Není normální, aby šéf Národní galerie řešil nízkou výši svého tabulkového platu tím, že bude požadovat jeho navýšení od hlavního sponzora jemu svěřené instituce. Ví to i Jiří Fajt, ačkoli tvrdí opak. Vždyť právě proto mu Komerční banka odmítla přispívat osmdesát tisíc měsíčně, jak to navrhoval ve sponzorské smlouvě. Jediný, kdo mu může ze zákona přidat, je totiž zřizovatel galerie, tedy ministerstvo kultury.
Když se teď Fajt – po zveřejnění kauzy v MF DNES – hájí slovy o „zcela legitimní a transparentní“ cestě, jak přilepšit státním zaměstnancům, není to jen projev jeho zbytnělého sebevědomí. Fajtův případ je skandálním vyústěním proměny, kterou naše kultura v poslední době prochází. Lidem snažícím se něco vystavovat, inscenovat nebo točit se už nechce jen hořekovat nad tím, že jim stát posílá tak málo peněz, že svou práci musí brát spíš jako koníček. V oprávněném vzdoru to ale ženou do extrému.Spolu s Fajtem říkají, že když je existenčně škrtí ministerstvo, kraje či města, musí si finance hledat jinde. Problém je v tom, že tím často bourají hradbu mezi veřejnými a privátními zájmy.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
