Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Redakce 25 let Respektu

Týdeník Respekt: Rok jedna

Jak z jedné špatně čitelné stránky vytvořit časopis

Kolportér, jeden z mnoha.
Kolportér, jeden z mnoha. • Autor: Ludvík Hradilek

Děkujeme všem čtenářkám a čtenářům, kteří si nás kupovali či kupují. Bez vás by Respekt nebyl. Je pro nás radost a čest, připravovat pro vás každé nové vydání. U příležitosti 28. narozenin odemykáme vzpomínkový text.

•••

Galerie U Řečických, na rohu pražské Vodičkovy a Lazarské ulice, rozhodně nebyla přívětivým místem pro rozjezd novin. Na Václavské náměstí je to odtud ale jen pár kroků, takže nepohodlí nevytápěné místnosti, ve které bylo první noci potřeba spát alespoň pod kobercem, se dalo vydržet. Na podzim roku 1989 tu kurátora dělal mladý sochař Michal Blažek a v sobotu 18. listopadu jednoduše přišel za hlídačkou a správkyní galerie a postarší dámu poslal domů s tím, že se galerie – stejně jako další výstavní prostory v centru Prahy – revolučně obsazuje. Zaměstnankyně troufalého výtvarníka překvapeně poslechla a odešla. Blažek mohl prožít první mrazivou noc pod kobercem.

Revolučně obsazeno. (Galerie U Řečických)
Revolučně obsazeno. (Galerie U Řečických) • Autor: Jaroslav Kukal

Reklama
Reklama
Reklama

Ten samý den se o kilometr dál sešli vydavatelé samizdatového týdeníku Sport a Revolver Revue. Pro setkání si vybrali byt Alexandra Vondry na vltavském nábřeží: původně zvolené místo, byt Petra Uhla, už nepřicházelo v úvahu. Uhla mezitím stihla kvůli rozšíření zprávy o utlučeném studentovi Martinu Šmídovi zatknout a odvést policie. Chartisté a samizdatoví vydavatelé Jáchym Topol, Ivan Lamper, Jan Ruml či Viktor Karlík se shodli, že je potřeba uspokojit poptávku po nejžádanějším zboží, které nicméně nebylo k dispozici – necenzurovaných informacích. Den po zmlácení oficiální demonstrace studentů na Národní třídě bylo v tehdy největším státním deníku Rudém právu možné najít krátkou noticku o „živlech“ a „zmanipulovaných studentech“ a státní televize své kamery v centru Prahy nesměle zapnula až s jednodenním zpožděním. Dozvědět se nebylo možné skoro nic: děje se něco jinde než mimo centrum Prahy? Má režim situaci pod kontrolou, nebo se hroutí? Kde se setkat s lidmi, se kterými je možné založit stávkový výbor? Tak vznikl název společného plánu: jednoduchá tiskovina, jež měla zkrátka všechny dostupné informace, se jmenovala stejně jednoduše – Informační servis. První číslo vyšlo hned v úterý 21. listopadu.

Zleva Petr Vaněček, Ivan Lamper, Lucie Váchová, Zuzana Dienstbierová, Jáchym Topol, Marie Divišová,…
Zleva Petr Vaněček, Ivan Lamper, Lucie Váchová, Zuzana Dienstbierová, Jáchym Topol, Marie Divišová, Petruška Šustrová, Otto Placht, Terezie Pokorná, Václav Čapek; v podřepu Vít Kremlička, Viktor Karlí • Autor: Jaroslav Kukal

Vybavení pro výrobu letáků měli už z předchozích let. Jeden počítač, psací stroje a cyklostyl, tehdy běžný, ale primitivní stroj na množení papírových kopií. Byl tu ovšem jeden zásadní rozdíl: náklady časopisů Sport a Revolver Revue se počítaly ve stovkách, hlad lidí po informacích odjinud než z Rudého práva a televize žádal náklady desetitisícové – a několikrát denně. To je akce, která se nedá dělat z bytu.

Vybavení pro výrobu letáků a tiskovin měli už z minulých let. (Lucie Váchová zkoumá rozvěšené blány…
Vybavení pro výrobu letáků a tiskovin měli už z minulých let. (Lucie Váchová zkoumá rozvěšené blány Informačního servisu) • Autor: Jaroslav Kukal

Jak se doslechl o volné galerii v centru, jež zatím neměla využití, si už Jan Ruml nevzpomíná. V pondělí po první schůzce se nicméně spolu s Václavem Havlem, se kterým den předtím založil v Činoherním klubu Občanské fórum, objednal na návštěvu k Řečickým. Nový vládce galerie Blažek nakoupil půl kila polského salámu a nakládané okurky. Návštěva dopadla dobře. V úterý ráno za Michalem Blažkem zašel tehdejší bubeník kapely Plastic People of the Universe Jan Brabec. Od pondělí člen právě vzniklého novinářského týmu – a budoucí dlouholetý reportér – sochaři oznámil, že by se do galerie rádi nastěhovali. Z domu nad ní sem její noví obyvatelé přivedli další dvě telefonní linky – k už jedné zavedené – a prvních šest týdnů oficiální existence Informačního servisu mohlo začít.

Marie Divišová a Jan Brabec
Marie Divišová a Jan Brabec • Autor: Jaroslav Kukal

Budeme profíci

Jeho fungování od poloviny listopadu do konce prosince bylo právě tak překotné a improvizované jako všechno okolo. Někdo přicházel po vlastní pracovní době, někdo – jako šéfredaktor servisu a později i Respektu Ivan Lamper – prakticky nevstával od stolu a u Řečických i přespával. Zhruba čtyřicítka lidí, která psala noviny, vycházející i několikrát denně, žila z darů přicházejících lidí. Nosili jídlo a také papír, na němž Informační servis vycházel. Nosili také peníze – dohromady tehdy nepředstavitelné desetitisícové částky –, za které se platilo vše včetně benzinu pro taxikáře. Každou noc vyráželo pět desítek posádek ve složení student a taxikář: rozváželi výtisky do menších měst a na Slovensko. Tam si je přebírali nejprve spolehliví známí tvůrců provizorních novin, později zakládaná Občanská fóra.

Lidé si pro informace nejen přicházeli, ale také je přinášeli. (Distribuce tiskovin)
Lidé si pro informace nejen přicházeli, ale také je přinášeli. (Distribuce tiskovin) • Autor: Jaroslav Kukal

Lidé nosili také nejcennější artikl, totiž informace. „Samozřejmě bylo často složité rozlišit, kdy přichází ‚spolehlivý zdroj informací, jak bychom řekli dnes, a kdy člověk, který si z různých důvodů vymýšlel nebo přeháněl,“ říká novinář Zbyněk Petráček, jeden z tvůrců časopisu Sport a jeden ze zakladatelů Informačního servisu. Zvlášť když možnosti ověřit zprávu – jakoukoli zprávu – byly minimální. „Ale vzájemná důvěra lidí tehdy byla neuvěřitelná,“ dodává s tím, že si nevzpomíná na případ, kdy by Informační servis otiskl nějaký vyložený nesmysl.

Chodily i jiné návštěvy, z nichž některé se ukázaly jako osudové. „Jednou přišel nějaký estébák, že chce s někým z nás mluvit. Nikdo právě neměl čas, až na mě, tak jsem si ho poslechl,“ vzpomíná Jaroslav Spurný, který tehdy do Informačního servisu přispíval. Ze schůzky s agentem nic nebylo, nic zajímavého na srdci neměl. Od této chvíle byl ale každý návštěvník, který sliboval hovořit o policii či tajné policii, okamžitě nasměrován za Spurným, protože „ten tohle dělá“. Z původně brusiče parket tak začal vyrůstat autor s největším přehledem o bezpečnostním aparátu. Což vydrželo dodnes.

Svodky StB týkající se Nezávislého tiskového střediska.
Svodky StB týkající se Nezávislého tiskového střediska. • Autor: Respekt
Svodky StB týkající se Nezávislého tiskového střediska.
Svodky StB týkající se Nezávislého tiskového střediska. • Autor: Respekt

Nakonec přicházela i kategorie návštěv pro budoucnost Respektu velmi důležitá: zahraniční novináři. „Ze zahraničních novin jsme věděli, jak má vypadat dobrý novinový článek,“ říká Zbyněk Petráček. „Potíž byla v tom, jak k tomu kýženému výsledku dojít,“ dodává. I podle Jaroslava Spurného byly otázky zahraničních reportérů – kteří k Řečickým směřovali jako za jedním z relativně spolehlivých a hlavně otevřených zdrojů informací v nepřehledné době – první novinářskou školou. „Měli jsme v redakci nějakou příručku, ta byla fajn, ale při práci v terénu si příručku neotevřete. Setkání s lidmi, kteří vědí, jak svou práci dělat, byla důležitější. Kladli nám otázky, na které nejen že jsme neznali odpověď, ale ani nás nenapadlo, že bychom je mohli položit. Otázky, které budí další otázky. To byla velká pomoc v našem hledání novinařiny,“ říká Jaroslav Spurný.

Jak klást otázky, které budí další otázky. (Jáchym Topol a Jaroslav Spurný)
Jak klást otázky, které budí další otázky. (Jáchym Topol a Jaroslav Spurný) • Autor: Jaroslav Kukal

Hledání se dostalo na samém konci roku 1989 do nové fáze. Skončilo studené provizorium se třemi telefony v Galerii U Řečických. Informační servis získal k dispozici velkorysé – a prázdné – prostory v Bolzanově ulici, naproti pražskému hlavnímu nádraží. Z entuziastického a nestálého periodika se mohlo stát pravidelné médium.

Když respekt, tak Respekt

V prvním patře Bolzanovy ulice č. 7, jež Informační servis sdílel s Revolver Revue, Voknem, Studentskými listy a Konzervou na hudbu (dalším sousedem byl o patro níž sídlící Svaz československo-sovětského přátelství), vykrystalizovala první podoba redakce. Zpočátku pracovala u školních  lavic, natrvalo vypůjčených od překvapených zastánců československo-sovětské družby. V lednu padlo rozhodnutí, že časopis bude vycházet jako týdeník. Název Informační servis zatím přetrval. Přišel také čas založit firmu. V případě Respektu družstvo. Jak se taková firma řídí, nikdo z redakce nevěděl, měli ale štěstí. Tehdejší statisícové náklady časopis uživily i bez reklam a vlastně bez všeho, co dnes chod časopisu obnáší.

Samotný Respekt se zrodil až počátkem jara. O tom, jak název vznikl, koluje několik historek. Jan Ruml, tehdejší „statutární šéfredaktor“, jak se sám tituluje, si vybavuje, že vymyšlení náhrady za přežitý a neelegantní Informační servis provázelo několikatýdenní dilema a bolení hlavy. Ve hře byl i Reflex nebo (snad podle německého vzoru Spiegel) Zrcadlo. Podle Rumla – a jde o převažující verzi – nakonec všechno rozřešil redakční řidič Pepa Zajíček. „‚Vy s tím naděláte,‘ řekl mi jednou, ‚pojmenujte to třeba Respekt a máte hotovo, ne?‘“ vzpomíná Ruml na mimochodem vznesený návrh jedné z nenápadných legend prvních let časopisu. „To víš, že jo, Pepo,“ pomyslel si v první chvíli Ruml nad tak podivným nápadem, ale nepustil ho z hlavy. Tam se mu naopak rozležel a zčásti z bezradnosti, zčásti protože novému jménu přišel on i jeho kolegové na chuť, ho přijal za svůj.

„Projevem respektu není neutříděné přebírání názorů a informací, které jsou k dispozici, ale…
(Václav Havel s Jánem Langošem a osazenstvem Nezávislého tiskového střediska) • Autor: Ludvík Hradilek

„Proč RESPEKT? Respekt je možné projevit a na druhé straně si ho získat. Projevem respektu však není neutříděné přebírání všech názorů a informací, které máme k dispozici, ale právě pozornost těm, které si svou povahou, pravdivostí a upřímností respekt zasluhují. O to jsme se snažili nejen po celé čtyři porevoluční měsíce, ale již léta předtím v samizdatu. Právě tam jsme si vytvořili kritéria autenticity, která zůstávají v platnosti i dnes, v čase nabývané svobody. Získat si respekt pro nás znamená pochopitelné přání a současně i závazek vůči sobě samým. Zda se nám to podaří, uvidíme nejlépe na čtenářských ohlasech a zájmu. Má-li být tento zájem uspokojen a RESPEKT běžně dostupný, tedy kdy, kde a jak?“ končí pragmatickou distribuční notickou úvodník ze 14. března, kdy časopis poprvé pod novým názvem vyšel.

„Půl roku po revoluci bylo zajímavé psát kriticky a tvrdě už ne o komunistech, ale o nové moci.“

Ivan Lamper Tweetni to

Zahraniční žurnalisté, to byla první novinářská škola. (Ivan Lamper s Timothym G. Ashem)
Zahraniční žurnalisté, to byla první novinářská škola. (Ivan Lamper s Timothym G. Ashem) • Autor: Jaroslav Kukal

Sami zakladatelé spatřují svou tehdejší výhodu i nevýhodu v tom, že co se týče novinářské práce, byli až na zmíněné samizdatové zkušenosti naprostí začátečníci. Na jednu stranu to znamenalo učit se celé řemeslo od základů. „Na to, co je vlastně novinařina, jsme přicházeli postupně. Ale už v průběhu prvního roku jsme si na poradách začali klást ty správné otázky,“ vzpomíná Jaroslav Spurný. „Mohli jsme pořád psát o zločinech estébáků a o tom, co ti lidé dělají dnes – a často jsme to dělali. Ale byly tu i stejně důležité věci: jak přesně má fungovat tajná služba? Jak vypadají tyhle služby na Západě? Co vlastně dělají? Dnes samozřejmé věci, ale pro nás to byly novinky. A pátráním po nich pro mě osobně začala v Respektu skutečná novinařina,“ říká.

Zároveň fakt, že Respekt (ještě spolu s Lidovými novinami a jen týden po něm vzniknuvším Reflexem) neměl žádnou návaznost na normalizační média, otevíral jeho redaktorům dveře k mnoha z nových politiků a zároveň k Respektu přitahoval zahraniční návštěvníky a hosty, ať už z Východu nebo Západu. „Když někdo přijel z ciziny do Prahy, tak politicky byl celkem automaticky nasměrován na Občanské fórum a mediálně k nám a Lidovkám,“ vzpomíná Zbyněk Petráček. A protože Lidové noviny se v prvních měsících po listopadu teprve připravovaly na rozjezd deníku, první přirozenou zastávkou byl právě Respekt. Třeba pro Pavla Tigrida, jehož jedna z prvních cest po návratu do Prahy vedla do Informačního servisu. Dokladem téhle otevřenosti jsou desítky zahraničních rozhovorů, které Respekt ve svém prvním roce přinesl – se západními ekonomy i s disidenty a novými politickými vůdci z ostatních zemí východního bloku.

Petr Uhl a Anna Šabatová
Petr Uhl a Anna Šabatová • Autor: Ludvík Hradilek

Celá redakce se od počátku shodovala na dvou věcech: že vzorem Respektu je anglosaská žurnalistika a že texty musí být pečlivě redigované, mají-li mít nějakou kvalitu. V druhém bodě vyvstával opět drobný problém: nikdo z mladého osazenstva přesně nevěděl, jak vypadá profesionální a pečlivá editorská práce, kterou do té doby nahrazovala intuice. „Bez Tomáše Pěkného bychom se něčeho takového těžko dobrali,“ říká Zbyněk Petráček. Má na mysli kolegu, který přišel do Respektu v únoru 1990 – a vlastně náhodou. Svého kamaráda do redakce přivedla Petruška Šustrová, právě jako někoho, kdo editorskou práci ovládal – byl o generaci starší a se skutečnou novinářskou zkušeností, ještě z časopisu Student na konci šedesátých let minulého století. „Podívejte se na texty v tehdejších Respektech,“ listuje Petráček archivními vydáními. „Přes všechnu snahu, naše články jsou v dnešních očích trochu legrační. Tomášovy by dnes bylo možné otisknout a nikdo by si toho nevšiml. Zpočátku byl pro většinu z nás trochu polobůh.“

Jaroslav Spurný dodnes s úsměvem vzpomíná, jak Pěkný zabodl prst do jeho článku a prohlásil: „Tohle je exemplárně špatný text.“ Polobůh sestoupil z piedestalu v červnu 1990, kdy si všechny papíry a šanony přestěhoval na stůl naproti jediné televizi v redakci. Ukázalo se, že je zapálený fotbalový fanoušek a neobejde se bez toho, aby sledoval výkony Tomáše Skuhravého a spol. Čímž se pochopitelně neztratila vážnost, jíž se v redakci těšil. „Dokázal článek zbavit všech zbytečných slov, dát mu logiku a plynulost. Naučil nás psát,“ shodují se oslovení.

Petr Placák
Petr Placák • Autor: Ludvík Hradilek

Pryč od politiků

„Dobře psát znamená psát kriticky a tvrdě. Půl roku po revoluci už nebylo zajímavé psát tvrdě a kriticky o komunistech. Zajímavé bylo psát tvrdě a kriticky o nové moci,“ říká první šéfredaktor Respektu a dnes editor Ivan Lamper. To nevyhnutelně znamenalo definitivní rozchod s politikou, kterým Respekt prošel na jaře a v létě 1990. Či lépe řečeno – rozchod s politiky.

Ještě na počátku roku tvořili novináři a politici zvláštní propletenec, který se potkával na pravidelných setkáních a po hospodách. „Z dnešního pohledu naprosto šílené. Tehdy naprosto normální a přirozené,“ vzpomíná Jan Ruml. Jeden za zakladatelů Respektu je symbolem zmiňovaného rozchodu. V dubnu odešel z Bolzanovy ulice na Letenské náměstí, na pozici náměstka ministra vnitra. „To zmatení rolí chvíli trvalo. Pamatuji se, že jsem z ministerstva ještě pár týdnů chodil do redakce dělat korektury,“ říká Jan Ruml. Krystalizace ale přišla záhy. „Politici neměli zájem dávat nám informace o své práci a my jsme neměli zájem je za to na oplátku chválit,“ říká Ivan Lamper. V polovině roku Respekt začal logicky klást kritické otázky svým bývalým „kolegům v revoluci“, třeba právě Janu Rumlovi nebo prezidentu Václavu Havlovi. Blízkost a na nějaký čas přátelství zmizely – nicméně začala opravdová novinářská práce.

Komentář o tom, jak by měla vypadat československá policie, a národnostních vášních, právě probouzených na Slovensku. Přehled o nadcházejících komunálních volbách. Glosa o tom, proč se Čechoslováci nedokážou vymáčknout a srozumitelně říct, co mají na srdci. Reportáž ze strakonického romského ghetta. Čtyři stránkové články z východního bloku. A na poslední stránce návod, jak se chovat ve volební místnosti. Z Respektu č. 36/1990 dnes nikdo nepozná, že to byl přesně rok, co začala sametová revoluce, a že se tímhle vydáním uzavírá prvních dvaapadesát týdnů existence časopisu.

V následujících letech se událo hodně nového, co tvář časopisu, který dnes držíte v ruce, změnilo. Nejviditelněji třeba příchod Pavla Reisenauera, autora obálek a kreseb. To, co Respekt definuje dnes, má ale kořen starý pětadvacet let. Většina článků tehdy odrážela zmatečné a strhující dění, ale čtenář v nich najde i dlouhé texty, nečekaně překračující horizont tehdejších dní: ať už obraz života lidí v psychiatrických léčebnách, valdických vězňů či romských ghett, nebo texty úplně překvapivé – třeba reportáž z pražských márnic. V tom jsou dvacet pět let stará archivní vydání od těch současných vlastně k nerozeznání.

Speciál: 25 let Respektu

25 000 000 př. n. l.
25 000 000 př. n. l. • Autor: Ilustrace - Pavel Reisenauer

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte