Jiří Ovčáček je jako vtip, který nemá pointu. Máte dojem, že byste se měli smát, ale není čemu, takže jediné, co zůstane, jsou trapné rozpaky. Zřejmě bychom nenašli mnoho zemí, kde by byl mluvčí nějaké instituce tématem do debaty. Pokud se tak někde stane, většinou dotyčný končí, protože se dopustil něčeho problematického, co vyvolalo zájem médií. Mluvčí prezidenta Miloše Zemana má ovšem specifickou pozici.
Ve stopách Gustava Bareše
Jiří Ovčáček dělá pro prezidenta to, co dělají předkapely pro známější muzikanty. Má společnost naladit, držet v neustálém napětí, a když je to potřeba, tak i dráždit, prostě udělat cokoli, aby vynikla hvězda večera. Jenže vzhledem k tomu, že hlavní interpret je v horší a horší kondici, dostává více a více prostoru předkapela. A na Ovčáčkovi je vidět, jak velkou radost mu nastalá situace dělá.
Svého šéfa téměř ve všem kopíruje, dokonce dikcí hlasu či nakloněním hlavy. Nevynechá jedinou příležitost, aby se k něčemu vyjádřil, ideálně prostřednictvím sociálních sítí. Jeho úkolem je evidentně jitřit společnost, takže tu urazí Německo, jindy premiéra či novináře. Je na něm vidět, jak moc touží po tom, aby byl brán jako významná osobnost politické scény, a trápí ho, že se mu to zatím nedaří.
Tak trochu připomíná někdejšího komunistického redaktora Gustava Bareše, který se proslavil hlavně v druhé polovině čtyřicátých let. Spojuje je nejen vztah ke straně, ale i touha stát se intelektuálním představitelem nastupující moci ve státě. A oba se to mimochodem pokoušeli dokázat přes útoky na Ferdinanda Peroutku.
Totalitní novinář Bareš si myslel, že usvědčí slavnějšího žurnalistu mimo jiné ze selhání za druhé republiky, a vedl s ním v letech 1946–1947 polemiky na stránkách Tvorby. A stejně jako Ovčáček se domníval, že Peroutku poráží na hlavu, takže jejich výměnu textů dokonce vydal knižně. Byl z toho tehdy poprask, protože i komunisté jasně viděli, že demokratický novinář Barešovi vyprášil kožich. Přesto se Bareš na nějaký čas stal hlavním ideologem KSČ. V propagandě totiž není vždy důležitá inteligence, ale slepá loajalita a připravenost se znemožnit v zájmu šéfů je ceněna pokaždé.
Proto se mýlí ti, kdo tvrdí, že Ovčáček je obyčejný hlupák, který si hraje na důležitého, a proto by se mu neměla věnovat pozornost. Ovčáček není hlupák. Je to sice evidentně člověk nulového vzdělání a rozhledu, ale právě jeho omezenost je zbraň, kterou se nebojí použít. Necítí totiž závazek k pravdě či faktům, ale pouze k tomu, kdo mu dává úkoly. Tedy k Miloši Zemanovi. Za svého šéfa dělá špinavou práci, posouvá hranice možného, takže následující prezidentovy excesy bereme jako součást reality.
Kudy vede cesta
Vzhledem k tomu, že se ministr zahraničí Lubomír Zaorálek prezidenta bojí, není na Hrad vyvíjen žádný tlak, aby se Ovčáček držel zpátky (například když Německo označil za třetí říši). Je nutné s ním tedy polemizovat jinde. Nelze pochopitelně vyvracet vše, protože by se nedělalo nic jiného, ale tu a tam to nutné je. Už proto, že kdo chce vědět, kdo je Miloš Zeman, musí se podívat na Ovčáčka.
Uvidíme, jak se jeho kariéra dál vyvine. Jestli bude kopírovat život Gustava Bareše, který byl po letech na výsluní (a napáchání řady velkých škod) drsně odstaven do politické škarpy. Jedna legenda vypráví, že na konci života opakovaně vyprávěl: „Celý můj život byl omyl.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
