Zuzana Fuksová
Autor: Milan Jaroš

 

 

Reklama
Reklama

JF
Tata na návštěvě v Praze, jdeme po Vršovicích.

– Tato, tady do té kavárny chodí celebrity.
 – Třeba kdo?
 – Třeba Vráťa Brabenec.
 – Kdo? Ferda Mravenec? Ten je kreslenej!
 – Ne, Brabenec, ten z Plastiků přece.
 – Co to je?
 – Plastik pípl of d junivers!
 – To je nějaká skupina?


Tata: co děláš, ty si tady prohlížíš kořeně?
 – Ne, to je Facebook.
 – Nechcu radši vědět, co to je.
 – Umřel Přemek Podlaha.


Byla jsem dneska na maškarním plesu a jedna holka tam byla za fejsbuk.


Homeoffice, kavárna v Brně. Vybuchne mi asi hlava, vedle dirigent a kdosi domlóvají vánoční koncert.

– Bude tam ten borec?
 – Jo, Svěcený s akordeonem, bude hrát adádžo.
 – Ale hovno, já tady mám napsaný, že bude hrát Ave Mariu. On pak pojede hned do prdele.
 – Tak mu zavoláme.

/Teď volají Svěcenýmu./


Irena Hejdová
Irena Hejdová • Autor: Milan Jaroš
Vratislav Brabenec
Vratislav Brabenec • Autor: Milan Jaroš
Zuzana Fuksová
Autor: Milan Jaroš
Ivan Adamovič
Ivan Adamovič • Autor: Milan Jaroš
Andrea Jarošová
Andrea Jarošová • Autor: Milan Jaroš
Karolína Vránková
Karolína Vránková • Autor: Milan Jaroš
Josef Bolf
Josef Bolf • Autor: Milan Jaroš
Anna-Marie Maxera
Anna-Marie Maxera • Autor: Milan Jaroš
Johana Švarcová
Johana Švarcová • Autor: Milan Jaroš
Jiří Imlauf
Jiří Imlauf • Autor: Milan Jaroš
Hana Lundiaková
Hana Lundiaková • Autor: Milan Jaroš
Benjamin Tuček
Benjamin Tuček • Autor: Milan Jaroš
Lubomír Typlt
Lubomír Typlt • Autor: Milan Jaroš
Tobiáš Jirous
Tobiáš Jirous • Autor: Milan Jaroš
Ondřej Štindl
Ondřej Štindl • Autor: Milan Jaroš
Celá fotogalerie Zavřít fotogalerii


Náš tata a jeho psychologické skills. Ptal se:

– Nechceš ubytovat XY? Je to depresant, ale nic ti tam nerozbije.
 – Jak se to projevuje, ta jeho deprese?
 – No… třeba nedodělal autoškolu, ale je hodnej, to ty seš na tom mnohem hůř.


Ve vlaku jsem mluvila s Číňanem, který je na okružní jízdě Evropou. Byl v Paříži, ale tam se mu nelíbilo, protože jsou tam „drahý tenisky a lidi předstírají, že neumí anglicky“. Praha se mu moc líbí, protože je tam „40 stupňů“ jako v jeho provincii, „levný tenisky a lidi neumí anglicky, ale nepředstírají to“. Taky říkal, že v Česku je každý druhý obchod květinářství, což je sice infantilní, ale znamená to, že „Češi milují život“. Pak si šel prohlížet svého psa v Číně přes webkameru, kterou mu nainstaloval k pelíšku.


Můj příbuzný má celoživotní oblibu informovat mě o různých věcech, aby bylo vše v pořádku, když umře. To se projevuje nejčastěji před a po dovolené.

Před dovkou mi volal, že koupil les a kde jsou pistole, zlato a peníze.

Den po dovolené volá: Ahoj, máš dluhy u nějakých institucí, nějakou půjčku?

Já: Ne, jen na zdravotním a sociálním a u nějakých lidí, ale to splácím.

Příbuzný: Jo, tak si to dej do pořádku.

Odmlka /čekám na nabídku peněz/. Příbuzný: Jinak bych tě musel asi odhlásit z trvalého bydliště na magistrátní adresu. Opatruj se!


Ptala jsem se včera jednoho gay páru, kde se potkali.

– Na Instagramu.
 – Jak na Instagramu?
 – No měli jsme stejný hashtagy.
 – Jako jaký? Nějaký gay?
 – Ne, hashtag #FranzKafka.
 – Jo, vyfotil jsem na instáč Proces, ale pak jsem to nedočetl, bylo to moc depresivní.


Příbuzný na návštěvě a jeho pravdy

– To víš, s babama se musí zacházet jako s rybama z Makra.
 – Jak to myslíš? Hodit do popelnice?
 – Ne, musíš je včas zmrazit, ať se hned nezkazí a nemají kydy. A pak je zas zahřeješ. A tak furt dokola. A když ani to nepomůže, tak jim dáš neplacený zdravotní volno na furt.


Ve vlaku s paní, která jako by vypadla z Troškova filmu: její mentálně postižený syn jedl neironicky Mentos a paní vykládala, že jede „do terminálních lázní“ a jestli mám psa „místo dětí, anebo už po dětech“. Pak říkala, že nemá ráda Němce, protože „jí řízek s knedlíkem“. Pak říkala, že se jí nelíbí velká tetování, ale jen „decentní – mořský koník nebo růže na kotníku nebo čínský znaky, jako měla Ivetka“. Pak jsme projeli Českou Třebovou: „Tady bydlela babička Ivety Bartošové – ta uměla nejlepší krupičnou kaši.“ Pak recept na škvarkové placky. Pak jsme řešily příkoří s internetem: „Odpojila jsem ten modum při luxování ze zásuvky a volám tam, že mně to nefunguje, a on říkal: modum je taková černá krabička, a já prej: ale my máme stříbrnou.“ Pak jsme se loučily a ona se ptala, kam jedu. Já, že za rodiči. Ona: „Tak to máma napekla a navařila.“ Já, že nevím. Ona: „Ale jasně – to dělá každá normální máma.“ Pak pochválila ještě Brno – že v diskusní skupině „Drbničky pohodářky“ je hodně fajn paní z Brna.


Dnes jsem byla na pracovním pohovoru.

Personalista se dlouze díval na můj životopis. Pak se nadechl, dramatická pauza, začal: „Mě zaráží… tady ten váš ascendent Vodnáře… v kombinaci s rokem Psa… s tím nemůžete dělat s lidma… to je vzpurnost, tvrdohlavost.“


Byl zvolen olašský král – podle místních nepřejících Romů šel pak rovnou na sociálku, ale i tak je lepší než „ta vaša huhlavá dylina Švarcenegr“.


Šalina, Hlavas, hlášení v MHD: „Kdo nespichá a kdo máte děcka, tak počkite, za náma jede další jednička.“


Máminy maily aka definice lásky.

„Zdar, dnes u nás spí babička, přinesla si peřinu a urnu s Milanem.“

Máma: Nejsi HIV pozitivní?


Babička: Já už do second handu nechodím, potřebuju už jen teplý věci a šaty do rakve – a ty mám dvoje.


Předpředposlední den v práci. Domlouvám s křesťanským kolegou informatikem výstavu.

– Slyšel jsem, že ta vernisáž bude trvat tři týdny!
 – Ne, dvě hodiny, tři týdny bude trvat výstava.
 – A v kolik to bude?
 – Od šesti do osmi.
 – Od šesti do osmi, jejda, to musím říct paní Hejnové, že si musí přivstat.
 – Od šesti do osmi večer.
 – Večer? Tak pozdě?


Je tu na návštěvě kluk fotograf. Stojí nad bílými listy. Ptám se, co to je? Fotky z druhé strany? On: Ne, to je moje ročníková práce a je to z té pravé strany – vybízí to ke kontemplaci, a když se na to budeš dívat 12 minut, něco tam začneš vidět. – A co ti na to řekli ve škole? – Řekli mi, že je toho tam vidět málo.


Jsme v Curychu ve squatu na dadafestivalu, a jelikož jsem si z radosti, že se můžu vykoupat, vysprchovala mobil, probíhá život v přirozeném pravěkém rytmu: vzbudím se ne podle slunce, ale když okolo mého polštáře začne zkoušet patnáctičlenná noise kapela. Nejlíp se daří Davidovi H., ten spí, i když se pes miluje s jeho nohou. Nejčastější otázka pražských malířek je: „Čau, co děláš za umčo?“ Umčo je, když děláte umění, ale berete to easy.


Ve vlaku, 2 intošky, 18 let. Diskuse, s kým by chtěly chodit. První se líbil herec, „ňuňuňu hříbě s velkýma rukama, prostě charismouš“, pak se obě shodly, že nejlepší by bylo chodit s překladatelem Martinem Hilským (!). Taky mají dilema, jestli být dramaturgyně, druhá říkala, že táta byl dramaturg v Národním, ale že neměli ani na jogurty. Pak už klasická témata: jak je super hrát na akordeon a že Lars von Trier je kýč.


Tata se ptá: Kde je Jenda?

– Jenda je na oslavě.
 – Na oslavě? Co oslavuje, když ještě nic nedokázal?
 – On nic. Jeho kamarád má třicet.
 – To je důvod k oslavě? To sou paraziti.


Žena na Cejlu telefonuje: „No víš, přišla Monika a toto toto, víš jak, v piči. A mama to slyšela – konec!!! A teď musim vysvětlovat mamě, že velkou piču! Viš jak.“


Vietnamský obchod se vším. Paní prodavačka si stěžuje, že česká paní právě ukradla osvěžovač WC za 29 korun. Včera pán ukradl šampón, dal si ho za gatě. Předtím pán koupil jedny tanga a čtvery ukradl. Prodavačka to ukončuje: „Všechno vidim, nema smysl.“


Bulvár z Brna. U nás na ulici šel V. Morávek se synem a říká synovi: „Dneska je Noc kostelů.“ A syn, asi desetiletý: „Tato, ale já su buddhista.“ A po chvíli: „Mamka je taky buddhistka.“


Televizáci v Brně říkají kávě „stlačená tma“.


Pán říkal: Chcu poslat stížnost prezidentovi Havlovi. Slečna: Havel není už prezident. Pán: Tak teda chcu poslat stížnost panu Havlovi.


Tata mi dneska napsal esemes: „?!“ Minulý týden mi napsal esemes: „!“ Předtím byla harmonie, to mi napsal: „JO“, „OK“, „DIK“, „SKODA“, „NA STOLE“.


Babička se mě ptala: „Jak se máš? Co děti, jsou hodný?“ „Jaký děti?“ „No děti, pořád zlobí?“ „Žádný děti nemám.“ „A jo, tak teda ty lidi, co s nima pracuješ? Sou hodný, nebo zlobí?“ „Nezlobí, sou hodný.“


Konverzace dnes před krematoriem. Brácha podává ruku strejdovi XY (85 let, exbubeník hotelu v hotelu Pupp, chlívák) a říká mu: „Strejdo, ty máš děsně velkou ruku!“

Strejda: „Hlavně mám velký péro! Jaký máš ty péro, Jendo?“

„Nevím, asi normální.“

Strejda XY: „Doufám, že máš velký, jinak bych byl pěkně nasranej, protože my sme Fuksovi, jedna krev.“


Ženy pláčou 30–64krát ročně, muži jen 6–17krát, tvrdí vědci. /Já sem to počítala, minulý rok dvakrát, v obou případech v práci. Téměř se povedlo u filmu s Cameron Diaz, ale potlačila sem to. Ten film nedostal Oscara./ Po dědovi nevlastním zbyl pomeranč, co mu daroval tata Masaryk a on ho naložil pak do láku. Já mám jen podepsaný Shalomáky a znám holku, co zná holku, co se líbala s někým z Chinaski, ale už neví s kým.


Ve vlaku s mamkou a s bratrskou dvojicí z Valmezu /strašně špinaví, opilí nástrojáři, vypadají jak braši Charlese Mansona v Rejoice, jeden koktá, koupili si jízdenku v Lídlu a jedou na 4 hod. do Adršpachu/. „Děvčice, kam jedete? Vy ste dvojčata? Valašské hory, múdré hory, tady nemám, kde bych očama spočinul, žádný kopeček tu, leda hovno vůkol. Znáte Mňágu? Peťa Fiala, to je kumpán, na své chalupě sem jeho synovi pletl dredy.“ A ten, co koktá, přizvukuje: „Nebíčko je modré, sluníčko svítí, kopce žádné“ a otvírá si podle bratrových instrukcí „pazúrami a klíčem“ pivo. Pak volá domů: „Oline, pochválen buď Ježíš Křistus, sedíme tu ve vlaku se sličnýma děvuchama, kdyby hořelo, zavolejte hasiče, čest.“


Včera na dýze: hluchoněmej kluk mi podal papír a na něm stálo: „Zahraj Mňágu.“


Dnes jsem u nás na diskošce pustila CocoRosie. Bodyguard-skin na mě: Co to hraješ za hovna? To nazpívala Aťka Janoušková nebo Mongol? Druhý skin: Je to na poblití, kdo to mohl, pičo, nahrát? Já: Ty, co to zpívají, s tím jezdí po celým světě a mají miliony. První skin k druhému skinovi: Pičo, sme blbí, že makáme, taky nahrajem desku: já tě bodnu do břicha, ty zařveš – to bude první sloka, pak ty mě do stehna, já zařvu, to bude refrén.

Zuzana Fuksová (32)

V roce 2006 založila s Adélou Elbel kapelu Čokovoko, o dva roky později daly na internet k volnému stažení debutovou desku Best of!, v roce 2011 pak vydaly regulérní album Hudba. Vystudovala sociální práci a nedostudovala germanistiku. Nyní chodí na výcvik v integrativní gestalt terapii. Živí se jako jiní prekarizovaní OSVČ různými melouchy – zejména překlady z němčiny a produkcí.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte