Jiřina Dzurková v popředí, za ní dcera Jitka
Jiřina Dzurková v popředí, za ní dcera Jitka • Autor: Milan Jaroš

A bude za to něco? Nějaké odškodnění?“ ptá se ženský hlas v telefonním sluchátku. Když se dozví, že peníze za to povídání s novináři nebudou žádné, že jde jen o to, aby dalším lidem zprostředkovala svou zkušenost, dívka na druhém konci drátu setkání odmítá. „Nejezděte,“ říká, „nechte nás už být.“

Hlas, který právě zmizel ze sluchátka, patří Denise Holubové, mladé ženě, jejíž jméno dalo název procesu osmnácti romských dětí proti České republice. Když byla Denisa ještě malá holka, zarazilo jednoho sociálního pracovníka, že takhle bystré děvčátko chodí do zvláštní školy pro mentálně retardované děti. Trochu po té záhadě pátral, a když zjistil, že mezi malými Romy v Ostravě jsou takových případů desítky, utvořil z vybraných školáků žalobce, kteří Česko pohnali k Evropskému soudu pro lidská práva.

Proces se táhl sedm let, z rozsudku se nakonec poražené Česko úředně dozvědělo, že posílat děti do škol pro mentálně retardované pouze na základě barvy kůže se nesmí. Jména dětí evropští soudci v rozsudku zastřeli do iniciál, protože česká státní správa se při obhajobě svého postoje pustila do urážek romských školáků. A tak, protože Denisino jméno bylo v kolonce stěžovatelů uvedeno jako první, pojmenoval soud případ „D. H. a ostatní proti České republice“.

V den, kdy Denisa Holubová pokládá otráveně telefon a nechce už s tou starou věcí nic mít, uběhlo od rozsudku osm let a jí je šestadvacet. Zvláštní školy se přejmenovaly na praktické, pro odsouzení dítěte do jejich lavic je třeba o lejstro víc a před čtvrt rokem poslanci na výzvu Evropské komise schválili zákon, jenž by měl časem umožňovat dobré vzdělání všem. Fakticky se toho ovšem moc nezměnilo. „Je to rasismus, čistý a jednoduchý rasismus,“ shrnul nedávno zdejší úřední přístup ke vzdělávání českých Romů generální tajemník Amnesty International Salil Shetty a Evropská komise zahájila proti Česku kárné řízení, které může skončit další žalobou.

Jak obrousit chyby světa

V kuchyni skromně zařízeného bytu v ostravské čtvrti Přívoz, kde Denisa Holubová vyrůstala, vládne pochmurná nálada. Čtyřicátnice s culíkem právě domyla nádobí a do vzpomínek na to, jak s dcerou Denisou a dalšími vyhráli ten slavný soud, se jí taky moc nechce. Její dcera má teď prý lepší starosti – má pětiměsíční dítě a čeká další, s přítelem se odstěhovala do Kopřivnice a je vcelku šťastná. „A taky, o čem mluvit. Sice jsme porazili Čechy u soudu, jinak porážejí oni nás,“ vzdychne si Alena Lešková. Když po sedmi letech po podání stížnosti vyhráli ten soud, byla dokonce šťastná – nejen za čtyři tisíce eur odškodnění pro každou ze svých dcer (kromě Denisy byla v kauze D. H. poškozena i o dva roky mladší Sabrina, ta žije a pracuje v Irsku), ale i díky tomu, že mladší děti už budou chodit do normálních škol a všechno se zlepší.

„No a vidíte, nakonec jsem sama souhlasila, že můj Jirka půjde taky do zvláštní, přeřadili ho tam od šesté nebo sedmé třídy, ani nevím,“ vzdychne znovu a odmlčí se. Do ticha kuchyně klepe pračka z koupelny, paní Lešková bezmyšlenkovitě uhlazuje hranu stolu a její tvář v tom zamyšlení zestárne o pár let. Když znovu zvedne oči k návštěvě, která v tomhle domě představuje skupinu zvanou „Češi“, má v nich směs výčitky a nechuti: „To byla chyba, přeřadit ho, chytl se tam špatné party, chodil za školu a skončil v domově. Už ho tam mám dva roky.“

Patnáctiletý Jiří z dětského domova utíkal domů za matkou a ta ho před policií skrývala, ale nakonec chlapce chytili a přeřadili do ústavu s ostřejším režimem a ostrahou. A paní Lešková je přesvědčena, že odloučené dospívání jejího syna zapříčinil bílý svět: že by se to nestalo, kdyby ho nemusela přeřadit na výhradně romskou praktickou školu, a tam by neskončil, kdyby k němu nebyli na běžné základce nespravedliví. Smutek je pryč a paní Lešková zapáleně chrlí historky, jak vždycky, když byl syn v nějakém školním maléru, nikdo se na to nechtěl podívat i jejíma očima a připustit, že věci jsou jinak, než se zdá. „Když třeba při fotbale v tělocvičně vrazil do učitele nebo mu podrazil nohu, nikdo mu ani mně nevěřil, že to bylo při hře a nechtěně,“ říká.

Nakonec vyhověla škole a syna přeřadila, aby ta napjatá situace nedopadla tragicky – nechtěla prý riskovat, že ředitelku školy napadne a půjde do vězení. „Rom když otevře hubu, nikdo mu nevěří. A já, když nemám kudy kam, rupne mi v hlavě. Nafackovala bych jí, to jsem nechtěla.“

Pračka doprala a venku se pomalu smráklo, paní Lešková spřádá plán, jak všechny ty chyby světa a taky své a svého Jirky nějak obrousit a dostat syna zpátky domů, aby z ústavu nedejbůh zase nějak neutekl a nepřihoršil si. Domluvila se s kurátorkou, že jí někdo pomůže sepsat žádost o návrat mládence do rodiny, a bude doufat, že ji „Češi“ posoudí kladně: „Naštěstí tam nemá žádné čorky, tak by to snad mohlo vyjít.“

Ta hrdost vzpoury

Z malého J. M., stěžovatele pod číslem 5, je dnes sedmadvacetiletý otec tří dětí a právě se je chystá jít vyzvednout, s nimi svoji ženu, z návštěvy u prarodičů. Zatím ale přehlíží terén svého budoucího domova, havířský domek o třech místnostech v ostravské čtvrti Radvanice, který nedávno začal rekonstruovat. Hromady suti a podlahy čekající na vyměnění nevypadají zrovna utěšeně, ale Julijus Mika si je prohlíží rád. O takovém štěstí, jaké má on, by se většině romských spoluobčanů mohlo jen zdát: má na částečný úvazek stálou práci a díky tomu se mu podařilo vyjednat u banky hypotéku na opravu pronajatého domku. Podle smlouvy s majitelem vloží do oprav přes 400 tisíc korun a za to bude mít pět let mizivý nájem. A navíc se vrací do místa, v němž kdysi vyrůstal. Právě do schránky na vrátkách před domkem přišlo před osmnácti lety rozhodnutí, že malý Julek je přeřazen z běžné základní školy do školy pro retardované děti, a to psaní započalo pouť za spravedlností.

„Přeřadili mě poté, co k nám přišla nová učitelka, ta byla moc zlá. Tři měsíce jsem chyběl se zápalem plic a po návratu na to nebrala ohled, chtěla, abych navázal na učivo, a já jsem to neuměl.“ Dodnes si pamatuje, co mu tehdy říkala, nešťastnému z cejchu hloupého děcka, jeho maminka: že to ne on, že to svět by měl být jiný. „Vyprávěla mi o světě, kde si jsou lidé rovni a žádný Rom nemusí poslouchat, že z něj nic nebude.“

Rodina Julija Mika. Děti plánuje poslat na dobré školy.
Rodina Julija Mika. Děti plánuje poslat na dobré školy. • Autor: Milan Jaroš

