Kultura

Dílo Jaroslava Seiferta / svazek 14

Svazek básníkovy publicistiky z let 1939–1986 často není radostným čtením

Čtrnáctý svazek sebraného Díla Jaroslava Seiferta je literární událostí už jen kvůli té číslovce. Nakladatelství Akropolis totiž stačí vydat už jen závěrečný díl věnovaný básníkovým memoárovým textům Všecky krásy světa a bibliografii s dodatky. Snad se to stihne příští rok. Tím budeme mít v kritickém vydání k dispozici vše, co Jaroslav Seifert (1901–1986) oficiálně i neoficiálně publikoval.

A pak je tu druhý důvod: čtrnáctý svazek shrnující publicistiku z let 1939–1986 je totiž strhující zprávou o údělu českého intelektuála v letech, která intelektu rozhodně nepřála. A v nichž bylo pro drtivou většinu z nich těžké obstát; Seiferta nevyjímaje.

Akropolis vydávání souborného Díla odstartovalo v roce nedožitých básníkových stých narozenin. Chtělo dokončit to, co nevyšlo při dvou předchozích pokusech. Vydat Seifertovy sebrané spisy se nepodařilo ani v letech 1956–1970 (v „oteplené“ pauze mezi odhalením Stalinova kultu a normalizací stačilo vyjít sedm dílů), ani 1986–1990 (po udělení Nobelovy ceny za literaturu projekt skončil po čtyřech dílech revolucí).

Reklama
Reklama

Jenže záhy poté, co v roce 2001 odezněly slavnostní fanfáry, začali nakladatelství odpadávat sponzoři, což se při snižujícím se čtenářském zájmu projevilo jako fatální slabina. Knížky, na které by se v osmé a částečně i deváté dekádě stály fronty, na pultech ležely ladem. Prodeje dosahovaly v průměru tří set kusů, u některých dílů pár desítek. Akropolis mnohasetstránkové svazky připravované týmem literárních vědců přišly na bezmála milionovou ztrátu. V roce 2005 proto vydávání přerušilo. Pauza trvala šest let. Pak se ale vrátili sponzoři, nakladatelská energie i čtenáři. Poslední svazek přitom napovídá, čím může být Jaroslav Seifert aktuální i v roce 2015.

Kam dospěl národ

Člena Československé sociálně demokratické strany dělnické (jak známo, Seiferta z KSČ vyhodili v roce 1929 kvůli protestu proti její bolševizaci) zastihl začátek války v deníku Národní práce. Patřil k těm nemálo básníkům, kteří si nedokázali představit tvorbu oddělenou od konstantního spojení se čtenářem. Bylo pro něj nemyslitelné sedět doma. Události potřeboval sledovat jako novinář a neustále vést s publikem dialog. Včetně vyhrocených dějinných okamžiků.

Tajnosnubný lyrik jako jeden z prvních podepsal Chartu 77.

Tweetni to

Protektorátního čtenáře tak v prvních letech války zásobuje popisováním „činů našich předků a slov básníků“, v nichž nabízí „útěchu a víru“, že to s českým národem vzhledem k jeho tradici nejde od desíti k pěti. S neskrývanou sentimentalitou – bylo mu teprve čtyřicet – popisuje proměny milované Prahy a odvolává se na její slavnou historii, která je imunní vůči společenským turbulencím.

Až do roku 1942. Krátce před Heydrichovým příchodem si Seifert klade hypotetickou otázku: „Je v možnostech i moci každého básníka, jakým způsobem zaplatí daň své době i společnosti?“ Odpovídá si tím, že jeho úlohou je věnovat se životu dělníka. Orientace na proletáře nebyla od zakladatele „revolučního“ Devětsilu ničím překvapivým. Důležitější bylo zdůraznění oné daně. Jako by tušil, co na něj jako na novináře čeká.

Nebylo to nic pěkného. Dokonce natolik, že Seifertovy texty z Národní práce z let 1942–1944 editoři Jiří Brabec a Michal Topor z chronologicky pojatého svazku vyčlenili a coby „dobový dokument“ je zařazují až na závěr do sekce Dubia (čili Pochybnosti). Je jasné, že někdejšího antifašistu – a autora protiválečné alegorie Kamenný most z roku 1944 – k úvodníkům podepsaným plným jménem donutil strach ze zvěrstev páchaných po Heydrichově smrti (nacisté mimo jiné popravili jeho přítele Vladislava Vančuru). Není ovšem jasné, nakolik mu do textů zasahovali cenzoři.

Každopádně Seifertovy pověstné básnické metafory v novinách střídají politické fráze. Autor se po atentátu děsí, „kam dospěl národ, tak neodpovědně pohrávající si se svým vlastním osudem“. Benešovu londýnskou vládu viní z „cynických zločinů“, Čechy chystá na nutnou „převýchovu lidu“ pod patronací vítězné německé armády – a ve většině textů jen květnatějšími větami tlumočí kolaborantská slova protektorátního ministra osvěty Emanuela Moravce.

Propast zapomenutí

V jednom ostatní literáty žádá, aby nezneužívali doby a nesnažili se jí pohodlně proplout. Prostě aby se také angažovali. Když 6. května 1945 Revoluční odborové hnutí převezme Národní práci a přejmenuje ji na Práci, Seifert v agitaci v téže redakci plynně pokračuje. Vítá ve vlasti exilovou vládu, Beneše nazývá „prvním občanem“ a tvrdí, že bylo doslova naší „národní povinností sabotovati každou práci a každé úsilí, které by upevňovaly válečnou moc německou“.

Ano, Jaroslav Seifert musel projít těžkou fází pokrytectví. Po boku „českých kulturních pracovníků“ navíc stojí i po únoru 1948. Vyjíždí hledat „hrdiny příštích literárních děl“ do továren, oslavuje banální budovatelské básničky a omlouvá se („když přičichl trochu důvěrněji k potu dělnické práce“), že kdysi lehkomyslně rýmoval, jak se z plzeňské Škodovky valí černé mraky dýmů. Je vlastně s podivem, že i tyhle články editoři nezařadili do Dubií. Pak ale Seifertovi dojde, jak smrtící je spojení „jeho“ sociální demokracie s komunisty, a z tisku i z veřejnosti se rok po puči stáhne.

Na scénu se vrací až v roce 1956 při projevu na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů. V době odhalování stalinistických zločinů přiznává: „Věřte mi, obávám se, že jsme jím nebyli již po více let, že jsme nebyli svědomím zástupů, že jsme nebyli svědomím milionů, ba dokonce že jsme ani nebyli svědomím sebe samých.“ Jako lyrik už bude navždy zasněně tajnosnubný. Ale ve veřejných projevech je to právě on, kdo se zasazuje o rehabilitaci pronásledovaných kolegů, kdo si uvědomuje stíny svého života, které „bych rád skopl do propasti zapomenutí“, kdo po invazi Rusy vyzývá, „aby nám tu nechali poslední tank, který bude naši zem jednou opouštět“. A kdo také v roce 1976 s Václavem Havlem napíše otevřený dopis Heinrichu Böllovi s žádostí o podporu v procesu s undergroundem a jako jeden z prvních podepíše Chartu 77.

Ne, tenhle olbřímí svazek často není radostné čtení. Ale jako sonda do uvažování muže, který chtěl stát celý život nablízku „svému lidu a národu“, slouží dokonale. K Seifertově smůle se totiž onen národ léta choval příšerně a velký básník neměl sílu či odvahu si to zavčas přiznat. Daň za to coby novinář zaplatil až příliš velkou.

Dílo Jaroslava Seiferta / svazek 14

Akropolis, 632 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1800

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte