40_HAVRANI2_Jaros
Postavili si je znovu. • Autor: Milan Jaroš

Starobylé chrudimské náměstí s barokní kašnou a gotickým kostelem působí o dost klidněji, než by návštěvník znalý zpráv z regionálního tisku čekal. Místní zpravodajství z počínajícího jara nabízí obraz města zahlceného okřídlenými černými vetřelci, kteří rabují odpadky, nenechají lidi vyspat a jsou pro místní učiněnou pohromou. V centru města však ve slunném středečním dopoledni týden po oficiálním začátku jara poletuje nad hlavami lidí nakupujícími u jarmarečních stánků jen jeden šedý holub – havrani polní nikde. „Tady na náměstí je klid,“ říká starší paní, „ale hned za kostelem je to katastrofa. Lidi se tudy bojí chodit, i já tam chodím se zatajeným dechem. A ten řev, to se nedá vydržet.“

Na prostranství za gotickým kostelem stojí několik platanů a v koruně jednoho z nich posedávají černí ptáci s černým zobákem, ve slunci se jejich peří kovově, namodrale leskne. Školní náměstí za kostelem je jedním z míst, které si havraní páry v Chrudimi, svém tradičním městském hnízdišti, každoročně vybírají k vyvedení mláďat. Pompézní hnízda, u nichž posedávají a krákavě na sebe pokřikují, museli letos stejně jako vloni a každý rok předtím stavět nadvakrát – ta původní, mnohdy ještě rozestavěná, jim lezci najatí radnicí dlouhými bidly v polovině března shodili na zem. Termín, do nějž odbor životního prostředí letos povolil prázdná hnízda ptákům ničit, už minul, doba shazování skončila 20. března, aby ještě havranice stačily do hnízd naklást vejce, a tak se tu v platanu někdy v květnu vylíhnou mladí havrani.

Reklama
Reklama

Ze školních dveří vychází v pečlivém dvojstupu třída asi sedmiletých dětí s vychovatelkou v čele, vede je do družiny sídlící v budově o kus dál. „Je to strašné, ti havrani,“ říká vychovatelka zamračeně. „Procházíme pod tím stromem často a raději to s dětmi obcházím, mohou nás pokálet. Ne že by se to stalo, ale mohlo by, tak raději chodím oklikou. Není ani příjemné šlapat po chodníku pod stromem, jistě ani pro děti ne, když jsou na něm fleky od havraního trusu. A když jdeme Michalským parkem, kde je jich ještě víc, dětem je ten řev nepříjemný.“

Kousek od stromu postávají dvě žákyně třetí třídy, jedna s culíkem, druhá v kapuci, z chodníku si prohlížejí ptáky poletující nad stromem a tiše poslouchají jejich krákání. „Mně to krákání vůbec nevadí,“ říká hnědovláska Anna s culíkem, „je to jejich řeč.“ Její kamarádka Veronika se při hovoru o ptácích rozzáří – má prý moc ráda zvířata a havran je taky zvíře, takže se jí líbí i on. „Jsou tak krásní,“ říká s hlavou zakloněnou k nebi, „ve škole nám o havranech nic neříkali, ale vím, že jsou i chytří.“

Od Michalského parku ležícího pár kroků odtud přichází další Veronika, žačka osmé třídy s vlasy nabarvenými nazeleno. „To shazování hnízd je k havranům sprosté,“ mračí se zelenovláska. „Jsou tak úžasní, tak sytě černí a zajímaví, a byli tu dřív než město. A navíc je to shazování zbytečné, stejně si ta hnízda hned postaví znovu.“

Tři kroky a zob

V tom má Veronika, milovnice černých ptáků, naprostou pravdu. A úporné shazování hnízd v Chrudimi se neoblomností havranů, kteří vzápětí začnou na stejném místě stavět znovu – a vydrží to až do termínu, kdy už je ničení hnízd kvůli ochraně nakladených vajec zapovězeno –, stává trochu záhadou. „Ti ptáci jsou nezmaři. Než začali shazovat, bylo tu osm hnízd, hned si jich postavili dvanáct,“ ukazuje v sídlišti kousek od obchodního domu Tesco důchodkyně Ivana Kusá, mluvčí místních odpůrců havranů, na starý javor mezi paneláky. „Ale i tak jsem ráda, že se radnice snaží, že dělá něco pro lidi. Udělat toho víc jim nedovolují zákony.“