Ten svět se pak spolu vydali hledat do Štrasburku a Julijus Mika to považuje za to nejlepší, co pro něj matka mohla udělat. Když padl rozsudek, měl už za sebou pobyt na dvouletém učilišti pro natěrače – s neodbytným pocitem, že natírat by se dalo naučit rychleji – a jeho kroky pak vedly rovnou na pracovní úřad a do front mezi uchazeče o příležitostné práce. Po rozsudku, to mu bylo devatenáct, začal s organizací Open Society Fund objíždět různé přednášky a konference a vyprávět o svém případu a před třemi lety získal pod hlavičkou OSF práci jako terénní sociální pracovník v Ostravě. K tomu si musí ještě vydělávat, teď zrovna našel přes známého příležitostnou práci v žáru vítkovických pecí, ale ten stálý příjem streetworkera mu ulehčuje živobytí.

Julijus Mika
Julijus Mika • Autor: Milan Jaroš

Rodiče jeho ženy Jitky bydlí v bytovce v části zvané Na Zárubku, před pavlačovým domem si hrají Julijovisynové a dvouapůlletá dcera. I těch pár partají, jež obývají tři poloprázdné domy v klidném místě u řeky, stálo někomu za to, aby u cesty umístil reklamu na rychlé půjčky; až na tu připomínku černého světa lichvy to však tady působí jako idylka. Vzduchem voní usychající tráva navršená do úhledných kupek na rozlehlých trávnících, za humny protéká řeka Lučina, ptáci zpívají a slunko praží na houpačku s rozesmátou kudrnatou Michalkou. Julijus a jeho žena ji před rokem a půl přijali z kojeneckého ústavu do pěstounské péče, závislost její matky na drogách (Julijovyšvagrové) děvčeti ztížila vývoj, teď tu černooká krasavice vesele pobíhá se svými bratry a vrhá se přivítat tatínka. „Ti už půjdou na střední, na to dohlédnu,“ přehlíží spokojeně Julijus své děti, „starší Julek chodí do normální, smíšené základky, ne do romské, a mladší Roland na ni nastupuje po prázdninách taky. Je tam skvělý ředitel, když jsou problémy s dětmi, chodí to osobně řešit v klidu do rodin, mám ten rajon na starost, takže to vím. Jeho syn hraje basketbal v NBA, tam jsou zvyklí na černochy, tak asi proto nemá předsudky,“ vysvětluje si tu vstřícnost Julijus Mika.

Svět „Čechů“ zasáhl do Julijovy rodiny i jinak než tím, že malého kluka poslal do pomocné školy. Jeho tchyně Jiřina, jež si právě nechává na sluníčku plést cop od své dcery a uculuje se lichotkám manžela, který na ni z pavlače pokřikuje slova o kráse Ornelly Mutiové, je jednou ze stovek žen, jež lékaři svévolně zbavili možnosti mít další děti. Ve čtyřiatřiceti letech – dnes jí je čtyřicet osm – jí po gynekologické operaci dali v nemocnici Fifejdy do ruky papír, že zároveň provedli sterilizaci, ona však tomu slovu nerozuměla a až po čase jí dětská lékařka v ordinaci vysvětlila, co to znamená. Teď paní Jiřina čeká na výsledek soudu, po němž postižené ženy žádají satisfakci, ale už to, že se odhodlaly semknout a veřejně na zažitou lékařskou praxi upozornit, podle ní stálo za to: „Moje dcera měla dvakrát císaře a už ji nesterilizovali, to dřív Romkám při císaři normálně dělali. Hlavní je, že jsme to my, romské ženy, zastavily pro naše dcery.“

Ta hrdost, že se odhodlala k veřejnému odporu a pomohla dobré věci, je v očích té drobné ženy ještě nějakou chvíli znát. Její zeť ji pozoruje a přemýšlí nahlas, že to už jsou v rodině dva, co něco takového udělali, a že právě to je zároveň největší úkol, který ve své práci streetworkera má: přimět romské rodiče, aby vyšli z pohodlného a nesebevědomého ústraní a požadovali pro své děti lepší svět. „Vysvětluju jim, že mají dávat děti do smíšených, normálních škol, ale hodně jich to odmítá. Bojí se, že mezi českými dětmi budou ty jejich utlačované, že lépe jim bude schovaným mezi svými,“ říká Julijus.

Je jasné, že Julijus tu hlavu vystrčil a po ostravských chodnících se pohybuje vzpřímeně, ale i on chápe, proč je tak těžké vyjít „od svých“. Tam se člověku nestává, co Julijovi běžně ve světě plně gramotných bělochů. Že řidič autobusu vystoupí z kabinky a přejde celý vůz, aby za ponižujících poznámek a spikleneckého pomrkávání na spolucestující zkontroloval jeho jízdenku. Že mu po telefonu řeknou, aby nastoupil do práce, na obsluhu strojů, že mají volná místa, a při osobním setkání o dvě hodiny později mu rozpačitě sdělí, že se ta místa náhle obsadila. Že cestou z téhle potupy na personálním oddělení, na niž si člověk ne a ne zvyknout, si před ním libovolný okolojdoucí běloch usykne, že cigoši by měli jít makat. Že pokaždé když se přiblíží ke ctihodným Čechům, si sáhnou na kapsu a rychle dovřou tašku. A pak je tu ještě jedno trápení zbylé z dětských let, které ho vzdaluje od života, do něhož plánuje vyslat své děti prostřednictvím dobrých škol: že je v základních věcech nevzdělaný. „Syn přijde ze školy s úkolem a já mu neporadím, to je hnusný pocit. To mě strašně štve.“

Nevystavovat se

Ve zprávě Amnesty International, která mapovala, jak se vzdělávání v Ostravě za dobu od štrasburského rozsudku změnilo, se píše o nové praxi místních škol: některé už se tváří jako běžné základní školy, ale mají dvě budovy – a pouze jedna z nich je pro bílé. „Ne, do výuky jít nemůžete, mluvit s dětmi taky ne, jen se mnou, ale já na vás nemám čas. Nechci, aby se o nás psalo,“ říká do telefonu ředitelka Základní školy Šalounova Libuše Hermannová. Webové stránky instituce, kterou vede, mají dvě varianty. První z nich zdobí v záhlaví státní znak a na hlavní stránce láká budoucí prvňáčky názvy dotovaných programů proti kriminalitě – třeba Barevné soužití v černobílém světě. Proklik pro studijně nadané děti návštěvníka zavede na barevnou stránku druhé školní budovy, v jejímž záhlaví se z fotografie šťastně směje několik modrookých blonďáčků a kriminalita se tu nepotírá. Do školy návštěvník sice nesmí, ale po zvonění na chodníku se ten tušený úkaz zjeví sám: z první školy vycházejí romské děti, z druhé malí běloši. „Sem k nám cikáni nechodí, sem chodí chytří,“ vysvětlí děvče s brašnou přes rameno, že to je tak, jak to vypadá.

„Na tohle si rodiče v našem centru hodně stěžují, že je ta diskriminace jenom jiná,“ říká odbarvená blondýnka Andrea Bandyová, „a že se k jejich dětem v některých školách pořád škaredě chovají.“ Ke komunitnímu centru Vzájemné soužití v Hrušově, kde tahle mladá žena získala před sedmi měsíci první práci, do níž se těší, se scházejí děti z okolí, Andrea je tu učí tančit a hraje si s nimi, kreslí a pracuje na počítači. Dnes tu není dost děvčat na tanečky, a tak si bere pálku a s dětmi, které se zrovna nedoučují, hraje ping-pong. I Andrea Bandyová je jedním z bývalých dětí kauzy D. H. „Po zvláštní jsem už nešla ani na učňák. Nabízel se pro mě obor kuchařka a vařit se člověk naučí doma, a taky jsem se styděla, že jsem z placaté školy a všichni si myslí, že jsem postižená. Nechtěla jsem se nikde vystavovat, tak jsem šla radši na pracák hledat nějaké místo,“ usmívá se mírně bývalá stěžovatelka pod číslem osm.

Andrea Bandyová (v popředí)
Andrea Bandyová (v popředí) • Autor: Milan Jaroš

Donedávna měla Andrea pocit, že se v jejím osudu naplní to, co tak často v dětství slýchávala ve zvláštní škole – ať je ráda, že je ráda, a že prostě na víc nemá. Fronty na místa pomocných sil, kam ji posílali z pracovního úřadu, byly čím dál delší, a když je vystála, stejně vzali tu bílou holku, která stála za ní. A co taky chtít, když člověk ví, že se v sedmé třídě učil to, co ta za ní uměla už ve třetí. Život Andrey obkroužila nekonečná nuda a z její smyčky ji vytáhl před sedmi měsíci až chlapík, který kdysi ji, Denisu, Julijaa všechny ostatní dovedl k evropskému soudu. A tenhle přívětivý indický aktivista Kumar Vishwanathan nabídl Andree práci s dětmi ve své organizaci Vzájemné soužití. „Mám strašné štěstí, je to teď úplně jiný život. Ostatní nic nemají, teda kromě pár lidí, co odešli do Anglie, ti se tam prý mají dobře,“ říká Andrea a spěchá domů za šestiletou neteří Samanthou, která je pro ni důkazem, že to všechno mělo cenu – po prázdninách jde bez problémů do první třídy s bílými dětmi. A okaté děvčátko našlo už i svůj první vzor, již pár měsíců ví, čím by chtělo jednou být – svou tetou Andreou, protože ta její práce s dětmi je zkrátka báječná.

Mezi bývalými dětmi z případu D. H. dnes není žádné pouto, tak tak loví v paměti jména svých dětských kolegů a u některých už se jim to nepodaří. Kumar Vishwanathan, který je v roce 1997 začínal dávat dohromady, už taky nemá o všech přehled, ví jen, že „z Helenky je prý šikovná holka“ a že „Lukáš se dostal do potíží se zákonem“.

„Ale asi bych si vzpomněl, kde bydlela Veronika, moc chytrá holčička to byla, skvělá, a najít bychom mohli i Petra, ten si chtěl dělat řidičák, když jsme vyhráli ten soud, měl velké plány,“ usmívá se Kumar Vishwanathan a vyráží do ostravských ghett vyptat se zase po letech na své bývalé děti.

Aby nedopadl

Šéf nadace Vzájemné soužití Kumar Vishwanathan je natolik známou postavou, že pozorným čtenářům Respektu není třeba jeho barvitý život dlouze představovat. Od prvních zpráv o chlapíkovi, který z Indie přijel do Olomouce, kde se oženil a učil sedm let na anglickém gymnáziu fyziku, se však přece jen cosi změnilo. Česká média tehdy popisovala „mladého Inda“, který si z nového olomouckého domova odskočil na prázdniny do Ostravy pomoci Romům vyplaveným povodní a u toho našel desítky dětí nesmyslně nastrkaných do zvláštních škol. Teď tu po ulici Vítkovic kráčí lehce prošedlý padesátník. Jít s ním Ostravou po osmnácti letech, na něž se ty prázdniny protáhly, je zážitek, který se člověku vryje hluboko do mysli – jako by po těch šedých chodnících kráčel muž s magnetickou schopností vytahovat obyvatele z jejich domů, děti z parku, lidi z aut.

„Pane Kumare, pane Kumare,“ ozývá se najednou z několika stran v ulici, kde před chvílí nebyl skoro nikdo na dohled. Kolem rozesmátého Inda je rázem spousta lidí a chytají ho za ruku, další na něj volají a mávají z otevřených oken, starší pán si ho chce odvést bokem a říct mu o svých trablech soukromě, jiní ho žádají o pomoc veřejně – zařídit přesun syna ze vzdálené věznice do bližší, protože na vlak nejsou peníze, pomoci získat novou občanku, poradit, jak sem dostat babičku s dcerou ze Slovenska a kde je ubytovat, jak se vypořádat s nepříjemným úředníkem, co se dá dělat s neúměrně vysokou fakturou za vodu, kde vzít práci, když je léto, a to přece práce vždycky byla a letos nějak není, co teprve bude v zimě…

Kumar Vishwanathan
Kumar Vishwanathan • Autor: Milan Jaroš

„To musíme nějak vymyslet, společně to zvládneme, přijďte ve středu do naší kanceláře,“ odpovídá v různých variantách asi popadesáté za hodinu, tak dlouho trvá projít jednou ulicí a s každým se pobavit, oslovit ho jménem, poptat se na příbuzné, dětí na školu a mnohokrát odpovědět, že práci bohužel nabídnout neumí, teď právě jen kurz na truhláře.

Na oplátku dostává Kumar Vishwanathan rady, kam jít hledat životem zakutálené děti z kauzy D. H., že Petr bydlel naposledy v té v ubytovně Na půli cesty a Veronika žije ve Vítkovicích, kde bydlela vždycky její maminka. Adresy ani telefonní kontakty se tady nepěstují, ale masa romských obdivovatelů posouvá svého oblíbence ulicemi, každý ví částečku informace a poradí směr, až se usměvavý Ind dostane, kam potřeboval.

Zjistí, že Petr Danko si ten řidičák nikdy neudělal, protože si nevěří, že by to zvládl, a Veroniku Šindelářovou, bystrookou stěžovatelku s číslem 18, najde bydlet s nezaměstnaným absolventem zvláštní školy a třemi dětmi v garáži velké tak akorát pro jedno auto, bez koupelny a kuchyně, jen s toaletou a umyvadlem se studenou vodou. Na kauci nemají peníze, byt bez kauce se jim v Ostravě sehnat nepodařilo – a také sociální pracovnice, která sem nad tím chodí soucitně kroutit hlavou, jim prý řekla, že bez peněz to jako Romové bez práce mají s lepším bydlením marné.

Zkusila aspoň cukrářku a doteď cítí, jak krásně to v cukrárně vonělo.

Tweetni to

„Já jsem nakonec po zvláštní chodila i do základky, učila jsem se tam na takovou lepší prodavačku,“ vypráví mladá matka pyšně na složené sedačce-posteli pro pět lidí a námitce, že na základní škole se něco takového určitě neučí, nechce rozumět. Trochu dotčeně trvá na svém, není přece žádná lhářka, a nakonec se ukáže, že slovo „základka“ pro Veroniku znamená obecný název pro jakoukoli školu nebo učňák, co není pro úředně uznané hlupáky. A „lepší prodavačka“ znamená vzdělání končící výučním listem, nikoli jen záučním v pomocných oborech. „Nakonec jsem na to ale stejně nestačila, chyběly mi znalosti, co měli ostatní, a musela jsem odejít,“ říká Veronika.

Pak zkusila aspoň cukrářku a doteď prý cítí, jak krásně to vonělo v cukrárně, kde se učila dělat karamel. „Ale ani to jsem nedodělala, protože jsem měla Rinalda,“ ukáže na nejstaršího syna. „Měla jsem ho až v devatenácti, rok nám to nešlo.“ Po prázdninách nastupuje nejstarší chlapec do základní školy, a zrovna do té, jež má dvě budovy a ve zprávě Amnesty International slouží jako odstrašující příklad rasové diskriminace. Ale o tom Veronika Šindelářová nic neví, jen ví, že je to „normální základka“ a že jsou v ní všichni Romové z okolí. „To bude dobrý, budu se s ním učit,“ kývne dívka na syna, „aby nedopadl jako já.“ 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Ivana Svobodová

redaktorka

Ivana Svobodová
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 696

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte