O rodičích a umělém chrupu

Napjatý sál při letošním vyhlašování cen na festivalu v Cannes zalapal po dechu. Porota v čele s australským režisérem Georgem Millerem totiž zcela přehlédla německý snímek Toni Erdmann, který byl podle kritiků jedním z favoritů na hlavní trofej. Přesto od té doby vítězně táhne světem. „Je to malý sarkastický zázrak,“ poznamenal tehdy britský The Guardian na adresu třetího celovečerního filmu režisérky Maren Ade o vztahu otce a dcery, kteří k sobě hledají cestu na pozadí tlaků moderní doby.  The Telegraph pak popsal snímek, který bude za Německo soutěžit o Oscara, dokonce jako nejlepší komedii minimálně za uplynulou dekádu.

Je vskutku snadné nechat se Tonim Erdmannem unést. A nejen proto, že nenuceně vyvrací omílanou „pravdu“, že Němci nemají smysl pro humor. S nečekanou silou a bez patosu se totiž dotýká v podstatě každého, kdo je zapleten do rodinných vztahů.

Humor v bolesti

Toni Erdmann není čistokrevná komedie, i když základní myšlenka vypadá jako východisko pro klauniádu. Šedesátiletý Winfried, penzionovaný rozvedený učitel hudby, miluje kanadské žerty a provokace, kterými vyvádí z rovnováhy okolí. Když mu pošťák přinese balíček, nasadí si umělé zuby a předstírá, že je z vězení propuštěný bratr, který si nechává zasílat bomby a pak je zneškodňuje.

Když zemře jeho pes, impulzivně se rozhodne navštívit dceru Ines, s níž se chce znovu sblížit. Téměř se s ní nevídá kvůli její práci v konzultantské firmě, která „optimalizuje“ v…