V Sýrii už nemáme co dělat

Nedávnou zásilku humanitární pomoci Syřanům doprovodil do Damašku osobně náměstek ministra zahraničí Martin Tlapa. Do objektivů kamer a pod portrétem syrského diktátora Bašára Asada deklamuje, že přijel „s pomocí českého lidu“. Tahle rubrika má být osobnější, takže trochu osobněji: pomoc se neodehrála mým jménem.

Náměstkova cesta za představiteli syrského režimu, druhá za poslední rok a ve chvíli, kdy bomby z ruských stíhaček začaly – na Asadův povel – rovnat se zemí hustě obydlené čtvrti dvoumilionového Aleppa, ostře nasvítila pochybnosti nad českou politikou v Sýrii. Kdo jsou skuteční adresáti zdejší pomoci, tedy to, zda se oficiální balíčky dostaly také do rukou obyvatel z rebely ovládaných částí Sýrie, je jenom jedna z nich.

Česká republika je v současné době jedinou zemí v EU, která si v Damašku drží svoji velvyslankyni. Podle ministerstva zahraničí je to tak proto, že si musíme udržet „otevřené komunikační kanály“ s režimem. Tahle diplomatická obezlička platila nejdéle do loňského září, kdy do Sýrie vletěly ruské stroje a původně občanskou válku proměnily na globální konflikt. Mír nebo válku už nerozhodne Asad, ale Rusko a Spojené státy. Češi nemají v Sýrii co komunikovat.

O naši práci v Damašku nikdo nestojí. Děláme jen stafáž.

Protože ambasáda v Damašku poskytuje konzulární služby také Američanům a dalším spojencům, česká vláda říká, že setrvání v zemi má smysl. Tohle tvrzení platilo na začátku, po šesti letech války už ale pravděpodobně mnoho Američanů po Sýrii volně nepobíhá. A především, český stát by si měl položit otázku, jestli občasné tahání Američanů či Britů z bryndy má být naší rolí v Sýrii a máme kvůli tomu přítomností velvyslankyně legitimizovat Asadův režim.

Náměstek Tlapa se při cestě do Damašku teď v říjnu potkal se zástupci syrských hospodářských komor a jednal s nimi o možnostech obchodu pro české firmy. Sázka na takzvanou ekonomickou diplomacii ve chvíli neutuchajících bojů svědčí o cynismu zdejší diplomacie a – přidáme-li fakt, že se Černínský palác chlubí, jak si na sebe ambasáda v Damašku „vydělá“, protože USA hradí část jejích nákladů – také o značné naivitě. Skutečně si Zaorálkovi lidé myslí, že rekonstrukční peníze připadnou zdejším firmám, a ne ruským, respektive americkým?

Dalo by se nad tím vším mávnout rukou, kdyby stávající syrskou politikou vláda neriskovala to jediné, co malá země v mezinárodních vztazích má – svoje dobré jméno. A právě to se děje. Na záznam čeští diplomaté tvrdí, že Britové, Francouzi, Němci českou pomoc v Sýrii „vysoce oceňují“. Zástupci těchto zemí mimo záznam tvrdí opak: ptají se, proč zůstáváme v Sýrii, protože nerozumějí tomu, jaký cíl stát s havlovským kreditem v lidských právech sleduje děláním stafáže Asadovi.

Na pozadí téhle čím dál neudržitelnější strategie pak může dojít k tomu, že program propagandistické konference uspořádaný Asadem v Damašku o syrské válce uvádí jako jednoho z řečníků vedle režimních hvězd českou velvyslankyni v Sýrii Evu Filipi. Pohovořit měla na panelu o dopadu západních sankcí na každodenní život obyčejných Syřanů.