Pokud existovala v osmdesátých letech plných svalovců a silové kinematografie nepravděpodobná hvězda, byl to Willem Dafoe. Herec s obličejem „chlápka z mauzolea“ a mezerou mezi horními jedničkami, o níž dokonce vznikl film. Nedělá rozdíl mezi „uměleckými“ filmy a blockbustery. Herectví je jen jedno. „Lidé nejdou do kina, aby se od herců něco dozvěděli, ale aby mohli sledovat jejich zvířecí stránku,“ říká letošní host karlovarského festivalu, kam přivezl svůj poslední film o Pasolinim.
Slávu vám přinesl film, velkou část života jste ale spojil s divadlem. Od sedmdesátých let až do začátku nového milénia jste působil v divadelní společnosti The Wooster Group v newyorském SoHo. Jak se syn chirurga z amerického středozápadu stane součástí experimentální divadelní komunity v New Yorku?
Vždycky jsem měl pocit, že patřím někam jinam. A tak jsem se přestěhoval z místa, kde se toho moc nedělo, do města, kde se dělo všechno. Pokračováním té cesty je moje současné italské občanství a život v Itálii.
Jaký tehdy, v sedmdesátých letech, byl New York?
Fantastický. Samozřejmě se do toho promítá nostalgie, protože mi bylo dvacet, ale zbankrotovaný a nebezpečný New York byl vážně fascinujícím místem k životu. Byl jsem kluk ze střední třídy a miloval představu, že se stanu umělcem. Propadl jsem se ekonomicky o tři třídy dolů, ale chudobu jsem si romanticky užíval. Četl jsem knihy, které jsem neznal, a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
