Letos koncem jara vykročila americká prezidentská kandidátka Hillary Clintonová na své pouti po New Hampshire ke zmrzlinovému stánku. „Nedáte si zmrzlinu?“ zavolala podle tamních médií na novináře a vzápětí se ocitla v jednom z neřešitelných dilemat své kariéry. „Jakou máte ráda vy?“ opáčil političce někdo ze CNN. Člověk by asi nečekal, že odpověď typu „vanilkovou“ je složitá, pro aspirující kandidátku, která si nemůže v primárkách dovolit ztratit ani hlas, to však zjevně stačí na orosené čelo. Co když zklame příznivce čokoládové? „Jakou budu chtít?“ obrátila se paní Hillary instinktivně na svůj doprovod, v jehož popisu práce je v čemkoli poradit. „Já mám vlastně ráda úplně všechny,“ uzavřela křečovitou scénku a koupila si zmrzlinu tak, aby nikdo neviděl, jak se nakonec rozhodla.
Lepší metaforu dnešních politických profesionálů by šlo stěží vymyslet. Politici jako Clintonová mají oči přilepené na posledních výsledcích průzkumů veřejného mínění, jsou obklopení týmy expertů testujících na pečlivě vyprofilovaných skupinách voličů předem každý bod programu nebo klíčovou formulaci projevu. Úspěch ale zaručený není. Něco jim prostě chybí.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
