Michaela Cunninghama není nutné představovat minimálně od chvíle, kdy se filmová adaptace jeho románu Hodiny stala v roce 2002 hitem mezi náročnějším publikem – a číst ho se stalo takřka povinností. Autor navazující na modernisty dokáže psát svým úsporným a zároveň básnivým jazykem jak úchvatné ságy (Tělo a krev,Vzorové dny), které se klenou přes mnoho desetiletí a díky pečlivé výstavbě zachycují vývoj moderní americké společnosti, tak intimní dramata, soustředěná na pár let a pár klíčových okamžiků v životech skupinky aktérů. Česky nedávno vydaná Sněhová královna patří právě do této druhé linie a nejvíc připomene jeho předchozí román Za soumraku.
Opět sledujeme domácnost newyorských intelektuálů: tvořenou Barrettem, plácajícím se mezi neuspokojivými vztahy a podřadnými pracemi, starším bratrem Tylerem, neúspěšným hudebníkem, který se marně snaží složit hit a skoncovat se závislostí na kokainu, a jeho křehkou ženou Beth umírající na rakovinu. Oba bratři se drží nad vodou nadějí v budoucí vykoupení. Beth nemůže umřít, Tyler už musí prorazit, musí se najít muž, který bude Barretta milovat; a Američané nemohou znovu zvolit Bushe. To vše potvrdí vidina nadpozemského světla, jež Barretta zastihne na cestě domů. Teď už bude vše dobré. Ale snad je to tím smítkem, které Tylerovi uvízlo v oku stejně jako Kayovi v Andersenově příběhu, z něhož si Cunningham vypůjčil pár klíčových motivů, ani splněné sny nepřinášejí dokonalé štěstí. Svět se nezmění, když vydáte úspěšné CD, šrámy na duši nezmizí, chyby se opakují.
Tím nejhorším, co vás může potkat, je příslib veliké budoucnosti, něčeho výjimečného. Ať už má podobu božského oka, talentu nebo fyzické krásy. Tou pravou milostí je přijmout život v jeho skutečné podobě. „Je úplně jiný, než koho jsem čekal,“ říká ke konci Barrett o novém příteli. A je opatrně šťastný.
Autorka je překladatelka.
Michael Cunningham: Sněhová královna
Přeložila Veronika Volhejnová, Odeon, 264 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Každé varhany mají svou osobnost
Katedrála svatého Víta se po sto letech dočkala nového hudebního nástroje. Zdejší varhany v ničem nepřipomínají hudební nástroj, jaký najdeme na kůru typického českého kostela. Ten zpravidla tvoří několik dřevěných skříní umístěných vedle sebe, nástroj „levitující“ ve svatém Vítu má ale kovové píšťaly obnažené a spojené do jedné řady, jejíž konce jsou připevněné přímo ke stěnám chrámu. Čelo varhan, které návštěvník vidí odspoda, pak svým tvarem připomíná jakousi obří Panovu flétnu ve tvaru motýla. Nástroj je po mnoha odkladech konečně hotový a právě probíhá jeho ladění.
Pitva jednoho přátelství: Učíme ženy, aby se porovnávaly a předháněly
