Nejistým krokem překročím oprýskaný práh. Ještě se můžu otočit. Ocitnu se v jiném světě. Na podlaze zašlé lino. Zdi okachlíkované až ke stropu. Zařízení buď plastové, nebo lakované. Omyvatelný svět. Dveře za mnou s tichým zavrzáním zaklapnou a já se stanu jeho součástí. Instinktivně se otočím a sáhnu po klice. Žádná tam není. Zalapám po dechu. Bože, to je smrad! Směsice pachu dezinfekce, veřejných záchodků a nemytých těl. Okamžitě prostoupí každou buňku mého těla. Zachvátí mě panika. Toho smradu se už nezbavím. Každý ho ze mě ucítí!
Zrak mi padne na mamku. Hledím na její útlá ramena, šedivé kořínky vlasů, žilnaté ruce a vrásky. Kde se jich tam tolik vzalo? Vidím unavenou a ztrápenou ženu, která už přestala doufat. A přesto – je tady. Mluví s primářkou. Možná to ještě nevzdala. Obě se ke mně otočí. Stojím a snažím se absolutně na nic nemyslet. Jsem jen loutka a musím se nechat vést. Tohle není má vůle. Pokud bych zapojila mozek, začala bych řvát, mlátit kolem sebe, utíkat proti zdi. Nemysli, dělej jen to, co ti řeknou. Jinak se zblázníš. Uchechtnu se nahlas. Tak to je trefný. Zbláznit se v blázinci. Primářka povytáhne obočí. Pokyne mi. Přistoupím k nim. Roboticky absolvuji vstupní pohovor.
„Slyšíte někdy hlasy, i když jste sama?“
„Ne, nikdy.“ Přece jí nebudu povídat o „té mrše“ v mé hlavě, co nemilosrdně kontroluje vše, co sním.
„Pomýšlela jste někdy na sebevraždu?“
„Ne, nikdy.“ Jenom se každý večer modlím, ať už přijde konec.
„Uvědomujete si svůj problém?“
„Ne.“
Primářka se shovívavě usměje. „Přiznat si problém je to nejdůležitější.“
Teď se pro změnu shovívavě usměji já. Zůstaň loutkou, nech se vést.
A tak mě vedou. Nořím se do pachu. Na tento pach není možné si zvyknout. Dvě „bachařky“ v modré uniformě přede mnou otevírají další dveře. Ale jen proto, aby je vzápětí zabouchly. Dvojí cvaknutí klíče v zámku. Uprostřed omyvatelné místnosti omyvatelná postel, vedle ní omyvatelný noční stolek. V okně mříž. Ozve se rachot. Trhnu sebou. Až teď si všimnu okna vedoucího přímo do sesterny. Jedna z „bachařek v modrém“ právě vytáhla žaluzii a její pohled sliboval nepřetržitý dozor.
Dvojí cvaknutí, dveře se otevřou, zavřou, dvojí cvaknutí. Tak to už snad přehání, ne?
„Vaše věci,“ vybídne mě sestra bez úvodních zdvořilostí. Váhavě přisunu sportovní tašku. Zkušenými pohyby provede rychlou selekci, po které mi v ní zůstanou jen dva svetry, pyžamo, tepláky, spodní prádlo a kartáček na zuby. Zato v košíku si sestra hrdě odnáší walkmana, pásek, hřeben, zrcátko, kabelku, antikoncepci a manikúru.
„Za hodinu začínají odpolední aktivity.“ Cvak, cvak, otevřít, zavřít, cvak, cvak. Zarachocení žaluzie.
Posadím se na postel. Hlavně NEMYSLI!!! Zima je nesnesitelná. Natáhnu na sebe oba dva svetry a zalezu pod peřinu. Zavřu oči a pohltí mě milosrdná tma. V té tmě je bezpečí. Mohu snít. Mohu utéct.
„Nástup na odpolední aktivity!!!“ ječák prořízne konejšivé ticho a vzápětí mě „bachařky“ vyženou ještě polospící z pokoje. Konečně vidím osazenstvo oddělení 1B v celé své kráse. Dojdu na konec té pestré řady, kde vytuším své místo, a musím se pro sebe pousmát. Tohle se přece nepoštěstí každému. Pokud z tohoto vyváznu se zdravým rozumem, tak fajn. A pokud se zblázním, což se mi momentálně jeví jako pravděpodobnější varianta, tak jsem na tom nejlepším možném místě. Pocítím povznášející pocit, že možná až nyní je konečně vše tak, jak má být, a s nadšením spartakiádních cvičenců začnu obíhat zašedlou chodbu psychiatrické léčebny.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
