Vyděděnci z Visegrádu

Z Česka to může vypadat jako běžná věc: vláda s něčím v Bruselu nesouhlasí, tak to tam přijede říct, vrátí se a život jde dál. Z centra evropských institucí se ovšem rýsuje jiný obrázek. Protest středoevropských zemí proti uprchlickým kvótám jako by zvedl padací mosty, přes které posledních 12 let přecházeli lidé původně z opačných stran železné opony. Možná za každými druhými dveřmi v Bruselu je najednou slyšet názor, že rozšíření Unie bylo předčasné. Že prý Češi a další nepochopili, co znamená být členem EU.

Solidarita posedmnácté

Faktem je, že za života Franse Timmermanse se Nizozemsko hodně proměnilo. Když v sedmdesátých letech dospíval, do jeho země přicházely desítky tisíc Turků a Maročanů na sezonní práce. Později Nizozemsko otevřelo náruč Íráncům hledajícím útočiště před islamistickou revolucí a obyvatelům Surinamu, neklidné bývalé nizozemské kolonie. Pak v devadesátých letech začali přicházet Afghánci, Iráčané – to už byl Timmermans členem socialistické strany a vsadil na politickou kariéru –, až se Nizozemsko ustálilo na současných dvou milionech přistěhovalců, z toho jednom milionu muslimů, tedy nejvíc na počet obyvatel mezi státy Unie. Timmermans mezi tím stihl být poslancem i ministrem a jeho stranický kolega, uprchlík z Maroka Ahmed Aboutaleb, se stal starostou Rotterdamu.

Když proto první květnovou středu Frans Timmermans v přeplněném sále v Bruselu mluvil na tiskové konferenci o vstřícnosti k uprchlíkům, zněla jeho slova srozumitelně. „Země,…