Havraní krákání je Ivaně Kusé protivné a ráda by, aby zákon umožňoval ptáky zabíjet. „Vajec by mi líto nebylo, klidně bych shazovala hnízda pořád dál. Lidi by je rádi i stříleli, ale to se nesmí. Kolikrát vařím a nadávám na ně jak špaček, pořád krá krá krá, celý den, aspoň že okna ložnice mám na druhou stranu k silnici, na auta si člověk zvykne snáz a do města patří.“

„Příroda a ptáci mi vůbec nevadí. Ale proč jsou zrovna tady, kde žijeme my?“

Tweetni to

Na chrudimském sídlišti bydlí paní Kusá už 43 let, byla jedním z prvních nájemníků v nových panelácích, a tehdy to tu prý vypadalo daleko lépe. „Ty dvě lípy hned u domu,“ ukazuje k paneláku, „byly docela malé, a podívejte teď, jsou pomalu větší než dům, stíní do oken – a nesmí se skácet. Tamhle z toho smrku,“ ukazuje k dalšímu domu, „padá jehličí na balkony, a taky se nesmí skácet. Mně příroda vůbec nevadí, ani ptáci, ale proč tady, kde žijeme my?“ ptá se.

Žádost, ať je příroda někde mimo město, protože je z ní nepořádek a hluk, se v Chrudimi opakuje všude, kde je na dohled strom s důmyslnými stavbami havraních hnízd. Největší starosti však úředníkům dělá havraní kolonie rozesetá na několika jasanech za tratí přiléhající ke zdi chrudimského hřbitova. Z druhé strany zdi leží řada kamenných náhrobků a tu a tam je na nich šedobílý flek z havraního trusu. „Lidem připadá neuctivé, že ptáci kálí na hroby jejich blízkých,“ říká správce hřbitova Petr Bíza, „i když je pravda, že dřív v historii se lidé pohřbívali volně do země, po hrobech chodila zvířata a kálela, bralo se to jako přirozené. To už teď neplatí. Pozůstalí cítí stud za znečištěný hrob, bojí se, aby to nevypadalo, že se o něj nestarají. A že těm ptákům to tady taky patří, to je neobměkčí.“

Pracovnice hřbitova pravidelně v době hnízdění uklízejí hřbitov od klacíků, které vypadávají ptákům ze zobáku, a otírají i flekaté hroby, ale pořádně se to prý stíhat nedá. O placenou službu, jaká je ve větších městech, tu lidé zájem nemají, za několik let se na možnost, že by se za úplatu někdo staral o hrob, ptala prý jen jedna paní z Prahy, a tak tenhle servis na hřbitově ani nezavedli.

40_HAVRANI4_Jaros
Lidé pořád nadávají, já jsem ale šťastná. (Paní Zdena) • Autor: Milan Jaroš

„Ještě někomu platit za ptáky, co mi kadí na rodiče, to tak. Prostě sem jak blbec zase budu chodit skoro každý týden a otírat,“ říká starší pán, který na hřbitov nese kytičku. O kus dál se nad hrobem sklání pečlivě oblečená žena, vytahuje hadřík a taky utírá. „Můj první letošní hovňajs,“ zvolá vesele, „už je to tady!“ Paní Zdena je v důchodu a chodit na hřbitov jí nevadí, a jak říká, chápe i to, že ptáci vyměšují. „Jde to lehce, podívejte,“ ukazuje, jak snadno trus z hrobu mizí. „Lidi nadávají, ale to je teď taková doba, hlavně staří nadávají na všechno.“ Paní Zdena se rozhlíží po havranech, kteří tu poletují z hrobů na keře pečlivě zastřižené do pravých úhlů, a zpátky za zeď na jasany, odkud se nese hlasité krákání, a na okamžik se přece jen zachmuří. „Přiznávám ale, že ten jejich řev je tísnivý, něco se v člověku na chvíli sevře, kdoví co to je,“ říká zamyšleně.

Trochu ulevit

Hlas ornitoložky Světlany Vránové, specialistky na krkavcovité ptáky z východočeské pobočky České společnosti ornitologické v Pardubicích, je zpočátku odtažitý, do rozhovoru o chrudimských havranech se jí moc nechce. „Mám špatnou zkušenost s novináři, už to nemůžu vůbec číst, ty články, že je to jak z Hitchcocka, že nebe potemnělo a že lidi zachvátil děs,“ mračí se. „Přitom havran polní rozhodně není přemnožený, naopak jeho populace ubývá. Poslední publikované výsledky sčítání v Chrudimi jsou z roku 2010, to tam hnízdilo přes pět  set párů, o pár let dřív to bylo o dvě stě víc. A dnes to je ještě méně, sčítání se teprve chystá.“

Do Chrudimi se ptáci začali z polí a volné přírody stahovat masivněji už v osmdesátých letech minulého století, myslivci je totiž ve volné přírodě po desetitisících stříleli, dokud se to smělo. Největší kolonie hnízdícího havrana polního – a kdysi jediná – sídlí v Chrudimi poblíž řady rodinných domků, v místě přírodní památky Ptačí ostrovy, která tu kvůli ochraně havranů byla vyhlášena. I dnes je tu ptáků nejvíc, ale zhruba před deseti lety se havrani začali z neznámých důvodů stěhovat i do menších hnízdišť hlouběji ve městě. „Jsou úžasně chytří, zapamatovali si třeba rozestupy, které dělají secí mašiny při setí kukuřice. Jdou suverénně: tři kroky – zob – tři kroky – zob. Umí napodobit hlasy a naučit se opakovat slova, jsou ohromně společenští, hraví,“ líčí nadšeně ornitoložka.

Důkazů o neobyčejné inteligenci havranů je spousta. Ptáci například zjistili, že auta jim dokážou rozdrtit ořech, a tak skládají ořechy do řady na kraj silnice, a když jsou rozdrceny, vyzobnou jen jádro. Když se někdo z nich naučí nějaký nový fígl, ostatní jej rychle okoukají a napodobují. „Ale tohle se lidem těžko vysvětluje, volají nám, že jim něco kráká nebo houká u domu a ať si pro to přijedeme,“ líčí Světlana Vránová.

„Možná havrani mohou lidi dráždit podvědomě tou černotou, tím, že jsou to mrchožrouti spjatí s legendami, vyskytovali se u popravišť,“ přemýšlí ornitoložka. Ovšem teorii o podvědomé hrůze z černého lesklého ptáka, který se v hlubinné psychologii stal symbolem temných stránek lidské duše a hluboko pohřbených zážitků, které člověk nechce pustit na povrch, nabourává fakt, že místním lidem vadí i jiní ptáci. Často prý naštvaně z Chrudimi volají kvůli kalousi ušatému, jehož mláďata vydávají dva týdny po narození pisklavý zvuk, nebo kvůli rorýsům, kteří se zavrtávají do zateplovací vrstvy panelových domů. „Jenže kam mají jít, jsou zvyklí žít v dutinách starých stromů, ale staré stromy my tady netrpíme, ty kácíme, a co z přírody zbylo, to chceme mít pečlivě upraveno,“ říká Světlana Vránová a rozhlíží se po pardubickém obchvatu, kde kdysi býval les, teď je tu silnice a mezi jejími rameny vzorně zastřižený trávník.

40_HAVRANI3_Jaros
Možná tu jde o lidskou duši. • Autor: Milan Jaroš

Úřednice z odboru veřejné zeleně na chrudimské radnici, která má z rozhodnutí politiků shazování hnízd v Chrudimi na starosti, se nad havraní patálií smutně usmívá. Kateřina Jánská ví, že shazování rozestavěných hnízd nepomáhá a tu a tam i zadělává na větší problém. Občas totiž přece jen pár havranům dojde s lezci vyzbrojenými dlouhými bidly trpělivost, oddělí se od kolonie a přeletí jinam do města, což zajistí další skupinu lidských nespokojenců na novém místě. Kateřina Jánská si ale přes to všechno myslí, že shazovat každý rok na počátku března hnízda a prořezat pár větví, než stačí ptáci snést vejce, přece jenom nějaký smysl má. „Když ten nespokojený člověk před vámi sedí, a většinou jsou to starší lidé v důchodu, je skutečně ztrápený tím, že ho ptáci budí a ruší,“ říká úřednice. „Až při hlubším rozhovoru se ukáže, že ho v životě trápí něco docela jiného a jen to hodil na nejbližší strom. A to shazování mu dá pocit alespoň nějaké úlevy.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Ivana Svobodová

redaktorka

Ivana Svobodová

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte