Kultura Knihy

Generace Jihlava, koncept

První knihu o porevolučním dokumentu se vyplatí číst opakovaně

Generace Jihlava, koncept: Michal Procházka, Radim Procházka, editorka: Lucie Česálková
Generace Jihlava, koncept: Michal Procházka, Radim Procházka, editorka: Lucie Česálková • Autor: Větrné mlýny a AMU

O českých dokumentech a jejich autorech takřka žádné knihy nevycházejí. Občas portrét a pocta (jako monografie Martina Švomy o Karlu Vachkovi), ale nic souhrnného a systematického. V roce 2009 vyšla encyklopedická přehledovka z ediční řady Český film s podtitulem Režiséři–dokumentaristé od Martina Štolla, týž autor napsal portrét Jana Špáty. Již poměrně dlouhá polistopadová éra ale zůstává víceméně pominuta. Širší veřejnost zná stále především jména Heleny Třeštíkové a Olgy Sommerové, z mladší generace tvůrců se podařilo proniknout do mainstreamových médií snad jen Vítu Klusákovi a Filipu Remundovi (s Českým snem aČeským mírem) a možná ještě Erice Hníkové s filmem Ženy pro měny.

Reklama
Reklama

Přestože se stále více dokumentů hraje v kinech a stoupá věhlas Festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, nedá se říct ani to, že by knižní reflexe pokulhávala – protože na to by bylo třeba mít alespoň jednu zdravou nohu. Přitom dokumenty nové generace tvůrců si vyloženě žádají soustředěný dialog, protože je většinou nelze zařadit do jednoduché škatulky „portrét“ nebo „zachycení události“. První pokus nyní představuje antologie Generace Jihlava, kterou podle nápadu publicisty Michala Procházky a producenta Radima Procházky editovala filmová historička Lucie Česálková.

Upřímný dialog

Více než třísetstránková kniha se žlutočernou obálkou rozložitelnou do plakátu si nečiní ambice na úplnost popisu. Vlastně se zabývá jen sedmi tvůrci a šesti jejich filmy. Nejstaršími kousky jsou Hry prachu od Martina Marečka z roku 2001 a Nonstop od Jana Gogoly ml. z roku 1999, dále je tu Český sen Klusáka a Remundy z roku 2004, Ztracená dovolená od Lucie Králové z roku 2006, Ivetka a hora Víta Janečka z roku 2008 a Nesvatbov Eriky Hníkové z roku 2010.

Nejde o to, že by dotyční tvůrci byli jednoznačně nejvýznamnějšími představiteli „své generace“ – jejímž „mluvčím“ se stal právě jihlavský festival – a dotyčné filmy byly jejich jednoznačně nejlepšími počiny. Každý tvůrce a dílo bylo vybráno zejména tak, aby co nejlépe reprezentovali různorodost přístupů, které se u nás etablovaly za poslední dvě desetiletí. Výjimečnost publikace však nakonec tkví nejvíc v tom, že o každém filmu je pojednáno dvakrát. Jednou ho analytičtěji rozebere publicista, který má odstup od praxe, zato je silně fascinován určitým abstraktním tématem, podruhé o tomtéž díle referuje v esejistické zkratce jeden z filmových tvůrců, nikoli ovšem sám autor díla, který přidá intimnější a kolegiální poznámky.

Skvělé doplnění vynikne třeba ve chvíli, kdy po rozboru Antonína Tesaře, jak Erika Hníková pracuje s inscenovanou trapností a co je ještě eticky přijatelné, přijde příspěvek Víta Klusáka o tom, jak Hníková režíruje své kameramany tím, že jim klade na záda dlaň či prsty. Nelze si přitom představovat, že jde o kamarádské poplácávání. Pokud bychom se pokusili sečíst, jak jednotlivé příspěvky vyznívají, možná překvapí, že máme co do činění hlavně s kritikou.

Nikoli zadupávající do země, rozhodně ne snobskou nebo povrchní ani „soudružsky konstruktivní“, ale v dobrém slova smyslu zaujatou a důslednou. Jestliže se volá po tom, že by se vztah mezi českými filmaři a kritiky měl vrátit do šedesátých let, kdy tu fungoval jistý druh spolupráce, která neměla podobu pouhé reklamy a „píárových“ výhod, pak kniha Generace Jihlava tuto ideu upřímného dialogu, v němž si jednotlivé strany nic neodpouštějí, naplňuje výborně.

Hraní rolí

Nejméně objevným se ukazuje příspěvek Jana Gogoly k výše zmíněnému snímku kolegyně Lucie Králové, dokumentární detektivce o nalezených negativech. Gogola víceméně jen provede výčet, v jakých záběrech se sama Králová vyskytuje, a pak „policejní protokol“ uzavře, že jde o potvrzení „faktu identity, o nějž jde ale ostatně vždy“. Jenomže i toto upozornění, že dnešní dokumentaristé ve svých filmech vystupují jako aktéři, vystihuje zásadní zlom. Tvůrci dokumentů dnes nejsou neviditelné mouchy na zdi, které zaznamenávají „objektivně“ cizí hovory a projevy. Nejsou ani tazateli anketních otázek či tichými zpovědníky. Stávají se především hybateli dění na plátně, subjektivními činiteli a katalyzátory.

Stejně tak se proměnil status lidí, kterým bychom dříve říkali objekty, aktéři nebo respondenti. Protože filmy samy provokují nové události a bývají součástí aktivistických experimentů, stávají se i další lidé před kamerou „sociálními herci“. Dnešní české dokumenty v souladu se světovými trendy často tematizují právě ono „hraní rolí“, k němuž jsme částečně nuceni a částečně si je vybíráme.

Tvůrci dokumentů jsou dnes především hybateli dění na plátně.

Tweetni to

Klíčovou se stává otázka Martina Marečka ve filmu Auto*Mat: Není to problém dnešního světa, že každý má svoji roli a za ni nevidí? Míří k duchovnímu, který světí sochu sv. Barbory v rozestavěném tunelu Blanka. Kněz, který si možná neuvědomil, že slouží posvěcování stavby, jež se stala symbolem korupce, je tak konfrontován s mnohem filozofičtější otázkou než banálním „jak se právě cítíte?“. Stejně tak je podstatné Marečkovo přiznání „jedu v tom s vámi“, kdy si ve stejném filmu o automobilismu uvědomuje, že ježděním v autě přispívá ke zhoršení životního prostředí.

Současné české dokumenty nás mají zaskočit, vyvést z myšlenkových automatismů. Týká se to témat (proč se ženeme za úspěchem, krásou, konzumem), ale i formy a žánrové neuchopitelnosti. Díváme-li se na nějaký progresivní a sebereflexivní dokument, uvědomíme si, jak omezený pohled nám nabízejí dokumenty tradiční, které nám už nikdy nemohou připadat nevinné a transparentní.

Ne všechny filmy nové generace dokumentaristů však musejí být invazivní – naopak mohou být ztišenější, pozornější a dovedou naslouchat lépe než zpravodajské relace nebo reportáže. Příkladem bude snímek Víta Janečka Ivetka a hora, v němž bezpředsudečně nazírá na zpověď dívky ze zapadlé slovenské vesničky, která se údajně setkala s Bohem. Kde by jiný formát přicházel s rychlopalným zpochybněním nebo tlačil k něčemu bizarnímu, daří se Janečkovi se být 90 minut empatický.

Knihu Generace Jihlava se vyplatí číst opakovaně, aby si člověk uvědomil vrstevnatost popisovaných děl i „multiperspektivnost“ textů o nich. Věřme, že poslouží jako první projekt svého druhu: podobně zajímavých tvůrců máme víc a do několika let by mohlo přijít pokračování.

Michal Procházka, Radim Procházka (editorka: Lucie Česálková): Generace Jihlava, koncept
Větrné mlýny a AMU, 344 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte