Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Kultura

Meursault, přešetření

Kámel Daúd nabízí jiný pohled na slavný Camusův román

Alžírský autor přepsal Cizince! Zavražděný Arab z románu Alberta Camuse dostal slovo! – Už tyto výkřiky stačily, aby se první román Kámela Daúda dostal na výsluní francouzské literární scény. Jako „mediální koření“ pak nad spisovatelem jistý imám vyhlásil fatwu a završením cesty ke slávě bylo udělení slavné Goncourtovy ceny, jež knize otevřela cestu do zahraničí.

Útlou knížku si tak můžeme přečíst i v českém překladu, ale stačí ji vzít do ruky a stojíme před řetězem otázek. Podobný typ knihy se ve Francii pod označení román vejde, ovšem v českém pojetí je to menší zrada. Text je koncipovaný jako rozhovor v baru – a první, rozsáhlejší část tvoří jen monolog plný útočných, chvílemi zdánlivě blábolivých otázek a obvinění na Camusův účet. Autor proud řeči nechává běžet, aby působil věrohodně; kdo jsou aktéři, se vyjeví mnohem později.

Reklama
Reklama

Už Meursault v názvu je navíc otázkou, na čem může v našem prostředí text stavět. Kolik čtenářů naláká jméno Camusova hrdiny – „člověka, který se nechce ospravedlnit“. Každopádně dobrá znalost kanonického románu francouzské literatury je pro četbu Daúda stěžejní. Až pak lze docenit jiné čtení Cizince a to, že příběh románu i jeho kontext dostávají dobový rámec.

Z jiného úhlu

Z monologu v baru se postupně dozvíme, že k nám promlouvá Hárun, mladší bratr Araba, kterého Meursault v Cizinci zastřelil. A o to jde. Hárun se snaží vypovědět „světoznámý“ příběh z jiného úhlu: zčásti očima své matky, zčásti pohledem svým. Připomíná, jak se k vraždě stavěli jeho krajané, rozohňuje se, jak událost vlivem románu svět stále vidí zkresleně. Hárun považuje za ostudné, že „Arab“ – totiž jeho bratr Músa, jenž byl na pláži bezdůvodně zavražděn a jehož tělo se nikdy nenašlo – nemá v Cizinci ani totožnost. Nechápe, že Meursaulta neodsoudili ani tak za vraždu jako proto, že neplakal na matčině pohřbu.

Oba hrdinové se totiž musí vypořádat s úlohou, kterou v jejich životech hrála právě matka – jež má v arabské kultuře zásadní postavení. Zatímco Camus, původem rovněž Alžířan, popisuje absurditu odcizení v tom, že syn se o matku nezajímal ani za jejího života, natož po její smrti, Hárun je s matkou spjat natolik, že ho její tíživá přítomnost upomínající na Músovo zmizení přivede k vraždě. Zabije bílého Francouze a jeho čin je zejména voláním po matčině pozornosti.

Na rozdíl od vraždy Meursaultovy, k níž došlo jakýmsi nedopatřením, jako by ta Hárunova byla pečlivě zosnovaná. Meursaulta přitom jeho čin přivede až popravě, zatímco Hárunova vražda je vnímána jako bezvýznamná; jen upozorní na mnohem závažnější prohřešek. Zločin je to, že vraždil ve špatnou chvíli a bez rozkazu – v den po získání nezávislosti. Jedinec, který se dosud nezúčastnil bojů za osvobození, přece nemá právo brát spravedlnost do svých rukou. „Toho Francouze jsi měl zabít s námi, za války, a ne tenhle týden!“ říká vyšetřující plukovník Hárunovi.

Další překážka

Camusův i Daúdův román mají hodně společného; o to víc pak vyniknou rozdílné perspektivy. Oba se dělí do dvou odlišných částí, nápadných zejména radikální změnou tónu vyprávění. I nový text tedy přináší zvrat, který dosavadní hrdinova slova otočí, a Hárun se stává stejně vinným jako ten, jehož čin nedokázal pochopit. Rovněž Daúd se tak prostřednictvím vraždy i reakce okolí vrací k otázkám viny a oběti; k tomu, jak vymezit svobodu člověka.

Za knihu byla nad autorem vyhlášena fatwa.

Tweetni to

Zároveň vytahuje na světlo otázku alžírsko-francouzských vztahů, jež se zdaleka nevyřešila vybojováním nezávislosti. To je další překážka „české“ četby: ve Francii základní rámec všichni znají, u nás rozdíl mezi Alžírskem roku 1942 (kdy vyšel Cizinec), roku 1962 (získání nezávislosti) a devadesátých let (občanská válka) tak patrný nebude. K nánosům minulosti a předsudkům národnostních rozbrojů je pak nutné přičíst střet dvou kultur a náboženských vyznání.

Daúd přepracoval i slavnou scénu, kdy Meursault coby odsouzenec na smrt odmítne kněze. V nové verzi se obdobná situace odehraje mezi Hárunem a imámem, čímž vynikne rozdílnost náboženství i jejich společný rys: absurdita. Oba hrdinové, ač každý jakoby z jiného světa, nechápou, k čemu lidé Boha tolik potřebují. Vše zmíněné tu přitom běží jako podtext invektiv, připomínek, výkřiků; i historii Hárun komentuje v narážkách a útržcích. O to víc by si tedy překlad zasloužil didaktičtější doslov.

Svoboda tvorby

Je třeba připomenout, že Cizinec si místo vydobyl i revoluční stylizací: jeho úsečnost první části a kontrast se stylovým nasazením té druhé, užití nezvyklého minulého času, z něj dodnes činí text iritující tematikou i podáním. Demonstrace toho, jak se jazyk v ústech právníka, kněze či imáma stává zbraní, je také jedním z hlavních poselství obou knih: Meursault i Hárun docházejí k tomu, že stačí správně užívat slova a s každou informací lze libovolně manipulovat.

Arabský svět bere Cizince jako zostouzení arabské duše z výšin kolonizační nadutosti. Daúd říká, že jeho pohled je jiný. Chce vystoupit ze stereotypního střetu kolonizovaný – kolonizující. Camuse ctí, neodsuzuje ho ani s ním vyhraněně nepolemizuje, jen jeho dílo rozvádí. Nominaci na Goncourtovu cenu spisovatel neproměnil, porota ho nicméně odměnila o pár měsíců později v kategorii románový debut. Možná roli sehrálo i ono vyhlášení fatwy: Daúd je také odvážný novinář. A jeho dílo každopádně není módním projektem s nálepkou „antiCizinec“.

Jde o rozhovor se známým románem, se slavným autorem podobného původu vyznávajícím obdobnou potřebu angažovat se za věci své země. Porota ocenila právě to, že Daúd knihu nepojal jako záminku pro vyřizování účtů, ale jako obohacení o další výklad; rozšíření „francouzského“ kontextu o ten „arabský“.

Oba autoři přitom volají po svobodě – svých hrdinů, svých národů a vlastně i svobodě tvůrčí. Literatura ani s tak závažným tématem neztrácí rozměr hravého umění. A pokud jde o „remake“, je výzva o to silnější. Daúdova kniha obsahuje mnoho aluzí i citací z CizincePádu, některé detaily a motivy jsou přesazeny do arabské kultury, například když se Meursault nudí v neděli a Hárun v pátek. Ostatně dílo má ve francouzštině stejný počet znaků jako Camusův Cizinec

Autorka je šéfredaktorkou časopisu iLiteratura.cz.

Kámel Daúd: Meursault, přešetření

Přeložila Alexandra Pflimpflová, Odeon, 138 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte