Respekt, despekt

Respekt 25/2016

Při otevření posledního čísla Respektu na straně Respekt-despekt jsem si říkala, že se asi při tisku stala chyba. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by Respekt vyjádřil respekt bezradnému rozhodnutí ministryně Valachové zrušit ústav v Chrastavě. Chyba se ale nestala. Respekt povrchně přitakal rozhodnutí ministryně; rozhodnutí, které podle mě spíše vychází z neschopnosti nalézt jiné vhodnější řešení než skutečně z potřebnosti zařízení zrušit. Zrušení přece není řešení. Copak školu, kde se objeví šikana, zrušíme? Nebo policii, když se tam objeví korupce?

Reklama
Reklama

Kauza výchovného ústavu v Chrastavě není nešťastným příběhem ubohých chlapců v ústavní péči (aniž bych jakkoli zpochybňovala porušování jejich práv), je to zrcadlo nastavené systému. Událost by místo jednoduchých závěrů spíše měla rozpoutat diskusi na téma ústavní výchovy jako takové. Bohužel se tak ale neděje. Ministryně ústav zruší a chlapce přemístí. Bude to jinde lepší? Možná budou mít více plusových bodů, více vycházek a častěji se podívají domů. Ale udělá to z nich lepší kluky? Kluky, kteří potom, co opustí výchovný ústav, si najdou práci, založí rodinu a budou šťastní? Jak výchovné ústavy (tedy systém) pracují na tom, aby z nich odcházeli plnohodnotní občané? Dítě do výchovného ústavu umístí soud, je nařízená ústavní výchova. Ta trvá do dne 18. narozenin. A potom? Ze dne na den se ze stoprocentního režimu stane nulový, z úplného zázemí žádné. Neexistuje žádný systém přechodu, podpory toho naučit se žít venku, postarat se o sebe. Hodně dětí se vrací domů do rodin, ze kterých je soud odebral. Jak bude vypadat jejich budoucnost?

Jak vypadá takový život v ústavu? Je to koktejl z těch nejméně vhodných přísad. Funguje tu značná genderová nevyváženost. Většina výchovných ústavů je pro chlapce a většina zaměstnanců jsou ženy. Nechci zpochybňovat schopnosti žen ve výchovném procesu, ale v případě problémových chlapců ve věku 12–18 let, pocházejích často z rodin bez otce, nebo s problematickým otcem, jim zkrátka pozitivní mužské vzory chybějí. Ve věku vařícího se testosteronu pak často v ústavu mají kroužky ručních prací, vaření a recitační soutěže, místo aby se něco dozvěděli o sobě, o svém mužském já. Venku, silou, zážitkem, s ostatními chlapy.

Další příměsí koktejlu je častá lokace ústavů. Neplatí to obecně, ale mnoho ústavů doplácí na snahu minulého režimu vytlačit nepohodlné občany na okraj. Mnoho ústavů (nejen výchovných, ale i dětské domovy) tak najdeme v pohraničí v menších obcích. Co se tam dozvědí o životě venku? Školu mají v ústavu a někdy se celé týdny nepodívají do normálního světa. To přispívá k větší izolaci a následnému horšímu začleňování do společnosti.

S lokací ústavu je přímo spojen personál. Plat v ústavu nic moc, tedy nízká motivace pro profesionály. V regionech s vysokou nezaměstnaností jde potom o žádané místo i pro někoho, koho oblast problémové mládeže vůbec nezajímá. Ústav je rád, že vůbec místo obsadí.

A Chrastava je přesně tenhle koktejl: malé ospalé město u hranic, ústav v obrovské budově bývalého sanatoria (asi) kousek za městem u lesa, vychovatelky, ruční práce, nuda. Když se k tomu ještě přidá nesmyslně přísný režim, ten koktejl se jmenuje Molotov. A paní ministryně si myslí, že ho uhasí tím, když ho po kapkách rozlije jinam.

Stejně hloupé a povrchní je vyjádření ministryně Marksové k tomu, že děti do ústavu nepatřily. V ústavu nemůže být žádné dítě, kterému by pobyt nenařídil soud ve spolupráci s OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí). Pokud chtěla upozornit na to, že rozhodování soudů je někdy přehnaně přísné a děti končí v ústavní výchově zbytečně, její zkratka v souvislosti s výchovným ústavem v Chrastavě byla pro veřejnost nesrozumitelná. Opět je to škoda a udělala by lépe, kdyby k problému přizvala ministra Pelikána a věc se řešila ve spolupráci i s jeho rezortem.

Vlasta Miklánková

Brexit

Minulý čtvrtek jsme se s rodinou vraceli z nádherného dvoudenního výletu do Německa. Celou cestu zpátky od hranic jsme – tedy kromě potupného srovnávání stavu naší dopravní infrastruktury a dálniční sítě – probírali s dětmi, jak je nádherné žít ve společné Evropě, kde nejsou žádné bariéry, hraniční zátarasy a ozbrojené pohraniční stráže se smečkou psů a ostrými zásobníky. Jsme sice stále takový trochu vzdorovitý mladší bratr, který se čas od času snaží hledat své místo na slunci (většinou tam, kde ani moc nesvítí…), ale ve skrytu duše je mu s tím starším bráchou dobře a ví, že bez něj by mnoho věcí nezvládl tak, jak si sám představuje.

Vyprávěli jsme si, kdy a proč projekt úzké spolupráce a partnerství evropských států vznikl, že okolnosti jsou dnes sice jiné než před 70 lety nebo při pádu železné opony, nicméně objevily se jiné hrozby, které nejsou o mnoho méně nebezpečné… Usínal jsem ve čtvrt na dvě ráno s pocitem štěstí, že jsme na jedné lodi s mnoha jinými interesantními pasažéry, abych se o půl šesté vzbudil a slyšel, že to Britové vzdali. Svým nádherně gentlemanským způsobem, jehož důstojnost můžeme jen obdivovat, ale vzdali… Zahodili tu možná pro někoho utopickou myšlenku, že 500 milionů lidí různého vyznání, národnosti, barvy pleti, navíc ze států, jejichž občané se ještě před několika desítkami let vraždili v nesmyslných světových válkách, může vytvořit jeden velký celek, který dokáže propojit to nejlepší z nich a bude lépe vzdorovat tlaku okolních mocností. Však si také mnohé z nich (na východ od nás) při pomyšlení na brexit radostí mnou ruce. Přijímám, že je to svobodné rozhodnutí britského lidu, které musíme respektovat. A samozřejmě kvůli tomu nepřestanu obdivovat Manchester United, Beatles nebo seriál Dalziel a Pascoe… Ale je mi to líto. A přeji Britům, aby to jednou nebylo líto jim…

Daniel Rumpík 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte