Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Fokus

Kyjev daleko od míru

Reportáž z města, kde se u ohňů z pneumatik rodí sebevědomý národ

19 cudlin01 R06 2014
19 cudlin01 R06 2014 • Autor: Respekt

V Hruševského ulici se na sebe z 60 metrů bez ustání, den za dnem, dívají povstalci ze čtyřmetrových barikád a kordon policistů. Obě skupiny v mrazu přešlapují pro zahřátí a zdálky vypadají jako větrem rozkývané loutkové divadlo. Prostor mezi nimi ohraničují zdi domů a brána fotbalového stadionu. Ještě před dvěma týdny vymydlené omítky jsou nyní černé jako uhel. Větve stromů potáhl lepkavý černý film a dlažba je pokrytá šedou vrstvou sněhu a rozteklého plastu ze seškvařených pneumatik. Na téhle spálené, mrtvé a nepřekročitelné zóně nikoho utrpěly v posledních dvou týdnech zranění stovky rebelů i policistů, mnoho z nich vážných. Pět povstalců zemřelo. Těch černých šedesát metrů je také nejlepším symbolem klinče, v němž se Ukrajina po dvou měsících protivládních demonstrací ocitla. I přes vládní ústup od čerstvých drakonických zákonů a neustálá parlamentní jednání je možné všechno. Ale nic se v tuhle chvíli nezdá méně možné než dohoda.


Jistě, je to válka

Pod barikádou na kraji zóny sedí Vadim (30). Příjmení říct nechce, protože si je jistý, že policisté ho mají – stejně jako ostatní bojovné rebely – v hledáčku, a nechce jim ulehčovat práci. Má strach, aby jeho vzpouru neodnesli rodiče ve východoukrajinském Charkově. V ledové noci sedí u sudu s hořícím dřevem a kusy plastu. Páchnoucí kouř mu vítr vhání přímo do tváře. Neuhýbá, nevadí mu to, protože mu z tlusté vlněné masky koukají jen oči a ústa. A taky si už zvykl.

Poslední dva týdny vnesly do nepřetržitých, už dva měsíce trvajících demonstrací v centru Kyjeva novinku: patnácti dvacetičlenné skupiny mladých mužů v maskovacím oblečení, kteří se stavějí proti policistům a dřevěnými tyčemi brání ostatní demonstranty. Jednou za hodinu takový šik rozčísne dav. „Pozor! Z cesty!“ křiknou a pochodují z náměstí směrem k barikádě nebo zpět. Tu a tam, ne pro výstrahu, protože tady není koho strašit, spíš do kroku a na kuráž, někdo z nich praští pálkou do kovového zábradlí kolem chodníku – i tak působí jejich pochod výhrůžně. Vadim je velitelem jedné ze skupin, které se střídají na hlídkách. Je ve skupině nejstarší, a i když si z něj jeho kolegové občas utahují, má autoritu.

19 cudlin04 R06 2014
19 cudlin04 R06 2014 • Autor: Respekt

„Jistě, je to válka,“ přikyvuje na dotaz, zda i on v neděli 19. ledna házel kameny, zápalné láhve, a když policisté v jednu chvíli prorazili barikádu, s tyčí v ruce vracel rány obušků. Vyvázl s několika hlubokými šrámy na rukou. „Nebyla jiná možnost,“ nelituje násilí. Ten den podle něj celý ukrajinský protest bojoval o budoucnost. Pokud by lidé nedali najevo, že se nebojí tvrdých zákonů, které tři dny předtím vešly v platnost, bylo by po všem. „Bylo naší povinností bránit všemi prostředky sebe i ostatní na Majdanu. Co by si bez nás počali? Jsou úplně bezbranní,“ kývne hlavou směrem k náměstí, kde se v těchto dnech pravidelně schází zhruba deset až dvacet tisíc lidí.

Bez zázemí několika obsazených veřejných budov by pouliční protest nepřežil.

Tweetni to

Vadim přišel z Charkova do Kyjeva před více než deseti lety. Mezitím ale pracoval v Rusku, Polsku a Česku. Jako zedník má doma práci hlavně v létě. I letos chtěl na zimu odjet za prací na jih Evropy. Jeho známí, také fanoušci kyjevského Dynama, kterých je v hlídkových oddílech v tuhle chvíli většina, ho v prosinci přesvědčili, ať zůstane. Připojil se s nimi ke skupině Pravý sektor, radikálním protestujícím. Jejich členem není, ale oceňuje jejich organizaci a že dokážou sehnat přilby, ochranné vesty, a když na to přijde, i primitivní zbraně. Třeba gumové praky, které vystřelí půlkilový kámen děsivou rychlostí. Ostatně většina z tří set členů tohoto volného sdružení je právě z tvrdého jádra fanoušků kyjevského týmu – Pravý sektor se jmenují podle oblíbeného místa na tribuně svého stadionu. Oni sami nemluví. Zakládají si na své anonymitě a pověsti těch, jichž se bojí i dobře vycvičení policisté ze zásahového oddílu Berkut.

19 cudlin03 R06 2014
19 cudlin03 R06 2014 • Autor: Respekt

Svou roli při protestech vidí Vadim hlavně v černé práci. Chránit ostatní povstalce, být ve střehu. Politická jednání mezi vládou a opozicí, která se každý den odehrávají v parlamentu pár set metrů odtud, nesleduje. „Jejich dohody mě nezajímají. S Janukovyčem žádná dohoda být nemůže. Musí odstoupit. Jiná cesta není.“ Jak může nebýt? „Prostě není. Budeme tady třeba do voleb. Vláda bude dál existovat, ale nebude vládnout polovině země ani Kyjevu.“

Násilný odpor policejním jednotkám ukázal podle Vadima jednu důležitou věc. „Dali jsme našim politikům – Kličkovi, Ťahnybokovi a Jaceňukovi – najevo, že to jde i bez nich. Pořád je respektujeme. Ale nerespektujeme jejich dohody s vládou. Revoluce je důležitější než oni.“ Revoluční vzpoura ovšem není úplně bezpečná činnost a dá se v ní přijít i o život. „Jo, můžu umřít, nebyl bych první,“ říká Vadim. Smrti, která tu může přijít snadno, se nicméně bojí, a tak na ni raději, když to jde, nemyslí.

Stejně jako příliš nepřemýšlí, co bude po úspěšné revoluci. „Když máš rakovinu, nestaráš se, kam pojedeš v létě na dovolenou,“ odbývá otázku vtipem. „Staráš se ale, abys ji nedostal znova, chytráku,“ vměšuje se do hovoru jeho mladší kolega Mykola. „Ale není potřeba přemýšlet nad tím, jak vypadá normální země,“ pokračuje. „Je to jasné – svobodné volby, nezkorumpovaní soudci.“ Mohl by v těch svobodných volbách znovu kandidovat Janukovyč, který má pořád velkou podporu? „Může v normální zemi kandidovat vrah na prezidenta?“ ptá se Mykola a sám si odpovídá: „Nemůže.“

19 cudlin05 R06 2014
19 cudlin05 R06 2014 • Autor: Respekt

Aby se probudili

„Zpočátku jsem měla na ty, kdo začali válčit s policií, vztek. Proč v noci útočit na prázdné vládní budovy, proboha? Celý náš protest mohl skončit v krvi, zbytečně. Ale pak jsem pochopila, že ta chvilková válka musela přijít. Frustrace lidí byla až moc velká a ty absurdní zákony byly jen spouštěč.“

Devatenáctiletá Daria Michajlovová sedí pod blikajícími zářivkami v improvizované kanceláři revoluce, zařízené narychlo v nenápadném prázdném bytě asi kilometr od centra města. Místo pachu spáleného plastu je tu cítit zasychající barva na právě vyrobeném plakátě a bzučí tu deset neustále běžících notebooků. Daria Michajlovová a jejích padesát kolegů ze sdružení Občanský sektor jsou nenápadným mozkem celého protestu. Shánějí ubytování pro mimokyjevské demonstranty. Spolu s dalšími organizátory rozhodují, na co a kde použít peníze, oblečení nebo deky, které přicházejí ze zahraničí. Zajišťují odvoz pro zraněné a nemocné do nemocnic mimo hlavní město. Ty zdejší nejsou kvůli návštěvám policie a následnému zatýkání bezpečné, a proto je lepší – auty, dodávkami či vlakem s doprovodem – postižené dovézt třeba až do vzdáleného Lvova. Kdo zabil aktivistu Jurije Verbyckého, kterého po násilném střetu demonstrantů s policií unesli neznámí lidé z nemocnice, ztloukli ho a nechali zmrznout v lese za Kyjevem, se dosud nevyšetřilo; desítky dalších zraněných protestujících putovaly z nemocničního pokoje do vězení. Těm, kdo lidem na Majdan vozí z venkova dřevo do ohřívacích sudů nebo jídlo, Daria Michajlovová radí, kudy nejsnáze proklouznou policejními kontrolami okolo Kyjeva. Přesvědčuje advokáty, aby zdarma pomáhali zatčeným demonstrantům. S tímhle ohromným množstvím malých dárců je potřeba mluvit osobně, a tak hovor s návštěvníkem často přerušuje zvonění mobilního telefonu.

I ona je z dvouměsíčního zaklesnutí bezradná. Parlamentní hře na kompromisy a ústupky nevěří. „Nejdřív prohlasovat nedemokratické zákony a pak se jich vzdát – to je ústupek? Nechat rezignovat unaveného premiéra a starou vládu nechat dál pracovat – to je ústupek? Samozřejmě bych byla raději, kdyby se našlo klidné řešení. Jenže se ukazuje, že není možné. Janukovyč a vláda sami nikdy neustoupí, to musí být teď už každému jasné. Můžeme je k tomu donutit jen my. Taky neustoupíme.“

Studentku diplomacie na kyjevské univerzitě protesty pohltily hned od počátku – poprvé přišla na Majdan loni koncem listopadu, s ostatními vysokoškoláky, demonstrovat proti rozhodnutí prezidenta Janukovyče nepodepsat dohodu s Evropskou unií. Byla tam i o týden později, ve chvíli, kdy se do té doby především studentský protest změnil po tvrdém policejním zásahu proti pokojným demonstrantům v mnohasettisícové demonstrace. Za pomyslným organizátorským stolkem se Daria ocitla, ani neví jak. „Sama jsem byla překvapená,“ říká. „Já nejsem revolucionářka. Ale prostě jsem cítila, že tady nemůžu nebýt.“ Teď tady je, dopoledne se učí na zkoušky, které právě skládá, odpoledne a večer pracuje.

O den později stojí Daria s kolegy u vchodu do stanice metra pár minut jízdy od Majdanu a v ruce drží plakát vyrobený včera; upomíná na zbité studenty z listopadu i mrtvé z ledna. „Jsme tady, aby lidé nezapomněli,“ vysvětluje Daria. Většina chodců prochází bez povšimnutí, sem tam někdo popřeje hodně štěstí, zřídkakdy jim někdo vynadá. „A aby se probudili. Většina lidí na Ukrajině pořád žije v přesvědčení, že když mají trochu peněz a co jíst, není potřeba nic měnit a o nic se starat.“

Daria je ale přesvědčená, že bojuje i za ty, jež by ani nenapadlo se proti vládě prezidenta Janukovyče bouřit. Za ty, kteří ani netuší, že za ně někdo bojuje. „Problémy nás všech jsou přece stejné. Všichni chceme žít v zemi, kde nerozhodují oligarchové, prezidentova mafie, a kde se soudí podle práva,“ říká studentka a rozhlédne se trochu smutně po lidech spěchajících bez zájmu kolem. „Ale je pravda, že Majdan a zbytek Ukrajiny jsou pořád trochu jiné světy.“

I mě pošpinili. Takže ano

Jízdenka do jiného světa stojí pět korun. Právě za tolik odveze návštěvníka podzemka z náměstí Nezávislosti na druhý břeh Dněpru. Je pravda, že masové protesty nejsou v rozlehlém Kyjevě znát už pár bloků od Majdanu, kde skupinky mladých japonských turistů míjejí bezstarostně otevřené luxusní obchody. Občas nicméně zákazník obchodu v helmě nebo posměšný prezidentův portrét na zdi připomenou, že nedaleko odtud se děje něco mimořádného. Ale tady, na nekonečných sídlištích kyjevského předměstí, není po válce za řekou opravdu ani stopa. Jen různobarevné panelové novostavby se předhánějí v závodech o počet podlaží a hravě za sebou nechávají staré dvacetipatrové domy. Život tu plyne nerušeně a lidé pozorují dění ve vzdáleném centru města s odstupem.

„Jestli se někdo chce nechat tlouct za Klička a Jaceňuka, budiž. Ale beze mě. Já těm pánům nevěřím,“ shrnuje svůj postoj padesátník Vladimir Vojčuk, který prodává pečivo v krámku v podchodu. Mladá učitelka Oksana Tereškovová, jež právě opouští už prázdnou školu, je hovornější. „Je mi líto těch mrtvých. Ale pět policistů ohluchlo a jiní jsou ranění. Janukovyč je špatný prezident, přesto – tohle není nic jiného než státní převrat. Opozice se nemůže divit, že to vedlo k tragédiím. Protesty a demonstrace nic dobrého nemůžou přinést. Nesouhlas mají dát najevo ve volbách.“

Skepse je v současnosti nejčastější postoj těch Ukrajinců, kteří se necítí být v protestech angažovaní ani pro jednu stranu. Dvě nezávislé a respektované sociologické agentury přinesly minulý týden zprávu, že v prvním kole případných předčasných prezidentských voleb, které opozice požaduje, by Viktor Janukovyč získal třicet procent hlasů – o deset procent víc než druhý Vitalij Kličko. Ale tři čtvrtiny těch, kdo by dosavadního prezidenta volili, jsou s jeho politikou nespokojení. „Znamená to jediné: Janukovyč je volba z nouze, protože pro většinu lidí není opozice důvěryhodnou alternativou. Proto je i nejisté, zda by Janukovyče kandidát opozice porazil ve druhém kole,“ komentuje data z bleskového průzkumu – provedeného po zásahu, při němž zahynuli tři protestující – politolog Oleksij Haran.

„Strana regionů si velmi dobře uvědomuje, že je právě tak silná jako opozice a demonstranti,“ říká novinářka Káťa Gorčinská. „A toho samozřejmě využívají při dovedném lavírování a vyjednávání vzájemných ústupků a dohod – které ve výsledku nikam nevedou. Získávají tak čas,“ myslí si reportérka kyjevského deníku Kyiv Post, jež celý minulý týden strávila rozhovory s poslanci a šéfy vládnoucí strany. Dovedným lavírováním myslí například Janukovyčem nabízenou výměnu: on dá amnestii pro zadržené demonstranty a rebelové vyklidí obsazené státní budovy. To je však pro demonstranty na Majdanu nepřijatelné: bez zázemí několika obsazených veřejných budov by jejich pouliční protest nemohl přežít.

Pro zahraničního novináře je rozhovor s představiteli vládnoucí strany obtížný – pár členů, kteří jsou k zastižení v policií hlídaném kyjevském sídle partaje, nechce mluvit a odkazuje nás na tiskového mluvčího. Argumenty proti Majdanu jsou v jeho podání jednoduché: jde o pokus o státní převrat, sponzorovaný Spojenými státy, Kanadou a Evropskou unií, a ukrajinská vláda při jeho potlačení postupuje přísně podle zákonů. „Což je formálně pravda. Argument o placení demonstrantů ze zahraničí nejde dokázat, ale ani vyvrátit. A bití, střílení i zabíjení se pod nové zákony vešlo,“ říká Káťa Gorčinská z Kyiv Post. „Ale když se jich zeptáte, zda jsou přípustné zákony hrozící za účast na demonstraci patnáctiletým vězením, dostanete odpověď: ,I mě mnohokrát novináři a veřejnost pošpinili. Takže ano.‘ Vláda chápe spravedlnost a zákony úplně jinak než opozice a protestující. Dohoda proto bude o to těžší.“

Počítám s tím

Improvizovanou nemocnicí ve třetím patře obsazené budovy po straně Majdanu se nese zápach dezinfekce a týden nemytých těl. Poslední týden tu byl klidný, ale tenhle pacient tu budí náhlé pozdvižení. Muž kolem šedesátky se snaží zout levou botu, ale nejde to. Je zčásti přimrzlá. Když se nakonec někomu podaří botu rozstřihnout, vykoukne na všechny červenomodrá, promrzlá končetina. V noci je venku minus dvacet, často fouká a mráz pak pálí ještě víc.

Jedním z těch, kdo asistoval u tohoto komplikovaného příjmu, je Oleksandr Samčuk (48). Sem na chirurgii si odskočil ze své vedlejší ordinace ORL. „Tak tohle je trochu extrém – v posledních dnech nám tu pacienti spíš pokašlávají,“ komentuje těžkou omrzlinu s neznatelnou profesní ironií.

Přes náročnou službu a ne zrovna pěkné věci k vidění si doktor Samčuk chvíle v polní nemocnici na Majdanu doslova užívá. Z městské nemocnice v Ivano-Frankivsku na západě Ukrajiny, kde pracuje jako primář, sem dorazil před pár dny. Vzal si neplacené volno a teď tu slouží třináct hodin denně. Na konci týdne se vrací zpátky, ale hned jak to půjde, sedne prý znovu na kyjevský vlak. „Je to tu nepřetržitá pohotovost. Improvizujete, nevíte, co bude příští minutu. Neuvěřitelný adrenalin,“ říká spokojeně.

Nic se nemůže lišit víc od jeho spořádané a vybavené nemocnice v Ivano-Frankivsku než tohle místo. Na hromadách tu leží gázy, krabičky s léky, ošetřování zubů se děje na chodbě a do zubaře zezadu šťouchají spěchající zdravotní sestry. „Byla moje povinnost sem přijet. Musím se sice každé tři hodiny hlásit rodině, ale věděli, že sem prostě musím jet,“ vysvětluje.

Odtud z nemocnice nemá moc času sledovat, co se děje venku a v parlamentu, nicméně názor má jasný. „Vláda a prezident se kroutí jako had a opozice je marně chytá. Ale nikam to nemůže vést.“ Na rozdíl od většiny však doktor Samčuk není kvůli patu sklíčený. „To důležité už se stalo,“ říká. „Lidé a celá země se změnili. Stal se z nás sebevědomý národ. Janukovyčův odchod se potáhne, nevím, jak bude probíhat, ale je to nezvratné. Nakonec, díky bohu za Janukovyče: bez tak špatného prezidenta by k takovému probuzení možná vůbec nedošlo.“

Podobně jako Daria Michajlovová i Oleksandr Samčuk pomáhá organizovat tajné přesuny těch, o které se zdejší lazaret nemůže postarat, do nemocnic na západě země. To, že nejsou kyjevské nemocnice bezpečné, ho šokuje, ale na druhou stranu kyjevské lékaře brání. „Mají strach neposlechnout policisty. Možná by jejich odpor k ničemu nebyl a policie by zatčené stejně odvedla. Spousta lékařů však za námi v noci chodí a pašuje sem ukradené vybavení. Při tom množství se začínám bát o jejich vlastní pacienty,“ líčí.

O tom, kdy jeho pendlování mezi službou v nemocnici doma a tady skončí, nemá nejmenší představu. „My doktoři jsme připravení na všechno. Zůstaneme tady v té budově, dokud bude třeba. I až vypukne občanská válka. Bojím se toho, byla by to hrozná cena, ale počítám s tím.“ 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte