolfinum dokázala přilákat davy a jak se něco podobného jí ani jiným institucím momentálně nedaří. Vždyť na Petra Nikla sem v roce 2000 dorazilo třicet tisíc lidí a na Františka Skálu o čtyři roky později ještě o deset tisíc víc. To jsou z dnešního pohledu neuvěřitelná čísla. Ale jestli se mohou zopakovat i v současné zmlsané době, je to právě teď a právě v novorenesanční budově na nábřeží Vltavy.
Jiří Černický si zde měl k blížícím se abrahámovinám původně udělat jen komorní výstavu v dolních sálech. Když však kurátorovi Davidu Koreckému ukázal návrhy svých projektů z posledních let, shodli se, že tohle by si zasloužilo řádnou expozici v hlavní galerii, jež samostatné prezentace českým autorům svěřuje pouze výjimečně. A byla to mimořádně šťastná volba: projekt Divoký sny zastihl Černického ve vrcholné formě. I když jsme od něj zvyklí na ledacos, aktuální výstavou, na níž představuje své vize na vylepšení světa, skutečně překonal i nejdivočejší sny. Své i naše.
Nekonečná sjezdovka
Hned ve vstupní místnosti si návštěvník může vylézt na konstrukci z panelů, které tu zbyly po minulých výstavách, a lehnout si mezi polštáře. Pedagoga pražské UMPRUM Černického (49) vždycky bavilo recyklovat staré materiály, nikoli však myšlenky. Vidět je to na animaci, kterou tu pro povaleče promítá na zeď. Ukazuje 3D návrh Kinetického vodopádu určeného pro periferie velkých měst, který…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
