Divočina v parlamentu

Chránit historické nebo přírodní cennosti je běžný atribut vyspělých států. V Česku je ovšem cesta k téhle běžnosti občas značně křivolaká. Důkazem je novela zákona, která má přinést kvalitnější ochranu národních parků. Dolní komora parlamentu se jí zabývá už téměř rok a půl, stále ale není hotovo. Naposledy bylo závěrečné hlasování odloženo předminulý týden. Důvody byly zdánlivě banální – poslanci se zdrželi při schvalování nijak zvlášť sledovaného zákona o vinařství. Na národní parky pak nezbyl čas. To může být problém.

Přitom by neměl být. Ministr životního prostředí Richard Brabec dokázal po nástupu do funkce bez většího zaváhání odmítnout dlouholetou snahu lobby majitelů šumavských pozemků a místo speciálního zákona o Šumavě, který měl ochranu rozvolnit, začalo jeho ministerstvo pracovat na tom, co mu doporučovali experti na ochranu přírody – tedy na obecné normě pro všechny národní parky v Česku. Ta nemá pojímat Šumavu jako speciální útvar a chce zpřísnit ochranu všude. Výsledkem podoby zákona je kompromis, vůči němuž mají výhrady kromě šumavské lobby i aktivisté. Těm prvním se nelíbí, že novela omezuje nakládání s pozemky (měnit jejich způsoby využití má být možné jen se souhlasem vedení národních parků) a také že stát počítá se zvětšováním plochy divočiny až na polovinu rozlohy parků. V otázce divočiny spočívá i hlavní výhrada aktivistů: podle nich jde o prázdnou deklaraci, jež neobsahuje závazné termíny.

Na druhou stranu aktivisté by i přes svoji kritiku…