16A_Holomnicek_R39_2016
Václav Havel • Autor: Bohdan Holomíček

Před osmi lety - 18. prosince 2011 - zemřel první český prezident Václav Havel. Při této příležitosti odemykáme následující text. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se našimi předplatiteli. 

 

Reklama
Reklama

Ocitl jsem se na poschodí ve velikém prosluněném pokoji, jemuž dominoval psací stůl a stroj. Měl jsem pocit, jako kdybych omylem překročil provaz v muzeu a vstoupil do zakázané zóny: útulná místnost byla dokonale uklizená, jako kdyby měla být pietní vzpomínkou na jejího někdejšího obyvatele. Jenže byla to pracovna Václava Havla, který byl plný života a ukazoval mi, kde má čisté papíry.

Byl konec osmdesátých let, na Hrádečku u Havla se sešlo pár desítek zakázaných spisovatelů, kteří právě dokončili společné prohlášení, jehož téma jsem zapomněl, ale nejspíše bylo na obranu některého z vězněných disidentů. Nabídl jsem se, jakožto nejmladší z celé společnosti, že ho přepíšu do čistopisu o dvaceti kopiích.

Když Václav odešel, sedl jsem si za jeho psací stroj, ale ještě si dopřál minutu ticha. Z pokoje vyzařovalo to co z Václavových textů: tak jako každé slovo v nich, i tady byla každá věc na svém místě v harmonické rovnováze. Jasně jsem si uvědomoval autorovu touhu po dokonalém mravním řádu, po ideálním stavu entropie – jak v mikrokosmu pokoje, tak v myšlení.

Minulé krize že byste rozeznali snadno? Blud a omyl, vážení.

Tweetni to

O mnoho let později tady na Hrádečku v neděli ráno 18. prosince 2011 vydechl Václav Havel naposledy. Podle svědectví sestry boromejky, která o něj pečovala, byl jeho odchod tak tichý, „jako když zhasne svíčka“. My, kdo jsme zůstali, se nedozvíme, zda bylo Václavovi dopřáno nahlédnout v okamžiku posledního výdechu onen dokonalý řád, ale dnes víme, že brzy po jeho odchodu se začaly rýsovat kontury nové éry, jejímž hlavním projevem je rozvrat civilizačního řádu poválečné Evropy.

Blud zpětného pohledu

Už dva roky poté se stal českým prezidentem Miloš Zeman, který si své vítězství vydupal na Češích tím, že se v každém detailu své postavy převtělil do protipólu Václava Havla – proti jeho útlé jemnosti nasadil vulgární hřmotnost, proti jeho pověstné zdvořilosti zemitou hrubost a proti jeho lpění na pravdě záměrnou lež.

Stejným vývojem procházela celá střední Evropa, a pokud byl Václav Havel symbolem liberální revoluce v roce 1989, tak nyní se tímto regionem žene vítězná vlna kontrarevoluce.

Západní civilizací se v souladu s tím prohání vichr tzv. postpravdivé politiky (což je pouze eufemismus pro lež), jejíž první zjevnou obětí je někdejší výspa liberalismu a jeho víry v dějinotvornou sílu pravdy. Britská společnost například rozhodla o brexitu na základě veřejných lží a politici se k nim po referendu bez jakéhokoli studu přihlásili.

Zkouším si představit, co by na tohle řekl Václav Havel. Četl jsem stovky textů od skvělých autorů, kteří se snaží zachytit překotný vývoj ve světě, ale zůstává mi z nich jen dojem brilantně napsaných postřehů, jež mi nenabízejí hlubší prozření ani návod, jak mám této době úspěšně vzdorovat. Je samozřejmě možné, že právě ona překotnost maří všechny pokusy o zobecnění a že ani Havel by neměl co říct. Koneckonců, i on napsal esej Moc bezmocných až v čase, kdy se režim pevně usadil a nastalo nehybné bezčasí, ideální pro třídění myšlenek.

Václav Havel
Stvořen pro brilantní výkon. (Hrádeček, 1985) • Autor: Ondřej Němec

Není však náhoda, že to byl právě on, kdo dokázal pojmenovat jev, o jehož existenci jsme všichni věděli, ale neměli jsme pro něj výstižná slova ani myšlenky. Až když jej on popsal a odhalil onen mrtvolný „dokonalý řád“ uzavřeného systému, který usiloval o entropii „proti směru života“ (Dopis Gustávu Husákovi, 1975), umožnil tím nahlédnout jej i jiným a poskytl nám silný zážitek prozření, pro nějž byl zaslouženě uctíván.

Dnes se to jeví tak, že byl celým svým životem, původem i talentem stvořen pro to, aby jeho mysl podávala brilantní výkony. V Moci bezmocných (1978) nejen že odkryl podstatu složitého tkaniva normalizace, hloubku mravní krize společnosti, která ji přijala, ale nabídl také způsob obrany jednotlivce, jímž byl „život v pravdě“.

Dnes, s odstupem desetiletí, se to nicméně jeví být zjištění až banální – máme totiž pocit, že víme o normalizaci vše a bylo to jasné všem už tehdy. To je však omyl, píše Kathryn Schulz v nedávném vydání týdeníku The New Yorker, v němž se vrací k americkým hrdinům, kteří dávno před občanskou válkou pašovali otroky vlakem v bednách z Jihu na svobodný Sever. Lidí, kteří ještě v polovině 19. století do hloubky chápali, že otroctví je zlo, bylo ve skutečnosti velmi málo, byť se to zdá dnes neuvěřitelné. „Jedním z předsudků retrospektivního pohledu je víra, že morální krize byly lidem v minulosti jasnější, než jsou nám ty nynější, že kdybychom žili v oněch dobách, rozeznali bychom je snadno. To je blud.“

Václav Havel New York rozhovor
Kontrolní otázka: co vás spolehlivě udělá šťastnými? (New York, 2006) • Autor: Ondřej Němec

Za minulého režimu nebylo o nic snadnější než dnes vyznat se ve spleti mravních nástrah, kdy všudypřítomná lež byla chápána jako samozřejmost, vůči níž je pošetilé bojovat či na ni poukazovat. Teď to vypadá, že „mít pravdu“ bylo za normalizace jen otázkou odvahy. To je však blud retrospektivního pohledu, jak napsala Kathryn Schulz. Nejtěžší bylo nejdříve se dobrat pravdy proti drtivé většině, jež vás chtěla svojí vahou usvědčit z omylu. Havel se jí dobral díky ohromujícímu intelektuálnímu výkonu, který až poté umožnil jemu i ostatním dát odvaze tuto pravdu „žít“ potřebný smysl.

Potíže s hledáním pravdy

Jenže nám se nyní takového „prozření“ ještě nedostalo a mám pocit, že se nacházíme v jiné fázi. Připomíná mi dobu, která Havlově Moci bezmocných předcházela. Ocitla se v ní československá společnost na přelomu šedesátých a sedmdesátých let: sen o socialismu s lidskou tváří (jakkoli z dnešního pohledu bláhový) se hroutil, lidé ztratili víru v možnost uplatnit své lepší já a překotně se zbavovali své důstojnosti. Jistě, nutil je k tomu tehdejší režim a hlavním jeho nástrojem bylo pouštění hrůzy, kterou ukazoval na osudech obětí, jež se mu pokusily vzepřít.

I teď nějak cítíme, že sen o liberální demokracii, jež lidem nabízí uplatnění jejich lepšího já, se hroutí a pohled na to, s jakou rychlostí se lidé zbavují své důstojnosti, je frustrující. Dělají to dokonce s hrdou otevřeností: vystavují na odiv svoji nenávist a uctívají lež. A také dnes se zdá, že spouštěčem této proměny je pouštění hrůzy, jež však nepřichází od režimu, ale odevšad – jsme vystaveni neustálému děsu z teroristů, uprchlíků, přírodních katastrof, výčet si doplňte podle libosti. Jsme díky moderním technologiím okamžitými svědky každého neštěstí, pohled na oběti útoků či davy uprchlíků v nás nevyvolává soucit, ale hrůzu z toho, že bychom mohli být stiženi stejným osudem.

A v tu chvíli přicházejí politici, kteří říkají: My vás ochráníme, pokud budete s námi sdílet nenávist vůči liberální demokracii (a jejím obráncům), neboť ona je tou skutečnou hrozbou. Nástrojem k jejímu zničení je pak lež, nebo spíše, řečeno s Fareedem Zakariou – „žvást“, jehož všudypřítomným „nesnesitelným zápachem“ jsme dušeni. Žvást dusí svobodu, která spočívá „v neustálém procesu hledání pravdy“, jak řekl Havel (v rozhovoru pro Die Welt na jaře 1990). Jak ji ale máme hledat, když naše síly sotva stačí na to, abychom ji bránili proti rostoucí lavině žvástů, jejichž hlasatelé navíc tvrdí, že žvanilem-lhářem jste naopak právě vy?

Výsledkem je pocit úzkosti z neuchopitelnosti současného děje a pocit neodvratné prohry, tak typický pro střední Evropu, ale dnes k mému překvapení hojně rozšířený už i na Západě. Je to proto, že dosud se nedostavila intelektuální svátost prozření, kdy pochopíme podstatu jevu, pro jehož popsání nemáme dost výstižných slov ani myšlenek. Jednoduše, chybí nám Havel.

Kundera versus Havel

A přesto je pocit blížící se prohry a frustrace z něj plynoucí něčím, proti čemu by Václav Havel nejostřeji protestoval. Jsme na tom totiž podstatně lépe, než byl před čtyřiceti lety on a mnozí další. Když pro nic jiného tak proto, že jeho dílo a život není jen nesmírně bohatým záznamem naší společné minulosti, ale v jistém smyslu také průvodcem pro budoucnost.

Klíčové ovšem je, zda jsme schopni správně rozeznat paralely, z nichž můžeme čerpat. Jsem přesvědčen, že touto paralelou pro dnešek není éra jeho prezidentství – a nejen proto, že na Hradě nyní sedí muž, který je přímo antitezí Havla. To se může v příštích volbách (v roce 2018) samozřejmě změnit a má velký smysl o to usilovat.

vaclav havel pred jednanim s vaclavem klausem, praha hrad 2002
Angažovanost bez iluzí. (Hrad, 2002) • Autor: Karel Cudlín

Jenže my nyní čelíme době, která je charakteristická spíše pro únor 1969, kdy Havel publikoval proslulou odpověď na esej Milana Kundery Český úděl. Kundera na konci roku 1968 vzpomíná na srpen a píše, že „není hned tak na světě národ, který v podobné zkoušce obstál jako my a prokázal takovou pevnost, rozum, jednotu“. Obhajuje pak i posrpnovou politiku československých komunistů, jež „ustoupila sice, ale nezhroutila se (…) nezradila své principy“, a vyčítá jejím kritikům, že šíří „depresi a defétismus“, že žádají záruky, což ovšem dělají „slabí lidé, kteří umějí žít jen v iluzích jistoty“.

Brzy se samozřejmě ukázalo, jak moc se Kundera mýlil, důležitější však je odpověď Václava Havla, v níž Kunderovi namítá, že „lidé chtějí záruky, mají strach, že všechno dopadne špatně – proto se angažují. Není to pesimismus, vždyť se tu věří v možnost nápravy!“ A dále píše, že „naší jedinou možností je … zbavit se všech iluzí a jednoznačně se rozhodnout, co vlastně chceme a co pro to musíme dělat“. A hlavně: „neukolébávat se sebelichotivými a sebeobelhávajícími řečmi o své národní inteligenci, moudrosti, kultuře a kráse svých minulých činů…“.

Československý rok 1969 je paralelou pro dnešek přinejmenším pro stav naší mysli: s úzkostí pozorujeme, jak se na horizontu rýsují pluky nepřátel svobody a demokracie a jak jim společnost vychází vstříc. Můžeme se ukolébávat vírou v moudrost národa, ale lepší strategií je „zbavit se všech iluzí“ a zároveň nedovolit strachu, aby nás ochromil – a proto se angažovat.

Zaujetí pro život

Jistě, z věcného hlediska nelze rok 2016 s rokem 1969 vůbec srovnávat a bylo by mrháním času vypočítávat rozdíly ve prospěch současnosti. A přesto, pamatuji si tu dobu (bylo mi dvanáct) velmi dobře a ono kolísání mezi nadějí a skepsí, jak jsem ji pozoroval u dospělých, přesně odpovídá tomu, co cítím dnes sám. Ta doba by ostatně mohla být paralelou pro celý současný svět a britský politolog Mark Leonard není sám, kdo dnes cituje italského levicového filozofa Antonia Gramsciho, který ve třicátých letech minulého století napsal: „Starý svět umírá a nový ještě nemůže být zrozen“ (necitovaná poslední část zní, že „nastal čas monster“). Leonard pak ale správně upozorňuje, že nový svět se nakonec tak či onak zrodí a jeho podobu budou určovat dědicové toho starého, pokud ono „mezivládí“ (interregnum) přežijí. (A proto musí přežít Evropská unie, dodává.)

Nejde však – aspoň doufejme – o „přežití“ fyzické, nýbrž mravní. Jde – stejně jako v době československé normalizace – o udržování civilizačních hodnot navzdory těm, kteří je chtějí zničit. V tomto smyslu je odkaz Václava Havla naprosto jasný.

Má to ale háček ukrytý v jeho zvláštním osudu, jenž by nás mohl svádět k bludu retrospektivního pohledu: k víře, že zaslouženou odměnou za oběť „života v pravdě“ bude nějaké vykoupení, nejlépe v podobě prezidentské funkce. To je nejen směšný blud, ale také naprosté nepochopení života Václava Havla.

O československém disentu panují dva mýty, které jsou ve vzájemném rozporu a ani jeden není pravdivý. Ten první je, že disidenti úpěli pod drtivým tlakem režimu a jejich život byl nekončícím utrpením. Ten druhý, že život disidentů byl jeden nekončící mejdan, čas od času přerušený vězením nebo policejní razií.

Skutečnost byla samozřejmě mnohem barvitější, ale důležité je něco jiného: život v disentu nabízel především vědomí smyslu vlastní existence – se vší odpovědností, která k tomu patří. Vězení i mejdany byly spíše koloritem takového života než jeho podstatou. Skutečným vykoupením za „život v pravdě“ nebyla svoboda po roce 1989, neřkuli Havlova cesta na Hrad. Bylo jím zaujetí pro život sám. Byl jsem jako mladý muž účastníkem mnoha setkání disidentů a vždy mě fascinovala jejich schopnost prožívat bytí. A Václav Havel byl v tomto umění mistrem.

Chci tím říct, že trvání na pravdě vnáší do života dimenzi, jež vyplňuje smyslem každý jeho okamžik a dělá jej – vzrušujícím. Havel velmi dobře věděl, co říká, kdy už jako prezident v jednom rozhovoru (leden 1990) prohlásil: „Možná to zní pateticky, ale než ztratit čest a identitu, to je lepší zemřít.“ Možná to zní opravdu pateticky, ale jeho slova je třeba chápat jako poselství, že žít v souladu s pravdou a uchovat si tak sebeúctu je to, co dává smysl naší existenci a co nás koneckonců dělá šťastnými.

Dočasné vítězství, trvalá prohra

To platilo jak v diktatuře, tak i v demokracii, o jejíž západní formě ostatně Havel neměl velké iluze. Už v Moci bezmocných si položil otázku, zda obecná nechuť konzumního člověka „obětovat něco ze svých materiálních jistot své vlastní duchovní a mravní integritě“ není i problémem Západu.

Nevíme, co nás čeká, ale cítíme, že souboj mezi pravdou a lží, mezi civilizací a barbarstvím se naplno rozhořel, může trvat dlouho a vítězství jednoho či druhého není předem zaručeno. Havel chápal prohru „duchovního člověka“, jak o něm psal filozof Jan Patočka, jako přirozený úděl. Paradoxně mu však vědomí o tomto údělu dávalo sílu, s níž si komunisté ani jeho pozdější protivníci nevěděli rady. Na rozdíl od nich totiž neměl strach z prohry, měl jen strach z vlastního selhání. Proto nemohl být poražen.

Proto mohl s takovou jasnozřivostí v odpovědi Kunderovi v únoru 1969 napsat, že „dnešní chvíle je nejméně vhodná k tomu, abychom si lhali do kapsy“, a že jediným způsobem, jak uchovat „národ“, je, že „tisíce jeho příslušníků budou boj za určité docela konkrétní hodnoty chápat – bez dlouhých řečí – jako svůj každodenní, aktuální a riskantní úkol, úkol nikoli národní, ale prostě lidský“.

Je to tak prosté, až to zní jako banalita. Jenže v únoru 1969 to žádná banalita nebyla, stejně jako to není banalita ani dnes, kdy se pocit marnosti vzdoru vůči lži a nenávisti rychle šíří.

19B_Karel_Cudlin_R39_2016
Jaká prohra, prosím vás? (Praha, devadesátá léta)

Život Václava Havla se zvenčí jeví jako pohádkový příběh, který je se svým zdánlivě šťastným koncem natolik neopakovatelný, že by mohl svádět až k myšlence, že jít v jeho stopách nemá smysl. To je však retrospektivní blud. Prezidentská funkce nebyla vyvrcholením jeho života, nýbrž lekcí přirozeného údělu, že i vítězství je součástí prohry, neboť vítězství je dočasné a prohra je trvalá. Skutečným štěstím a odměnou za přijetí tohoto údělu je ono zaujetí životem, jehož byl Václav Havel tak zářivým příkladem.

Dokonce i v posledních měsících, kdy již byl nesmírně unaven a mnozí jsme s úzkostí tušili nejen jeho konec, ale i konec jedné éry, byl zaujat myšlenkou na život v tom nejširším smyslu. Už jsem se o tom jednou zmínil, ale nenapsal jsem to celé. Na oslavách jeho posledních narozenin mi na otázku, o čem přemýšlí, odpověděl, že o tom, zda „samotná existence světa je důkazem jeho smyslu“. A jaký smysl má naše lidská existence? zeptal jsem ho. Chvíli mlčel, jako kdyby hledal ta nejjednodušší slova. A pak řekl: „Udržet civilizaci.“

Vrátit se zpět na rozcestník textů k 80. výročí narození Václava Havla

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte