Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
25 let Respektu

Být amatér byla výhoda

S Jaroslavem Spurným o zločinech, úřednické práci a dobrodružství

Jaroslav Spurný
Autor: Matěj Stránský

K příležitosti šedesátých narozenin dlouholetého redaktora Respektu Jaroslava Spurného odemykáme rozhovor, který s ním pro přílohu k 25 letům časopisu vedl Karel Hvížďala.


Vedle Ivana Lampera je jediným členem redakce, který v Respektu pracuje celých dvacet pět let. Za tu dobu se Jaroslav Spurný vypracoval v předního českého investigativního novináře, řada jeho objevů zahýbala českou politikou a společností.

Podle legendy jste v redakci Respektu začínal jako bodyguard. Je to pravda?

V podstatě ano. S Ivanem Lamperem, pozdějším zakladatelem Respektu, jsme se znali už ze Zlína, kde jsme spolu vydávali samizdat. Když jsme pak v listopadu začali v Galerii U Řečických vydávat Informační servis, pracovaly tam desítky lidí. Já seděl v předpokoji a přijímal návštěvy, které jsem přiděloval jednotlivým redaktorům, nebo je vyhazoval. Vzpomínám si třeba, že se tam objevil jeden z nejznámějších popzpěváků normalizace Michal David, který nám nabízel svou pomoc. Toho jsem okamžitě vyhodil. Ale přijmout jsme nemohli ani řadu slušných lidí, protože byl nával. Rozhodující roli hrála intuice – že by někdo mohl mít dobrou informaci.

Jak dlouho jste v této funkci působil?

Asi týden a potom jsem už začal psát. Mohla za to náhoda. Přišel tam nějaký člověk s tím, že nám něco řekne o StB. Já jsem o komunistické tajné policii celkem nic nevěděl. Byl jsem ale v ten moment jediný volný a vyslechl ho. Jeho informace byly dost obecné, přesto jsem se tím začal zabývat. A pak už každého, kdo přišel s bezpečnostní problematikou, posílali za mnou. Musel jsem se rychle zorientovat.

Pamatujete si na svůj první text?

Byl to krátký rozhovor s náměstkem ministra vnitra panem Průšou, u kterého se začaly scházet informace o Státní bezpečnosti. Jemu to začalo přerůstat přes hlavu, sám nám v půli prosince 1989 zavolal. Od něj jsem se už něco konkrétního dozvěděl a začal se tím probírat důkladněji. To byl den, který nastartoval mou kariéru novináře.

Takže do role investigativního žurnalisty jste byl vmanévrován okolnostmi...

Ano a s radostí jsem to přijal. Rychle nám došlo, že musíme pochopit, jak fungovala StB a jestli bude ohrožovat změny, které přicházely. Tehdy, ještě v listopadu, byl velký strach ze zásahu armády proti revoluci. Tím jsem se taky zabýval.

Zjistil jste něco?

Jeden z mých prvních výjezdů byl do tankové jednotky v Boru u Tachova, odkud přicházely zprávy, že někteří důstojníci chtějí vyrazit do Prahy proti demonstrantům s tanky. Tehdy jsem jednotku navštívil, mluvil jsem s vojáky a zjistil, jaký je skutečný stav naší armády: měli asi sto padesát tanků, ale pojízdných jich bylo, tuším, jen osm. Pochopil jsem, že by zásahu ani nebyli schopní.

Fascinovalo mě to

Respekt založili nenovináři. Byla to výhoda?

Bylo fajn, že jsme byli všichni amatéři, kteří si nepřinesli do redakce nějaké ptydepe a zaběhlé zvyky z předlistopadových redakcí. Nepatrnou zkušenost jsme měli ze samizdatu, tam jsme se naučili pár základů novinářské práce. Všichni jsme měli velký respekt ke svobodě a chtěli jsme svobodně informovat, pokud to jen půjde. Ta skutečná novinařina přišla až později.

Měli jste štěstí i v tom, že s vámi byl skoro od počátku zkušený novinář Tomáš Pěkný, který zažil v šedesátých letech chvíle svobodného psaní.

S Tomášem se spolupracovalo úžasně. Byl to právě on, kdo přinesl do Respektu editování a důkladnou práci s textem. On nám vysvětlil, že novinařina je kolektivní práce, že každý text není jen dílem autora, ale že má být výsledkem dialogu s editorem, šéfem rubriky či šéfredaktorem.

Zároveň jsme měli štěstí, že jsme mohli využívat svobodný prostor hned po listopadu. Byli jsme svázáni jen vlastní etikou. Třeba policie, státní zástupci, soudci to měli složitější, byli svázáni starými a špatnými zákony, které se měnily dost pomalu.

Jedním z důsledků byla ekonomická kriminalita v devadesátých letech. Jak těžké pro vás bylo vyznat se v tom, co se děje?

Zpočátku jsme to nechápali. Vzpomínám si, jak jsem třeba v roce 1994 zjistil, jak se tunelují banky. Docela mě to fascinovalo. Šlo o Kreditní a průmyslovou banku. Ten finanční dům neměl žádné klienty, nikdo si tam neukládal peníze. Banka získala více než miliardu půjčkami na mezibankovním trhu a její majitel Antonín Moravec ty peníze rozpůjčoval. Sedmdesát procent jich půjčil firmám, v nichž měl nějaký vlastnický podíl. A samozřejmě je nevracel. Kromě toho půjčoval peníze ODS, ODA, lidovcům a myslel si, že na něj nikdo nemůže. Vůbec jsem to nechápal. Tak jednoduchá zlodějna. Moje víra ve svobodný trh dostala vážnou trhlinu.

Jak to dopadlo?

Na základě našeho článku Moravce vyšetřovala policie. Začala v roce 1994 a až v roce 2009 dostal pět let vězení. Trvalo to patnáct let, ač to byla jedna z nejjednodušších bankovních krádeží, s jakou jsem se setkal. Je dobré dodat, že takhle se chovaly i ostatní banky. Na tom prvním případu jsem se toho nejvíc naučil, pak jsem napsal o tunelování bank spoustu článků. Za každou kauzou byly desítky schůzek, než jsem pochopil, jak to chodí. Nepracoval jsem na tom sám: ještě víc práce odvedl Honza Macháček a editoři.

Jak se na vaši práci dívali policisté?

Byli rádi, že se o jejich práci píše. I díky novinářům pochopili, že zločin jim přerůstá přes hlavu a že publikováním případů získávají na svou stranu veřejné mínění. Oni tehdy nad vyšetřováním trávili stovky hodin práce a zjistili, že my taky, to nás sbližovalo. Pamatuji se, že jsme třeba otiskli článek, který měl osm tisíc znaků, což jsou dnes dvě stránky v Respektu, jenže já na té kauze pracoval půl roku, i když jsem samozřejmě průběžně dělal i jiné věci. Tehdejší investigace byla hlavně spousta mravenčí práce.

Pomáhaly vám při pátrání kontakty v bezpečnostních složkách?

Určitě, třeba do BIS přišlo hodně lidí z disentu a ti mně věřili. Sice hodně mlžili, ale mně pomohlo i to, když jsem poslouchal, jak uvažují.

Práci tajných služeb sledujete dlouhodobě. Jaká je BIS dnes?

Neprůhledná. Už tři roky nemine den, abych nepřemýšlel, jak tu hradbu prorazit a sehnat někoho zasvěceného, kdo by mi s tím pomohl. Zaprvé má už příliš dlouho jednoho šéfa. Ten slouží již devátému premiérovi a já se obávám, že je to špatně. Než se premiér zorientuje, co po tajné službě vlastně chtít, tak končí a šéf BIS tak může mít velkou moc a spoustu informací, které využívá jen on sám a jeho nejbližší spolupracovníci. Baví-li se člověk o službě s policisty či státními zástupci, dozví se, že od ní nedostávají žádné relevantní informace, jen obecné řeči. A stejně tak politici. Kontrola služby je zcela nedostatečná.

Vyšetřování konečně běží

Vaši práci logicky provázejí žaloby. V roce 1996 jste prohrál jednu s agentem Pavlem Minaříkem. Jak se to stalo?

Jak je dnes obecně známo, Minařík plánoval výbuch v exilovém Rádiu Svobodná Evropa, chtěl jím vyřadit pět pracovišť. To se však nikdy neuskutečnilo. Výbuch nakonec provedla v dubnu 1981 tajná služba Rumunska. Napsal jsem o Minaříkovi několik článků, ale musel jsem se mu omluvit za to, že jsem ho v nich nazval teroristou. Soud na počátku devadesátých let nepřijal tezi, že kdo připravuje atentát, je terorista. Minaříka nicméně spravedlnost nakonec dostihla. Dostal šest let vězení za pojišťovací podvod, jehož se dopustil v roce 1996. Byl to prostě grázl.

80 ROZHOVOR SPURNY 20141104 0653 foto stransky
80 ROZHOVOR SPURNY 20141104 0653 foto stransky • Autor: Respekt

Zatímco na začátku devadesátých let se hlavně tunelovaly banky, později se začalo rozkrádat skrze veřejné zakázky. Sledoval jste je?

Ano, zpočátku jsem pracoval hlavně na veřejných zakázkách pro armádu. Bavil jsem se s celou řadou vojáků a expertů o tom, co armáda skutečně potřebuje, a zároveň jsem viděl, jaké zakázky chystá. Fascinující zjištění bylo, že vedení armády si sepsalo plán nákupu zbraní a ve skutečnosti skoro vždy ministerstvo nakupovalo úplně jiné věci. Brzy jsem zjistil, že všechny armádní zakázky dostává jen jistý okruh firem a že strategie armády se spíše přizpůsobuje tomu, co se nakupuje, než opačně. Tak tomu bylo donedávna. Tehdy v tom sehrál velkou roli náměstek na ministerstvu obrany Miroslav Kalousek, byť jeho podpis pod žádnými důležitými smlouvami nenajdeme.

Tím se dostáváme k další fázi, v níž začalo docházet ke spojování tohoto cinklého byznysu s politiky.

To pro nás začalo za opoziční smlouvy. Propojení byznysu s politiky fungovalo i předtím, ale já osobně tu hloubku pochopil až při plánování stavby dálnice D47 do Ostravy. Premiér Miloš Zeman byl velký propagátor této stavby. Zakázku dostalo neprůhledné izraelské konsorcium. Oproti zhruba stejně dlouhé dálnici, která se chvíli předtím postavila z Plzně na hranice, tahle měla stát dvacetkrát víc. Podobný byl případ nákupu stíhaček Gripen. Tehdy začalo být jasné, že část obrovských peněz, jež se v zakázkách točí, skončí nejspíš prostřednictvím různých firem v rukou politických stran a možná i některých politiků. Taky za tímhle pátráním byly stovky hodin schůzek a trvalo mně dost dlouho, než jsem získal nějaký přehled. Psali jsme o tom, ale nedalo se s tím nic moc dělat. Policie byla na počátku tisíciletí hodně poplatná zájmům politiků a státní zástupci měli málo pravomocí.

A podařilo se vám v těch kauzách nakonec něco změnit?

No, dálnice D47 sice stojí, ale ne za těch původních podmínek. Gripeny máme, ale nezaplatili jsme za ně sto šedesát miliard, náklady činí dodnes asi třicet miliard. Vlastně jsme byli úspěšní.

Jaký byl váš podíl na odvolání premiéra Grosse?

To si netroufám říct. Jisté však je, že za jeho demisí nebyl způsob, jak získal byt, ale spíše spolupráce jeho ženy s Libuší Barkovou, majitelkou nevěstince, což objevil Respekt. Barková patřila k podsvětí či se aspoň se s lidmi, jako byl František Mrázek, znala. S Šárkou Grossovou se pustila do společného podnikání, ručila jí třeba za úvěr. Grossovi samozřejmě hodně ublížilo, že lhal o tom, kde získal peníze na byt. Ale stačí si přečíst zápisy z Poslanecké sněmovny, které zřetelně ukazují, že poslanci donutili Grosse k demisi hlavně kvůli Barkové, hodně se o to zasadil Miroslav Kalousek.

Zmínili jsme jméno šéfa pražského podsvětí Františka Mrázka, který byl v roce 2006 zastřelen. Dodnes tato vražda nebyla vyšetřena. Pátral jste někdy po tom, jak to vlastně bylo?

Pátral, a dokonce si myslím, že policisté vědí, kdo bosse Mrázka zastřelil. Problém je, že se to tomu člověku nedá prokázat. Všechny indicie však ukazovaly na jednoho velmi známého gangstera. Podle mě šlo o souboj dvou gangsterských klanů, jak to známe z filmů.

Řada porevolučních zločinů zůstala nevyšetřená. Myslíte si, že dokážeme vyřešit případy, ve kterých vystupují pánové Janoušek a Rittig?

Je otázka, co od takových případů očekáváme. Policie nikdy nerozklíčuje všechny aktivity těchto mužů, to je nad její síly. Podle mého názoru se ale dozvíme poměrně přesně, jak se praly špinavé peníze a odkud ty peníze pocházely. Výsledek pátrání neuspokojí ty, kdo od něj čekají jasné důkazy o tom, jak tito dva muži upláceli politiky. Dostaneme spoustu střípků mozaiky o tom, jak sofistikovaně se získávaly peníze z veřejného sektoru. Z odposlechů mezi Pavlem Bémem a Romanem Janouškem víme, že chtěli ovlivnit řadu věcí, ovšem jestli je skutečně ovlivnili, to jim dokázat neumíme a zdá se, že je to i nad možnosti policie. Vyšetřování však trvá všude na světě dlouho: Švýcaři na kauze Mostecká uhelná – a to měli přístup ke všem kontům v zahraničí, což naši policisté nikdy neměli – pracovali sedm let a jsme teprve u nepravomocného rozsudku soudu prvního stupně. Dobrá zpráva ale je, že vyšetřování lidí kolem Iva Rittiga a Romana Janouška vůbec běží. To nebylo ještě před čtyřmi lety myslitelné. Kryli je politici, státní zástupci i policisté.

Schůzky v nákupních centrech

Je práce investigativního novináře dobrodružná, jak si spousta lidí myslí?

Tak napůl. Daleko důležitější je v ní úředničina. Než jdu do terénu na schůzky, musím téma, o kterém píšu, nejdřív dobře poznat. Dnes čím dál víc času zabírá to nastudování, rešerše. Je to taková malá příprava na státnice. Až pak vím, co můžu od lidí chtít. Dobrodružná je ta práce ve chvíli, kdy se týká vyšetřování policie nebo tajných služeb, konspirativní schůzky s informátory a podobně.

Bývají v noci? V barech?

Ano, bývají často večer. Ale dneska mě překvapuje, že se tito lidé nejraději scházejí v nákupních centrech, což je docela komické, protože ta jsou prošpikovaná kamerami. Dřív to byly hlavně hospody. Ale měl jsem taky informátora BIS, který se se mnou celá léta z neznámých důvodů scházel na Hlavním nádraží. Vždycky jsme stáli u bufáče před vchodem na nádraží a povídali si. Tak do roku 2005 bývalo běžné, že se v hospodách tvořily takové kruhy, k nimž patřil třeba jeden dva novináři, pár policajtů, někdo z tajných služeb. Nejvíc informací padlo mimoděk, většinou vám nic nedali na stříbrném podnose. Někdo například něco zmínil, mě to zaujalo a on se sám zarazil. Ale já už jsem měl co objevovat. Řada mých textů vznikla tak, že se podobné střípky postupně propojily.

Jaká je vlastně motivace vašich informátorů? Chtějí pomoci dobré věci, nebo sledují svoje skryté zájmy?

Lidé z bezpečnostních složek většinou chtěli něčemu pomoct, byli naštvaní, že něco vyšetřují, nehýbe se to, sem tam si trochu vylévali srdce. V ekonomice bývá občas motivem snaha poškodit konkurenci nebo někoho, koho nemám rád. Člověk musí být obezřetný, protože je složité se v tom vyznat. Mám takovou metodu, jak se nenechat vtáhnout do podobných her. Když mi někdo řekne informaci, u níž si nejsem jistý, čemu slouží, nechám ji tak půl roku uležet. Postranní důvody jejího publikování mezitím pominou a já s ní můžu pracovat dál, rozkrýt něco obecnějšího. Nemám pocit, že bych se někdy nechal nachytat a posloužil jako průtokový ohřívač.

Je komické, že dneska se informátoři scházejí nejraději v nákupních centrech, která jsou prošpikovaná kamerami.

Tweetni to

Kdy bylo jednodušší vaši práci dělat – v devadesátých letech, nebo dnes?

Zhruba stejně. Je to spíš trochu jiná práce. Tehdy si člověk musel informace odchodit. Dnes si toho spoustu najdu na internetu, jsem na začátku připravenější. Ale tenkrát byl zločin taky daleko jednodušší, teď je všechno mnohem sofistikovanější. Po revoluci to bylo dobrodružnější, zhruba od roku 2002 je moje práce větší úředničina.

Dnes už politiky a úředníky také kromě novinářů kontrolují různé nevládní organizace.

V tom vidím velkou šanci, aby se zločiny minulosti neopakovaly. Probouzí se občanská společnost a nevytváří jen aktivistické petice, ale i skutečné analýzy. Když jsem před třinácti lety psal o dálnici D47, sháněl jsem pracně informace o cenách stavby dálnic několik měsíců. Když jsem o předražování dálnic psal před dvěma lety, dva dny jsem si vybíral z velkého množství důkladných analýz nevládních organizací. A když chci dnes s nějakým expertem hovořit, nebojí se mluvit. Před deseti lety to bylo nemožné.

A jak se proměnil za těch pětadvacet let Respekt?

Z toho původního osazenstva jsme tam už s editorem Ivanem Lamperem jednom dva. Ostatní přišli později a většina redaktorů je o generaci mladší než já. A přesto jde všem podle mě stále o totéž: o svobodu, o prosazení práva a otevřenou debatu. Těchto tezí se držíme. Jen jsme si více uvědomili, že svoboda slova je velká zbraň a vyžaduje velice pokorný přístup k informacím. A musím se přiznat, že i po pětadvaceti letech jsem každý pátek při uzávěrce stejně nervózní z toho, co mi editor k článku řekne. Ta nejistota svědčí o tom, že mi pořád záleží na tom, co píšu. To je pro mě úžasné zjištění.

Autor je novinář.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte