V sobotu 3. října před rozbřeskem dopadly první bomby na nemocnici Lékařů bez hranic v afghánském Kundúzu, prakticky jedinou funkční nemocnici v celém kraji. Spolu s řadou pacientů zemřelo 12 kolegů z této organizace a další byli vážně ranění. Když jsem tuhle zprávu poprvé uslyšel, měl jsem husí kůži a chtěl vědět, kdo a proč bombardoval jednu z našich nejlepších nemocnic na světě. Zavolal jsem kamarádovi chirurgovi, který se z Kundúzu nedávno vrátil, a když mi řekl, že to byli Američané, jednoduše jsem mu nevěřil.
Později se ukázalo, že americké letadlo se přes hodinu cíleně trefovalo do tří hlavních budov nemocnice, ačkoli se po půl hodině podařilo našemu vedoucímu projektu kontaktovat zástupce americké a afghánské armády ve Washingtonu a Kábulu a požádat je – neúspěšně – o zastavení bombardování. Doma u internetu jsem si pak pročítal svědectví maďarského zdravotního bratra z noční služby v nemocnici, který mimo jiné popsal, jak viděl všech šest pacientů z jednotky intenzivní péče, o které se do útoku staral, hořet v postelích. A na závěr dodal, že mu celá absurdita útoku došla, až když viděl svoje přeživší afghánské kolegy, tvrdé chlapy s obrovskou výdrží, brečet v prachu a rozvalinách nemocnice, kterou nikdo z nich poslední čtyři dny bojů neopustil. Dokázali tam odoperovat 400 pacientů za čtyři dny bojů, aniž by se viděli se svými ženami a dětmi v permanentním ohrožení válčícího města.
Vzpomněl jsem si, jak pro mě byla na misích důležitá víra, že to, co dělám do…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
