Před deseti lety se staly Magorovy dopisy Knihou roku Lidových novin. Listy Ivana Martina Jirouse psané během pobytů v kriminále se nedávno objevily znovu pod názvem Ahoj můj miláčku – tentokrát totiž nechybí ani ten, komu byly převážně adresovány. Kniha zachycuje korespondenci mezi Jirousem a jeho druhou manželkou Julianou, dcerou malíře Otty Stritzka a vnučkou nakladatele Josefa Floriana, a čtenář tak může vnímat dialog, který mezi pisateli probíhal.

Objemný svazek se dá číst mnoha způsoby. Jako svědectví o době a komunitě, k níž manželé přináleželi. Jako svědectví o nezlomnosti lidského ducha zavřeného ve vězeňské cele. A nyní, díky poprvé otištěným dopisům Juliany Jirousové, také coby ukázka obětavosti a statečnosti.

Jako vrána

Jak známo, I. M. Jirous (1944–2011) řečený Magor byl složitou osobností. Excentrik a pijan, jemný básník i vůdčí duch českého undergroundu, jenž měl podle Pavla Kosatíka větší vliv než mnozí politici a kterého by podle psychologa Martina Hyblera měla katolická církev kanonizovat. Vystudovaný kunsthistorik, který se nemínil podřizovat komunistickému režimu, byl poprvé vězněn v letech 1973–1974, znovu se dostal do vězení roku 1976, pak nedlouho po svatbě s Julianou a následně ještě třikrát. Propuštěn byl až na konci listopadu 1989 a jeho poslední dopis z 6. listopadu 1989 symbolicky končí slovy: „Půjdete se podívat na svatořečení blahoslavené Anežky?“

Mezitím se mu doma rodí dvě dcery a otec s nimi i s jejich…