Listopad 1989 a konec strachu

U příležitosti oslav 17. listopadu odemykáme esej šéfredaktora Erika Taberyho, kterou napsal k 25. výročí sametové revoluce.

Přišel jsem, abych vyjádřil podporu tomu, co se děje v naší zemi. Hlavní podstatou je, že se tu čtyřicet let vede třídní boj. Ten třídní boj měl za následek to, že jsme vybudovali pyramidu strachu. Každý se bojí, kvůli něčemu se bojí. Bojí se kvůli dětem, bojí se kvůli posudku, bojí se kvůli zaměstnání. Přestaňme se už bát a zbourejme tu pyramidu, pod kterou měl být pohřbený celý národ.“ To jsou slova vítkovického učitele, když se jej televizní redaktoři v listopadu 1989 zeptali, proč vyšel do ulic demonstrovat.

Dnes už víme, že strach z kádrováků, esenbáků či cenzorů zmizel. Všemocný stát, který mohl rozdrtit každého, už neexistuje. Splnila se většina snů, jež se tehdy lidé odvážili snít, a nepochybně se podařily i věci, o kterých se ani snít neodvažovalo. Nekomplikované nadšení si ale můžeme dovolit pouze v osobní rovině. Nemalá část společnosti připomíná, že nyní zažívá jiný druh strachu, který v ní vyvolává pochybnosti, jestli jsme tehdy vykročili správným směrem. Kam tedy česká společnost za poslední čtvrtstoletí dorazila?

To nejlepší

Ještě v říjnu 1989 se zdálo, že totalita bude Československo dusit i nadále. V Maďarsku, východním Německu či Polsku se režimy hroutily jeden za druhým, ale tady to vypadalo, jako by vše mělo zůstat při starém. Demonstrace k výročí vzniku republiky byla v říjnu rozehnána obušky a propagandistická televize informovala, že „o narušení klidu veřejného pořádku a státního svátku se dnes odpoledne na Václavském náměstí v Praze pokusilo asi tři tisíce osob“. Zásah tu a tam vyvolal diskuse, nicméně většina o něm ani netušila. Společnost už věděla, že režim, ve kterém žije, nepřináší výhody, ale nechtěla riskovat střet s mocí, jež se na první pohled jevila v plné pohotovosti. Milan Šimečka ve svém eseji Společenství strachu v roce 1980 psal, že státní aparát stále zapaloval pomyslné ohníčky, aby každý věděl, že se může nepříjemně spálit.

„Já mohu říct, co bych chtěl v tuto chvíli, ale nemohu vědět, před jaké úkoly mě život postaví.“

Václav Havel

Jenže listopadové události vyvolaly tak silný poryv větru, že se najednou vyjevilo, jak snadné je ony ohně sfouknout. Rychlost změn, které se odehrály po 17. listopadu, budí i po tolika letech úžas. Už za jedenáct dní Federální shromáždění ruší vedoucí úlohu KSČ, za dalších devět dní podává demisi premiér Ladislav Adamec a tři dny po něm skládá úřad i prezident Gustáv Husák. Rok vrcholí zvolením Václava Havla prezidentem. Jenom pro srovnání, Miloši Zemanovi trvalo po loňských volbách dvakrát tak dlouho, než vůbec jmenoval Bohuslava Sobotku premiérem.

Tempo událostí zastihuje víceméně všechny nepřipravené. Nic nelze plánovat, dějinné zlomy jsou rychlejší než osobní příběhy. Lidé jsou postaveni před nečekaná rozhodnutí. „Já jsem si například nikdy nenaplánoval, že budu disidentem. A jaksi, nevím jak, jsem se jím stal. Já mohu říct, co bych chtěl v tuto chvíli, ale nemohu vědět, před jaké úkoly mě život a historie postaví,“ odpověděl Václav Havel na otázku novinářů, co bude v nejbližší budoucnosti dělat. Bylo jen pár dní po potlačení poklidné demonstrace studentů a čas na rozjímání nepřicházel. Stejně zásadní a navíc nečekanou proměnu však zažila většina zdejších obyvatel.

V Česku máme zvláštní tradici zpochybnit a umazat špínou vše, co se tu odehrálo. Konec roku 1989 ale ukazuje to nejlepší ze zdejší společnosti. Ať už to byla pokojná podoba protestů, pocit sounáležitosti či ochota riskovat a formulovat požadavky, ale také připravenost převzít odpovědnost. Touha po svobodě byla znát všude.

Na konec osmdesátých a začátek devadesátých let je třeba dívat se s hrdostí. A to nejen kvůli elitě, která tehdy převzala od komunistů moc, ale především kvůli většinové společnosti, jež se dokázala nebývale rychle adaptovat na nové podmínky.

Stačí se podívat na pár čísel: Ještě v roce 1990 pracovalo ve státních či komunálních službách osmdesát procent obyvatel, o tři roky později to bylo už jen čtyřicet procent, a v roce 1997 dokonce pouhá jedna pětina Čechů. A počet podnikatelů vzrostl z nuly na více než půldruhého milionu v roce 1997. To znamená, že drtivá většina společnosti musela změnit svou práci nebo aspoň přístup k ní. Lidé byli nuceni vypořádat se s obrovskou proměnou vlastních životů, otevíraly se nové možnosti, ale zároveň mizely jistoty, které totalitní režim nabízel.

Spoléhat na ty, kteří vědí

Jako každou velkou dějinnou událost i český přechod k demokracii doprovázela celá řada chyb. Zřejmě tou největší – a nejčastěji zmiňovanou – byla představa, že klíčem ke všemu je ekonomika a cokoli dalšího je pouze její nadstavba. Kvůli absenci kvalitních pravidel, která by vytvořila mantinely divokému kapitalismu, se brzy začalo množit tunelování podniků i bank, různé spekulace s majetkem či jiné podoby rozkrádání.

Politická reprezentace pod vedením Václava Klause tvrdila, že na vytváření právního rámce není čas a vše vyřeší neviditelná ruka trhu. Když například na začátku roku 1992 vláda projednávala návrh zákona na ochranu spotřebitele, napsal Václav Klaus do novin, že „účinný tlak na výrobce nemůže přicházet od státu, ale jedině z trhu“, a pokud byl někdo oklamán, má se bránit právní cestou. Jenže právě bez zákonů na ochranu spotřebitele nebylo možné se bránit. Zklamaní, či přímo podvedení lidé brzy začínali mít dojem, že transformace jako taková se nepodařila a prospěla jen bezohledným dravcům. To samozřejmě viděno z nadhledu neplatí.

Jak se mohlo nastřádat tolik chyb? Zdeněk Vašíček v eseji Lidská práva a „ukradené dějiny“ píše, že komunistická moc si zvolila vlastní jazyk a styl vyprávění o minulosti a přítomnosti. Zkráceně řečeno, tento jazyk neměl připouštět jiný pohled, názor a vlastně ani chuť pochybovat. Společnost, která byla uvyklá pouze na takovou komunikaci, zřejmě krátce po revoluci znovu přestala pochybovat a vrátila se k naučeným vzorcům chování.

„Národ se dává vést jen citem, a citová politika jest nejhorší neštěstí ze všech neštěstí.“

Gustav Eim roku 1889

Lidé začali spoléhat na to, že to ti nahoře zařídí. Že mají přece Václava Klause, který ví, co je třeba dělat. Nikoho moc netrápil fakt, že Klaus je stejný amatér (to vůbec není myšleno pejorativně) jako všichni ostatní, protože zkušení politici u nás zkrátka nebyli. Lišil se od ostatních zejména tím, že mluvil sebejistě. Tehdy se zdálo zbytečné o něčem moc debatovat, polemizovat. Ostatně opozice téměř neexistovala a média byla víceméně nekriticky proklausovská.

Tento přístup má dvojí vysvětlení. První nabízí jeden z nejzajímavějších historiků druhé poloviny 20. století Tony Judt v knize Intelektuál ve dvacátém století: „Speciálně v Československu dospěl ústup od politiky a názorová privatizace od rozdrcení pražského jara velmi daleko. ‚Normalizace‘, tedy čistky, jež odstranily tisíce mužů a žen ze všech veřejných či veřejně viditelných funkcí a profesí, proběhla úspěšně. Češi a Slováci se vzdali veřejného života a místo toho se uchýlili k materiálnímu konzumentství a formálnímu politickému konformismu.“

Druhé vysvětlení není s tím v prvním v rozporu. Historie naší země ukazuje, že Češi se v politice rozhodují především podle emocí. Racionální úvaha je přehlušena dojmy, vírou či pocity. Argumenty a fakta tak mají nižší schopnost někoho zaujmout a přesvědčit. Že je to hlubší a letitý problém, dokazuje například dopis novináře Gustava Eima, který poslal v roce 1889 Svatopluku Macharovi: „Národ je blázen, je nerozumné dítě, národ se dává vést jen citem, a citová politika jest nejhorší neštěstí ze všech neštěstí.“

Dialog s darebáky

Na Eima jsme časem zapomněli, což je škoda, protože jeho postřeh je geniální a může nám pomoci pochopit mnohé z toho, co zažíváme dnes. Vztah k Václavu Havlovi i Václavu Klausovi byl dlouho více citový než politický, jinými slovy racionálně kritický. Emoce pomohly k vzestupu Miloše Zemana v polovině devadesátých let, kdy sliboval, že se všemi tuneláři a zkrachovalými politiky zatočí – nakonec to nejen neudělal, dokonce se s nimi spojil.

Náznak posunu k věcné stránce politiky přišel paradoxně s Jiřím Paroubkem a Mirkem Topolánkem, což trochu překryl jejich neslavný konec. Oba však na začátku stavěli především na konkrétních politických programech a cílech. Poté co selhali, trpělivost veřejnosti začala klesat, scéna se od té doby stále více drolí, velké strany slábnou a uvolňuje se cesta k populismu Andreje Babiše. Jeho kampaň se nese přesně v duchu noční můry Gustava Eima. Už není třeba program, jasný cíl, stačí heslo: „Prostě to zařídíme.“ Přesně to lidé chtějí slyšet, už nás neobtěžujte s politikou, nic po nás nechtějte, zařiďte to vy.

Babiš ví, co voliči chtějí slyšet: nastává konec debat, je nutné jednat. Když se v televizní debatě moderátor Václav Moravec ptal, jak by řešil důchodovou reformu, Babiš vášnivě odpověděl: „Řešení je jednoduché, buď budeme mít peníze, nebo nebudeme mít peníze. Komise jsou úplně na nic. Buď to vyřešíme a já to řeším. Schodek bude nižší o třicet miliard.“ Řešení ale vůbec není jednoduché, protože žádný důchodový systém není jen otázkou peněz a navíc schodek rozpočtu nemá vliv na schodek důchodového účtu. Nicméně doba žádá muže činu. Není čas na otázky, polemiku, hlavně ať už to někdo rozhodne. Ideální podhoubí pro dělání chyb jako na začátku devadesátých let.

„Náš národ je nevrlý jako člověk se špatným zažíváním.“

Edmond Konrád roku 1928

Babiš jde však ještě dál, když veřejně prohlašuje, že jeho cílem je zbourat strukturu politického života, která se tu posledních pětadvacet let budovala. Politici jsou totiž podle něj gauneři. K tomu se přidává prezident Miloš Zeman, jehož máloco děsí tak jako nezávislí intelektuálové, proto je uráží, kudy chodí. Anebo trestá tím, že je odmítá pozvat na oslavu založení republiky.

Jsme ale evidentně opět svědky hlubšího problému, protože tuto chybu rovněž opakujeme už dlouho. Když spisovatel Edmond Konrád psal v roce 1928 o prvních deseti letech republiky, vymyslel termín „mravní kokainismus“ pro neochotu debatovat s oponenty. Principem dialogu jeho doby byla prý zásada „každý odpůrce je darebák“.

A ještě zajímavě píše: „Náš národ je nevrlý jako člověk se špatným zažíváním. Není nevrlost základní tón našich novin, ulic i konverzace? Jeden pozorovatel mi jednou řekl: ‚Dejte si pozor, kolikrát na ulici uslyšíte v hovoru mimojdoucích větu: To není pravda. Všude jinde se říká: Snad se mýlíte.‘ Jedna francouzská spisovatelka se divila, že lidé do ní strkají, aniž pronesou omluvu. Ve skutečnosti se za to na ni neutrhli jen proto, poněvadž se cítí dobře vychováni. Ve veřejném životě však neutrhnouti se platí za vychování špatné. Byl kdysi kdesi vynalezen termín ‚Hulvátov‘. Naše poměry se v něm zrcadlily.“

Přístup nulové tolerance k opačnému názoru dovedl k dokonalosti komunistický režim, který likvidoval oponenty doslova. I slavná obleva v roce 1968 směla jít jen tak daleko, aby nevznikla opozice ke komunistické straně. Člen vedení KSČ František Kriegel tehdy řekl zástupcům sociálních demokratů: „Komunisté nejsou v situaci, kdy by abdikovali. Hovořili jste o partnerství. Ale partnerství má své váhy. Představte si to: tak velká strana a tak malinká. Nehodláme nikomu předati moc.“

S oponenturou se musel učit žít i Václav Havel, když po revolučních dnech musel akceptovat, že o budoucnosti země bude rozhodovat parlament, a nikoli on. Mnohem hůře se s opozicí vyrovnávali Miloš Zeman a Václav Klaus, kteří verbálními útoky, ale i systémovými kroky zkoušeli omezit sílu oponentů, ať už to byly politické strany, nevládní organizace, soudy či média. Chuť rozhodovat bez dialogu se v pravidelném rytmu vrací – jako snaha omezovat přístup veřejnosti k informacím, bránit spoluúčasti na stavebním řízení, osekat nezávislost soudů apod.

Kdo se bojí intelektuálů

Odpor k jinakosti souvisí také s tím, že se české společnosti bohužel nedostává tzv. veřejných intelektuálů, kteří by měli chuť účastnit se debat o podobě státu. Je to dáno i tím, že čeští politici většinou debatu s nimi nevyhledávali a naopak je spíše zastrašují. Miloš Zeman v minulých týdnech znovu několikrát zaútočil na intelektuály, jimž se v Česku rádoby zábavně říká „pražská kavárna“. Známý sociolog Ralf Dahrendorf ve svých knihách tvrdí, že veřejní intelektuálové hrají ve společnosti naprosto zásadní kritickou roli, a proto jsou často první obětí nedemokratických systémů.

Tomáš G. Masaryk postupoval zcela opačně než dnešní prezident. Rád chodíval na setkávání tzv. pátečníků, kde seděli pouze intelektuálové a mimochodem milovníci kaváren. První prezident velmi dobře věděl, že ačkoli sám je předním myslitelem, musí své názory konfrontovat s jinými chytrými lidmi. Podobně reagoval také Václav Havel, který pořádal pravidelná setkávání ve vile Amálie v Lánech.

Tak ostatně k vládnutí přistupuje většina státníků světového formátu. Legendární německý kancléř Helmut Schmidt v knize Na společné cestě popisuje, jak si rád povídal či aspoň psal s lidmi, kteří udržovali jeho mysl ve střehu. Například se slavným filozofem Karlem Popperem, autorem zásadní knihy Otevřená společnost a její nepřátelé. Měla tato setkávání vliv na Schmidtovu politiku? Sám politik tvrdí, že ano. „Naučil jsem se od Poppera principu postupných reforem v hospodářství, společnosti a státu jako principu adekvátního politické praxi demokracie, neboť velké, převratné změny ohrožují svobodu občanů, protože v případě nezdaru mohou být revidovány jen s mnoha většími oběťmi než menší kroky,“ píše Schmidt ve zmiňované knize. Nezbývá než dodat, že tato lekce by prospěla řadě zdejších politiků.

Je to poměrně jednoduché – kdo se bojí intelektuálů, bojí se lidí s kritickým uvažováním. Není proto náhoda, že ve chvíli, kdy se ozvala kritika vulgárního projevu Miloše Zemana, zahájila jeho Strana práv občanů petici na podporu prezidenta, kterou doprovází slovy: „Nejrůznější povaleči z pražských kaváren tyto frontální útoky režírují, domnívaje se, že jim stále patří republika. Ale to se mýlí!“ Není náhodou, že jazyk je velmi podobný antichartistickému štvaní v Rudém právu, jež neslo název „Ztroskotanci a samozvanci“.

Český přístup – ať už aktérů či jejich voličů – k politice stále určuje jistá snaha „ulehčit si to“. Voliči se chtějí méně starat a politici doufají, že jim do toho nikdo nebude mluvit. Pokud se tento přístup nezmění, z Čechů se nikdy nestane politický národ a nikdy nenajde své „štěstí“. Budeme pořád dokola opakovat tu samou chybu, dokud o svobodu nepřijdeme úplně. Češi jsou přitom národ zahrádkářů, takže by měli vědět, že je snazší tu a tam vyplít, než nechat všechno zplanět a pak se to snažit dodatečně prosekávat a vytrhávat.

Někdejší polský disident a dnes významný novinář a intelektuál Adam Michnik od roku 1989 neustále upozorňoval na to, jak důležité je pro společnost dobře vyjednaný kompromis hlavních aktérů. Že je potřebná shoda na základních principech. Polsku se to dlouho nedařilo. Dokonce by se dalo říct, že na tom bylo hůř než Česko. Polské debaty a politické střety byly mnohem ostřejší než ty české, politická scéna se proměňovala téměř každé volby a dlouho se zdálo, že náš severní soused nikdy nebude hrát roli velké země, jaká jí vzhledem k počtu obyvatel náleží.

V posledních pár letech se ale podařilo kompromis najít. Země staví na jasné proamerické a proevropské politice, prošla řadou institucionálních reforem, vyslala své lidi do různých evropských institucí a snaží se zkrátka být aktivní. Celý svět se začal dívat na Polsko jinak, přibývá zahraničních investic, ekonomika roste, Washington se radí s Varšavou, polský premiér se stane prezidentem Evropské unie atd.

Co se to stalo? Nic zásadního, jen nemalá část elity se shodla na společném cíli. Přitom polská společnost neprošla žádnou revoluční proměnou. Vše je velmi křehké a nynější úspěch se může snadno rozsypat. I tak je ale na první pohled jasné, jak málo stačí k tomu, aby se otočil kurz země.

Kam to vede, když se Češi snaží likvidovat oponenty a nehledat konsenzus, už z historie víme. Proč to nezkusit jinak? Nejen Polsko, ale i naše historie ukazuje cestu. Listopad 1989 Čechům názorně předvedl, jaké výhody má, když se elita rozhodne spolupracovat na základních cílech. Také tehdy existovaly různé názory a pohledy na budoucnost, ovšem v tom hlavním panovala většinou shoda.

Síla veřejného hlasu

Na různých diskusních fórech se před výročím 17. listopadu rozběhla debata, jestli máme vůbec co slavit. Pokud bychom se vrátili k eseji Milana Šimečky z roku 1980, tak není o čem pochybovat. Podle něj totiž poznáme konec vlády strachu snadno. „Předpokládám, že takový okamžik lehce poznáme. Zajdeme večer k bývalému příteli a on nám beze strachu otevře dveře, budeme se procházet s jinými přáteli a nehledat noru, do které bychom zalezli.“ Stačí nám to k oslavě a spokojenosti?

Podle mnohých nikoli. Často zaznívá argument, že dnes už se sice lidé nemusí bát tajné policie, ale naopak přibyly jiné strachy: strach, že kvůli krachu firmy přijdu o práci, že přijdou exekutoři, že nezaplatím dětem kvalitní vzdělání atd. Pravda je, že to jsou všechno vážné problémy a ještě celá řada dalších by se dala vyjmenovat. Bohužel však k demokratické společnosti patří, že něco se jí daří řešit lépe a něco hůře. Že se rozevírají sociální nůžky, i když si to nikdo nepřeje.

Pochopitelně to nesmí být výmluva. Proto stát přemýšlí, jak pomoci firmám v krizi, a mnozí zaměstnavatelé se vzdávají příjmů, aby udrželi lidi v práci. Proto se upravují zákony týkající se exekucí. A i proto se prosadil konsenzus, že dnes není dobré zavádět školné. Čím je společnost úspěšnější a bohatší – a to ta česká je –, tím větší je odpovědnost za ty, kdo neměli v životě takové štěstí.

Nic ze současných těžkostí není argumentem proti svobodě, kterou jsme v roce 1989 získali. Minulý režim usiloval o to, aby každý měl trochu jistot, ale zároveň, aby se lidem nedařilo příliš. To by mohlo vést k sebevědomé společnosti a to by byla hrozba. Chtěl občany ponížené, schoulené do sebe a odměňoval především ty, kdo byli ochotni stoupat na úkor druhých, což se projevovalo mimo jiné tím, že všichni měli buď donášet, anebo se bát, že je na ně donášeno.

Dnešní systém, jakkoli nedokonalý, nestojí na ideologii nenávisti. V tomto ohledu je nutné naučit se rozlišovat. Stejně jako to třeba dokázali odboráři ve Velké Británii v roce 1933. Tehdy vedli silnou kampaň proti kapitalismu, ale odmítali volání komunistů, aby se k nim přidali. Vrcholný orgán britských odborů proto prohlásil: „Stát zatím nemá pravomoc střílet občany bez soudu. Lidé také nemizí v rukou tajné policie a ani kritika vlády není považována za zločin. (…) Instituce svobodného občanství a existence demokratických organizací představují naši nejsilnější obranu.“

Rok 1989 ukázal sílu veřejného hlasu. Předseda vlády Ladislav Adamec se dlouho odmítal setkat s Václavem Havlem, protože podle něj byl „nula“. To je třeba mít stále na paměti. Z každého Ladislava Adamce se může brzy stát nula a z každé nuly se může stát Václav Havel. To by mělo všechny vést k pokoře a naopak zároveň k sebevědomí.

Na námitku, že takové zlomy se dějí jen v revolučních časech, lze odpovědět, že třeba i letošní komunální volby ukázaly, že nikdo nemá moc propůjčenou navždy. Tvrdilo se, že tři největší česká města – Prahu, Brno a Ostravu – povedou vždy víceméně ty samé síly. Dopadlo to jinak. Všechna tři města budou mít primátory a primátorky, kteří letos kandidovali v komunálních volbách poprvé. A kde jsou Václav Klaus, Jiří Paroubek, Ivan Langer či Miroslav Kalousek, o nichž se léta říkalo, že budou u moci navždy? V opozici nebo zcela mimo politiku.

V jedné věci bychom se mohli přiučit u Američanů. Ti oslavují 4. červenec – Den nezávislosti – jako den zrození ideálu. Je víceméně jedno, z jaké strany jste, jaký názorový proud hájíte, ten den slaví téměř všichni. Ke Dni nezávislosti se hlásili například i černoši v šedesátých letech, ačkoli jejich práva byla tehdy pošlapávána. Správně věděli, že cesta k rovnoprávnosti vede právě přes pěstování odkazu ideálu, který doprovázel vznik amerického národa.

Pokud se zřekneme vlastní legendy, co nám zbude? Proč si nepřipomínat, či dokonce zatracovat moment, kdy se zdejší společnost dokázala vzepřít diktatuře?

Slavit v čase pochybností

Zdejší společnost jako by se nacházela v jakémsi mezipatře. Je zřejmé, že drtivá většina nechce návrat časů, jež tu byly před rokem 1989. A čím více bude přibývat porevolučních generací, tím slabší bude nostalgický hlas. Zároveň ale většina Čechů viditelně nemá silný vztah k systému, ve kterém žijí dnes.

A ti, kdo naopak věří v ideál roku 1989, mají zase dojem, že se jim v posledních letech země „ztrácí“ před očima: Miloš Zeman je na Hradě, kde uráží politické vězně z jiných zemí, politici se klaní Číně a odmítají mluvit o lidských právech, kádr minulého režimu Andrej Babiš je nejpopulárnějším politikem v zemi, muž, který tloukl lidi v roce 1989 na náměstích, zasedá ve sněmovně za KSČM atd.

Všechno jsou to nepříjemné zprávy, ale žádná z nich nemá fatální rozměr. Česká demokracie byla ve větším ohrožení za časů opoziční smlouvy, ale zvládla to. Podstatné je pouze to, aby to společnost nevzdala.

Nadějnou zprávou navíc je, že tu žijí stovky tisíc mladých lidí, kteří se už narodili ve svobodné společnosti. Jsou to generace nedokonalé stejně jako všechny předcházející, nicméně nenesou si s sebou zátěž z totalitní éry a neprožívají dnešní malicherné spory.

Posledních pětadvacet let nám připomnělo, že nic není a nebude samozřejmé. Že je stále třeba se snažit, aby odkaz 17. listopadu nezapadl. I proto je dobré toto výročí náležitě oslavit. Máme být na co hrdí a neměli bychom si to nechat vzít.