Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Agenda Cena práce

Kdy doženeme Rakušany?

Ve zvyšování platů nás předběhlo i Slovensko

Do práce čím dál častěji na kole nejen v Holandsku (Vídeň)
Náklady na život jsou ve Vídni o něco vyšší než v Česku, ale i přesto se mi zdá, že práce a život vychází ve Vídni finančně lépe • Autor: Matěj Stránský

Ve stíhacím závodě se svými západními sousedy už Česko oslavilo dost úspěchů: velká města se od těch německých nebo rakouských příliš neliší a ani přejezd hranic už na většině míst nepůsobí jako vstupenka do jiného světa. V jedné věci ale mezi Prahou a Vídní či Berlínem stále panuje velký rozdíl: při pohledu na výplatní pásku. Průměrné platy českých zaměstnanců nedosahují podle mezinárodních statistik ani třetiny těch německých a rakouských a německá minimální mzda je dvakrát vyšší než to, co chodí měsíčně na účet většině českých zaměstnanců.

Tuzemští odboráři na tahle čísla upozorňují už několik let. Tak chudá země podle nich Česko není: HDP je na dvou třetinách toho německého, mnohem výš než úroveň platů. A to, že platy nerostou (a nedohánějí ty západní) ani dnes, kdy se českému hospodářství nadmíru daří a zdejším firmám a podnikům po hubených letech rostou zisky, už pokládají za skandál. České firmy se však brání, že takhle jednoduché počty to nejsou.

Více práce, méně peněz

Živým ztělesněním suchých čísel je mladý muž, který cestujícím za přepážkou na vídeňském letišti sjednává odvoz taxíkem do města. Štěpána Hrobaře (24) nebavilo dojíždět na víkendy do Vídně za přítelkyní, která ve městě už tři roky studuje. Přestoupil tedy na vídeňskou Technickou univerzitu a našel si práci na poloviční úvazek u soukromé taxislužby na tamním letišti.

Reklama
Reklama

Týdně tráví za přepážkou buď čtyři šestihodinové, nebo tři osmihodinové směny. Jak říká, občas bývá shon, ale nikdo nekontroluje, kolikrát si od přepážky (kde je vždy s jedním kolegou či kolegyní) odskočí na toaletu nebo pro kávu, stejně jako zpravidla není problém si naplánovat a domluvit směny podle potřeby. Za tuhle práci bere měsíčně 1020 eur (podle současného kurzu necelých 28 tisíc korun). Protože je zaměstnanec, má nárok ještě na třináctý a čtrnáctý plat, které jsou vyplácené po částech v průběhu roku. Když to sečte, po odvodech, které spolknou necelých 200 eur, mu měsíčně zůstane 850 eur.

Grafy
Autor: Respekt

Vídeň patří mezi nejdražší evropská města, ale zároveň dlouhodobě vede celosvětové žebříčky kvality života. Štěpán Hrobař říká, že pro nenáročný, zatím studentský život – s přítelkyní nevlastní auto, ale mají dost peněz na návštěvu koncertů nebo divadla a ušetří na občasné cesty po Evropě – je takový příjem zcela dostatečný. Na nájem se skládá s přítelkyní, po jeho zaplacení mu zbývá na měsíc 500 eur. „To je zcela dostatečné na bezproblémové vyžití. Náklady na život jsou ve Vídni o něco vyšší než v Česku, ale i přesto se mi zdá, že práce a život vychází ve Vídni finančně lépe,“ míní Štěpán. Pokud by měl plný úvazek, s touto v zásadě nekvalifikovanou prací, jak ji sám popisuje, by v hlavním městě Rakouska mohl vést úplně středostavovský život – tedy bez finančních obav zajít si s přáteli na večeři a za kulturou (která je ve Vídni v porovnání s ostatními hlavními městy velmi dostupná), cestovat a zároveň si postupně vytvářet finanční polštář.

Velmi podobné zaměstnání – ovšem na plný úvazek – má na jednom z pražských nádraží i dvaatřicetiletá Renata (kvůli citlivosti tématu nechce uvést celé jméno). Na svůj obor má mírně nadprůměrný plat, tedy 19 tisíc korun hrubého, v ruce tedy každý měsíc drží 15 tisíc korun, příplatky či extra platy nedostává.

O nájem a další náklady (jako pojištění, spoření na důchod, drobná pomoc rodičům v důchodu či provoz auta, které mají především kvůli manželovu pětiletému synovi z předchozího manželství) se žena se středoškolským vzděláním dělí s manželem, který je na tom jako kuchař platově zhruba o tisícikorunu hůř. „Když odečteme nutné výdaje, zůstává zhruba nám dvěma měsíčně sedm tisíc korun na osobu,“ vypočítává.

Manželův syn z předchozího vztahu s nimi v domácnosti nežije trvale, ale tráví s nimi téměř polovinu měsíce a na jeho výchově se pár významně podílí i finančně. „Se 13–14 tisíci se ve dvou a částečně i s dítětem dá bez nouze vyžít – jakýkoli trochu dražší koníček by ale byl nemyslitelný. Na krátké výlety jezdíme kvůli malému často, ale jen po Česku a téměř nikdy přes noc,“ říká. Oblíbené rockové koncerty nebo rodinnou návštěvu kina by si podle Renatiných slov mohli odříct, je to jejich v zásadě jediný opravdu zbytný výdaj. „Ale je to naše jediná společná záliba a nechceme se jí vzdávat,“ říká Renata. „Na druhou stranu si vytváříme minimální, vlastně žádné úspory,“ dodává.

Popsaný dvojnásobný rozdíl mezi Vídní a Prahou v platech je z českého pohledu ještě příznivý, podle statistik OECD je rozdíl mezi rakouským a českým platem víc než trojnásobný (viz graf č. 1). Nesouvisí s pílí a počtem hodin strávených v práci. Podle mezinárodních statistik OECD patří Češi papírově k nejpřičinlivějším pracantům. V práci stráví průměrný Čech podle dat ročně 1784 hodin. Z dalších rozvinutých zemí se spolehlivými statistikami mohou tuzemským zaměstnancům konkurovat jen Estonci, Korejci a Američané. Rakušané tráví v práci o 200 hodin méně, a Němci dokonce téměř o 400 hodin méně (viz graf č. 2).

Na Němce s jehlicemi

Důvodů, proč Češi dostávají za delší dobu v práci méně peněz než západní sousedé, je celá řada, k těm hlavním ale patří produktivita práce – hodnota, jakou zaměstnanci za rok vyrobí, statistický údaj měřený stejně ve všech zemích Evropské unie. V Česku je tato hodnota dvoutřetinová proti průměru EU, v posledních krizových letech téměř nerostla. Ještě větší propast je pak v porovnání s Německem, kde je v některých oborech tuzemská produktivita čtvrtinová.

„Není to tím, že by Němci pracovali o tolik pilněji než Češi. Ale když někdo obrazně řečeno plete svetr jehlicemi a druhý na špičkovém stroji, tak tam samozřejmě rozdíl ve výkonnosti je. Je to dané vybavením firem, automatizací výroby nebo postupy v organizaci práce,“ vysvětluje viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR a zároveň člen vedení ocelárny ArcelorMittal Ostrava Jan Rafaj, čím se tuzemské a západní firmy liší – a co klíčovou hodnotu „produktivity práce“ ovlivňuje.

V zemi montoven a skladů platy neporostou nikdy.

Tweetni to

Tenhle fakt se pak promítá i do samotných platů – člověk, který obsluhuje špičkový stroj, toho nejen víc vyrobí, ale má i vyšší kvalifikaci, a tedy také automaticky vyšší plat. Rozdíly v platech mezi jednotlivými státy ovlivňuje i struktura ekonomiky, a tedy i druh pracovních míst. Česko má například historicky větší podíl průmyslu ve srovnání s okolními zeměmi, v něm přitom často převládají méně kvalifikovaná, takže i méně placená místa. Řada nových investic, která do Česka přišla, tento stav ještě prohlubuje. Případem může být výstavba skladů, kde je běžný plat pod 20 tisíc měsíčně, zaměstnanci mají malé možnosti zvyšovat svou kvalifikaci, tím pádem též výkonnost a nakonec i plat. Tak tomu je, když přijdou investoři vyrábějící složitější výrobky a zaměstnávající lidi za 35 tisíc měsíčně, například automobilka Škoda Auto.

Česko si tak podle Pavla Juříčka, majitele úspěšné firmy Brano Group, nebude moci dovolit životní úroveň jako Němci či Francouzi ještě několik desetiletí. Firmy si totiž musí na rychlejší modernizaci a tím i vyšší produktivitu nejdřív vydělat. Volání šéfa odborů, aby zaměstnanci tlačili na rychlejší přiblížení platů k západním kolegům, proto Juříčka tak trochu zlobí. „Co ten Středula zase blbne? Srovnávat se s Němci nebo Francouzi je nekonečná hloupost,“ říká. Příčinou je právě nižší produktivita práce, ale také problém, že tuzemské firmy své zboží či služby neprodávají za ceny jako Němci, ale nižší, a mají tedy i nižší příjmy.

Odbory by také podle Juříčka neměly zapomínat na nedávnou recesi, kdy řada firem v letech 2009–2012 jen přežívala, ale platy se nijak nesnižovaly. K nynějšímu rychlejšímu růstu ekonomiky navíc z velké části přispěl i zásah České národní banky, která před dvěma lety oslabila korunu o zhruba sedm procent. Podniky, jež exportují, tak ze dne na den o podobnou sumu zvýšily své příjmy. Tato výhoda však s koncem regulace kurzu, plánovaným zatím na druhou polovinu příštího roku, může zase skončit.

Šéfa odborářů Josefa Středulu ale zase naopak zlobí, že firmy se zaštiťují nižší produktivitou práce, s níž však zaměstnanci nemohou nic dělat. „Je to věc rozhodování majitelů a manažerů, v jakém je podnik stavu a jaké produktivity pak za pomoci zaměstnanců mohou dosáhnout,“ vysvětluje. Upozorňuje také na to, že z české ekonomiky zahraniční majitelé firem posílají ročně stovky miliard korun „domů“, v tuzemsku pak tyto peníze na další investice a rozvoj chybějí.

Slušnost proti slušnosti

Růstu mezd podle odborů přeje i nynější růst ekonomiky kolem čtyř procent. Proto chtějí letos vyburcovat k aktivnějšímu jednání o mzdách své členy. Už loni sice konfederace doporučila jednat o pětiprocentním navýšení platů, výsledek však očekávání nesplnil: mzdy zatím letos stouply opět jen o necelá tři procenta. Pro příští rok tedy teď odbory vyzvaly k většímu důrazu, aby platy opravdu poskočily o pět a více procent. V případě neúspěchu pak už hrozí vlnou stávek. „Jsme připraveni uspořádat protesty, demonstrace a také stávky,“ řekl Středula.

V některých firmách už, jak se zdá, výzva zabrala. Stávkovou pohotovost minulý týden vyhlásily dva podniky z petrochemické skupiny Unipetrol, kde je přitom kolektivní smlouva upravující mzdy platná až do jara příštího roku. Odbory Unipetrolu požadují zvýšit platy ještě letos v některých případech až o osm procent. Vedení Unipetrolu to označilo za překvapení, obzvlášť když v létě vyplatilo mimořádné sedmitisícové odměny, a obě strany tak budou dál jednat už jen přes prostředníka.

Ani další velké tuzemské podniky se zatím k nějakému překotnému zvyšování platů nechystají, na druhou stranu velká část z nich s určitým růstem tak jako tak počítá. „Pan Středula prostě umí vyhmátnout témata takticky ve správnou dobu. Nejspíš totiž mzdy v příštím roce porostou i bez ohledu na to, jak silně budou odbory vystupovat,“ říká Jan Rafaj.

Průměrné mzdy v zemi táhne vzhůru státní sektor, kde se platy zvyšují letos i příští rok po třech procentech, a také se, jak už bylo zmíněno, daří ekonomice. Podle ekonoma společnosti Deloitte Davida Marka je tak možné, aby se platy na příští rok bez problémů zvyšovaly v průměru právě kolem čtyř procent.

„Absolutně ale nemůžeme přijmout, že by teď měly růst platy plošně o pět nebo více procent. Je to jiné obor od oboru, firma od firmy,“ upozorňuje Rafaj. Za nefér považuje i argument odborů, že růst platů pokulhává za růstem zisku podniků. „Zisk je účetní položka, která nevypovídá nic o dlouhodobé stabilitě firmy. Může být ovlivněná nějakou finanční transakcí v daném roce,“ říká viceprezident svazu průmyslu. Některé podniky tak asi přidají víc než pět procent, jiné by ale i malý růst mezd položil.

„Skokové navýšení mezd by bylo to nejhorší, co se může stát. Růst by se zabrzdil a doplatily by na to nejvíce nízkopříjmové skupiny,“ uvedl také v reakci na prohlášení odborářů prezident Hospodářské komory ČR Vladimír Dlouhý. Středula však obavy mírní. Odbory podle něj nechtějí nikoho zruinovat, chtějí prý postupovat slušně podle konkrétní situace dané firmy. „Slušnost ale očekávávme také od zaměstnavatelů. Tedy že nebudou dlouhodobě v platech jen dorovnávat inflaci, když jsou na tom dobře,“ dodává.

Nejen v průmyslu, ale ani ve službách či bankách nelze podle Marka chtít stejné platy. Vše se podle něj odvíjí od určitých relací uvnitř ekonomiky. Když má český učitel třetinový plat oproti německému kolegovi, tak jsou i ostatní profese, třeba lékaři, v podobném poměru. „V Česku jsou také oproti Německu nižší ceny služeb, ale i většiny zboží. Proto dnes nemůžeme mít ani německé platy,“ dodává.

Odbory podle Středuly nečekají, že se úroveň platů může vyrovnat v nějak krátké době. V příštích týdnech však chtějí odstartovat diskusi s vládou a parlamentem, jakou vizi pro českou ekonomiku vlastně politici mají a co chtějí pro zvýšení platů udělat. Jednat chtějí i se svazem průmyslu, jak rychle hodlají firmy modernizovat a produktivitu práce tak zvýšit. „Každopádně, tempo růstu mezd je prostě potřeba zrychlit,“ říká Středula. „Už nás předehnalo i Slovensko, které na tom přitom bylo před 20 lety se mzdami o čtvrtinu hůř než my, lépe než my je na tom už i dosud levná Čína.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte