Německo si stěžuje

Jsou věty, které mají stejný účinek jako výstřel v horách, jehož ozvěna spustí sněhovou lavinu. Takovou větu vypálil v dubnu německý ministr financí Wolgang Schäuble na šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho, jehož politika prý pomohla k vzestupu radikální strany AfD v Německu. „Můžete být pyšný,“ vytkl Draghimu hořce.

Jeho slova spustila příslovečnou lavinu komentářů a analýz jevu, o němž se dosud mluvilo jen potichu – právě kvůli obavám z laviny vzájemných výčitek. Německo viní ECB, že rozhazovačnou politikou ohrožuje německé penzisty a žene je do náruče radikálů, podle komentátorů však Berlín jen po právu doplácí na svoji úzkoprsou ekonomickou politiku, která už léta škodí celé eurozóně.

Najednou je to jako při pohledu na Escherovy obrázky, kde se ptáci mění v ryby podle toho, jak se na ně díváte. Najednou není hlavním viníkem krize eura malé a líné Řecko, ale velké a pracovité Německo.

Nulové úroky

Navenek vlastně o nic moc nejde: jedna členská země se prostě pře s unijní centrální bankou. Jenže tato země je Německo, klíčový člen eurozóny, a pokud se Němci odvrátí od eura, k němuž dosud chovali sympatie, může to být pro měnovou unii velký problém. Co tedy přesně vyčítá Schäuble Draghimu?

Formálně to, že ECB od loňského roku nakupuje za desítky miliard eur měsíčně dluhopisy všech států eurozóny (kromě Řecka), aby jim ulevila z dluhů a rozhýbala ekonomiku eurozóny přívalem peněz. Banka tím prý překračuje své pravomoci. Ve skutečnosti však jde…