Pevnou součástí mého léta je skautský tábor. A jeho nedílnou součástí je zase „jednodeňka“ – celodenní putování všech táborníků do středně dalekého okolí.
Jednodeňka je – jako ostatně většina věcí na táboře – pro děti zdrojem vzrušení, ale zároveň i děsu. Když se ráno na nástupu dozvědí, že „už je to dneska“ (!), a mají si rychle zabalit, vždycky se se směsí těšení a obav ptají: „Bude to do kopce?“ „Vede to vepředu Miš, nebo Riš, a půjdeme tedy rychle, nebo hodně rychle?“ Sem tam se někdo snaží vymluvit na kameny v břiše, trám v noze nebo střep v oku, ale nic nepomůže a vyrazit musí všichni.
Začátek cesty bývá veselý a plný povídání, často i siláckých řečí o tom, kolik toho už jednou nebo kdysi ušli a jaká to je dneska pohodička. Navzájem si ukazujeme brouky, ukousnuté slepýše, určujeme kytky v okolí cesty, některé odborně ochutnáváme a léčíme si jimi pleť, zažívání, duši či co je zrovna třeba.
Pak přijdou první bolavé nožky a někdy dojde k částečnému dělení mladších a starších táborníků pro různé části cesty za účelem pozvolnějšího opotřebovávání dětského materiálu, tedy aby mladší vydrželi tempo a zároveň aby starší testosteronoví skauti a udatné skautky nemuseli tolik brzdit.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
