Dopis z Petrohradu

Nic se neděje. Ticho. Prázdno. Po jedenácté se podívám na displej mobilu. Žádné zmeškané hovory, žádné zprávy. Jako by se všichni vypařili. Je tma a celý byt už spí, na stěnách se odráží zelené neonové světlo z ulice a do pokoje oknem proudí chladný vzduch. Za půl hodiny jede poslední metro do centra Petrohradu.

Vystoupím na zastávce Gostiny dvor na Něvském prospektu. Štiplavá zima se mi dere do nosu. Cestou podél kanálu na mě z cikánských taxíků rusky pokřikují, jestli nechci svézt. Odbočím do dvora obklopeného starými domy, cesta je bahnitá, plná kaluží a kamenů. Z temného kouta se vynoří mourovatá kočka. Okolí se podobá části Berlína Ostkreuz, kde jsem si jedné horké letní noci vymkla kotník. V zadní části dvora stojí stará průmyslová budova bez omítky, chybí i pár oken. Před vchodem postává pár lidí a dva plešatí nabouchaní Rusové, kterým se kouří od úst. Po prohledání mé ledvinky a zaplacení pěti set rublů mi otevřou dveře a najednou mě pohltí záře červeného světla a vůně vonných tyčinek.

Ostré záblesky světla se prořezávají tmou, parket je přeplněný k prasknutí a dunivé rytmy techna pulzují prostorem. Klub s obloukovými stěnami připomíná bývalou stanici metra. Ze stropu visí světelná instalace z podlouhlých trubic, které blikají do rytmu hudby různými barvami. Dav lidí je směsicí odlišného věku, vzhledu i sexuální orientace. Skupinky lidí se pohodlně rozvalují na lavičkách, dřevěných bednách i na podlaze. Ze záchodů vycházejí bzučivé hlasy a hlasitý smích se…