Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Chtěli jsme být největší burani

Na scénu vtrhli s drzostí a reputací opilců. O více než dvacet let později platí za nejúspěšnější tuzemskou kapelu, na jejíž koncert chodí desítky tisíc lidí. Chce-li někdo rozumět zdejší mentalitě, Kabát mu nabízí možný klíč.

Kabát se připravuje na sobotní megakoncert na Vypichu
Kabát se připravuje na sobotní megakoncert na Vypichu • Autor: Matěj Stránský

25 let spolu. (zleva: Ota Váňa, Josef Vojtek, Milan Špalek, Radek Hurčík, Tomáš Krulich)
25 let spolu. (zleva: Ota Váňa, Josef Vojtek, Milan Špalek, Radek Hurčík, Tomáš Krulich) • Autor: Matěj Stránský

Pokazit se může úplně cokoli,“ konstatuje lakonicky Alexandr Langr, pódiový zvukař kapely Kabát. Na mysli má technické zádrhele, které mohou nečekaně opepřit sobotní megakoncert k pětadvacátému výročí skupiny na pražském Vypichu, kam dorazí přes šedesát tisíc návštěvníků.

Langr strávil s kapelou celý srpen v její zkušebně v pražských Modřanech nikoli kvůli tomu, aby skupina secvičila repertoár – na to je sehraná dost –, ale proto, aby se připravila na krizové situace. Nic není ponecháno náhodě. Produkce, kterou Kabát chystá, nemá ve zdejším prostředí obdoby a svou náročností překonává i koncert, jež odehráli na stejném místě před pěti lety. O pyrotechniku se stará tým, který pracuje s Rammstein nebo Robbiem Williamsem, světelný park bude natolik silný, že se použití muselo konzultovat s dispečinkem letového provozu.

Koncentrovaně působící profesionál Langr následně začne vypočítávat dlouhý seznam eventualit, na něž musí být muzikanti i stovka technického personálu připravení. Kapele mohou přestat fungovat odposlechy do uší a v tu chvíli musí nastoupit bedny na pódiu. Mohou zamrznout počítače, které synchronizují světla. Může vypadnout zdroj elektřiny. „Proto máme záložní okruhy. Máme i rezervní zvukařský pult. V podstatě máme všechno dvakrát,“ shrnuje Langr a pak s úsměvem upřesňuje: „Všechno kromě kapely. Náhradní Kabáty nemáme.“

Divoké křupanství

Kabát je natolik silný fenomén tuzemské scény, že by se srovnatelný hledal opravdu těžko. Pětice muzikantů tvořící dnes nejúspěšnější porevoluční kapelu se kdysi bez velkých ambicí začala scházet v teplické hospodě U Lípy a první kus pozornosti si urvala hned v roce 1991 debutem Má jí motorovou. Neskrývanou vulgaritou sice vyděsili podstatnou část kritiky, ovšem díky hudební přímočarosti a nevážnému podání metalového žánru vylétly prodeje desky na úctyhodných šedesát tisíc. Album bylo typickým výkřikem porevoluční nespoutanosti a okamžitě rozpoltilo publikum na dvě části, které možná odpovídaly dělení na město a venkov. Jedna se divokým křupanstvím hudby a textů cítila ohrožena, té druhé mluvilo z duše a užívala si, že má čím provokovat chytráky.

Kabát však u čisté provokace dlouho nezůstal. Už v druhé polovině devadesátých let, počínaje deskou Colorado, ubývalo nekorektních sexuálních motivů a opěvování opilosti. Od metalu přešla k melodicky hardrockovým vlivům a ústy svého dvorního textaře, baskytaristy a kapelníka Milana Špalka začala s nadsázkou glosovat společenské dění i atmosféru v zemi. Přineslo jim to ještě větší úspěch. Jako nikdo jiný měli nažito i naposloucháno, jak se v hospodách smýšlí a mluví o veřejném dění, a uměli to přetavit ve slogany, které chce skandovat celý stadion.

Tehdy se Kabát doopravdy stal lidovou kapelou v nejširším slova smyslu a už jí nikdy nepřestal být. Zní ze všech rádií, prodal zhruba jeden a čtvrt milionu desek, pravidelně vyhrává posluchačské ankety jako Slavík a trhá návštěvnické rekordy na koncertech. V roce 2009 velikostí publika hravě zastínil i Madonnu. Tehdejší šedesátitisícový dav na Vypichu, jež se rovná počtu obyvatel takové Opavy nebo Karviné, překonal prvenství největšího koncertu tuzemského interpreta, který do té doby drželi Jan a František Nedvědovi za vystoupení na Strahově v roce 1996. Pro ilustraci – na největší letošní letní festivaly Votvírák a Colours of Ostrava dorazilo shodně po čtyřiceti tisících lidí: tedy o třetinu méně. Sílu značky Kabát dokresluje, že kdyby člověk chtěl slyšet jejich písně naživo, má každý víkend příležitosti na různých místech republiky. Není u nás druhá kapela, kterou by napodobovalo tolik revivalů.

Naštvat ty, co štvou nás. (Kabát, konec devadesátých let)
Naštvat ty, co štvou nás. (Kabát, konec devadesátých let) • Autor: Robert Tichý

Příběh Kabátu do velké míry kopíruje proměnu a kultivaci, jíž si zdejší společnost za poslední čtvrtstoletí prošla. Z dávných skandalistů se stala kapela, na níž se bezpečně dokáže shodnout největší procento Čechů. Především proto, že nikdo jiný nedokázal tak dobře souznít s náladami a pocity postupně se formující střední třídy. Přitom se nikdy úplně nezbavila nálepky buranské sebranky. Jak však trefně podotýká Milan Špalek, první myšlenka, kterou měl, když z pódia na Vypichu obhlížel dav fanoušků, byla: „Už statisticky vzato ti lidé, co na nás přišli, nemůžou být jen samí blbci.“         

Když zmizely zábrany

Na podzim roku 1991 odehrál Kabát v průběhu jednoho měsíce dva koncerty v pražském sále KD Barikádníků. První předcházel vydání alba Má jí motorovou a hlediště tehdejšího centra tuzemské metalové scény bylo poměrně slušně zaplněné. Napodruhé – deska už byla čerstvě na trhu – se strhl chaos. Nejenže sál praskal ve švech, ale v okolních ulicích se tísnilo na dva tisíce nových fanoušků kapely, které nakonec musela policie donutit k rozchodu.

 „Tam jsem si uvědomil, že se naše hudba líbí a mohlo by to fungovat,“ vzpomíná Špalek a zapaluje si cigaretu, pohodlně usazený pod pergolou na své zahradě v malebné vesničce na dohled od Teplic. Pokud netráví čas rybařením ve Španělsku, což je koníček, který ho zcela pohlcuje, je k zastižení právě tady: ve vkusně a nijak okázale rekonstruovaném venkovském stavení. Vlasy sahající skoro až k pasu sepnuté do ohonu a oči za černými brýlemi dávají tušit rockerskou nepřístupnost. Když ale hovoří, působí zakladatel nejúspěšnější české kapely rozvážně, vyzařuje příjemný klid a neváhá co chvíli shodit sebe sama i Kabát úsečně suchým vtipem.

„Byla to doba, kdy se každý chtěl vyřvat. Každý chtěl zakřičet to svoje: Do prdele!“ charakterizuje počátek devadesátých let, kdy s pádem režimu zmizely zábrany a zdejší společnost začala testovat, co všechno se ještě ve veřejném prostoru sluší říkat a co už ne. Album Má jí motorovou toho bylo ukázkovým příkladem.

Kabát
Kabát • Autor: Matěj Stránský

Titulní píseň pojednávala o náruživé dívce s mechanicky poháněným pohlavním orgánem, kromě sexistické nadsázky se tu už ve skladbě Orgie objevil i výstižný popis generačního a společenského konfliktu: „Jsme generace bezprizorních jedinců, v očích máme tupej výraz opilců. Ty, co rád se dusíš upocenou kravatou a kroutíš hlavou plešatou. Nech si svý rady, my nechcem po vás nic.“ Všechno napětí a nulová perspektiva na dohled, která se v pětici čerstvě vyučených mladíků hromadila v průběhu osmé dekády, náhle mohly na povrch.

„Můj pocit z dospívání byl, že nic nešlo. Nikde žádná kultura ani realizace. Chodilo se po hospodách a čekalo se, kde ti nalejou. Opít se znamenalo rebelovat,“ popisuje Špalek bezcílnou atmosféru Teplic, kde se počátkem osmdesátých let rodila silná punková a později i metalová scéna. V režimu, který kontroloval a schvaloval veškerý hudební repertoár, se kapela rovnala partě, k níž člověk náležel mnohem spíš než ke kariérní vyhlídce. Zároveň se v regionu dařilo tzv. tanečním zábavám, kde alkohol tekl proudem; za normalizace to byla jediná možnost, kde se vlasaté máničky setkávaly s živou rockovou hudbou. „Člověk se svíjel do rytmu a pokukoval po holkách,“ shrnuje Špalek.

Už statisticky vzato lidé, co na nás chodí, nemůžou být jen samí blbci.
Milan Špalek

Tweetni to

Introvertní baskytarista sáhl po nástroji proto, že toužil být zajímavý a dodat si sebevědomí. Rozhodně se necítil jako seladon a kytara mu měla dodat na atraktivitě. Při výletech do hospod poznal zručného kytaristu Tomáše Krulicha, jehož motto zase bylo, že hudbu dělá proto, aby „naštval ty, co štvou jeho“. Jeho první kapela se jmenovala Krocan podle zvířete, které nesnáší rudou barvu. Společně položili základ první sestavě Kabátu, v níž Špalek zpíval, a odehráli také první koncert na chatě ve vesnici Pňovičky. Produkci tehdy po šesti skladbách ukončil příjezd Veřejné bezpečnosti, která vylila všechen alkohol a shromážděnou společnost rozpustila.

Dvojici muzikantů pak odloučila povinná vojenská služba. Špalkovy sny o tom, že někdy bude mít kapelu, se téměř rozplynuly, když po návratu z vojny zjistil, že Krulich se v jeho nepřítomnosti sehrál se slibnou teplickou formací Motorband, kde zpíval již tehdy výrazný Kamil Střihavka. Krulich by byl blázen, kdyby je chtěl opustit kvůli projektu s nejistou perspektivou.

Kabát
Kabát • Autor: Matěj Stránský

Z dávného kamarádství ovšem Špalkovi nabídl, že s ním dá Kabát zase dohromady, pokud si sežene basu, aparát a zajistí zkušebnu. To tehdy znamenalo značnou investici a v koutku duše možná Krulich doufal, že úkol bude nad Špalkovy síly. Jenže Špalek překvapil, na existenci kapely mu záleželo víc než na čemkoli jiném, půjčil si od rodičů peníze a během dvou týdnů vše obstaral.

Krulich dodržel slovo, dal sbohem Motorbandu, a navíc přivedl do Kabátu zpěváka, který uměl pořádně zařvat. Byl to jakýsi Josef Vojtek. Krulich s ním ještě jako teenager hrával fotbal za Teplice. Znovu se potkali na vojně, kde Krulich mazáka Vojtka učil hrát na kytaru. Sestavu doplnil bubeník Radek Hurčík a jako poslední do kapely přibyl druhý kytarista Ota Váňa. Což je složení, na němž se do dnešního dne nic nezměnilo.

Američani z Vysočan

Hrát bylo stejně důležité jako chodit spolu na pivo, a to doslova. Do jedné z raných zkušeben se procházelo hospodou, ale kapela tam často nedošla, zasekla se cestou. Přes týden se ulívali z práce, Špalek si coby instalatér na bytovém družstvu ráno pravidelně odpíchnul a pak bloumal po městě. Přesto dokázali v apatii všedního dne vytvořit repertoár a o víkendech pak hrávali pět až šest hodin v kuse na zábavách. „Ze všeho nejdůležitější pro nás bylo vůbec se dostat za hranici okresu,“ dodává Krulich. Když se to začalo dařit, přišla revoluce.

 Zmizely přehrávky i schvalovací komise a kapela se rychle začala chovat tržně. Jednou za dva týdny si na své triko pronajímala sál v nedalekém Duchcově a pořádala vlastní zábavy. Za jeden večer tu náhle vydělali víc než za měsíc ve fabrice. Cítili se na koni, ale opravdová srážka s úspěchem měla teprve přijít.

„Na rozdíl od mnoha jiných se netvářili jako Američani z Vysočan,“ říká Vladimír Kočandrle, zakladatel a šéf vydavatelství Monitor, který v roce 1991 oslovil Kabát s nabídkou na natočení debutového alba. Monitor tehdy hladový český trh zásobil komerčně úspěšnými tituly trendového Oceánu, hospodských Tří sester či xenofobního Orlíku. U Kabátu sázel schopný obchodník s hudbou na to, že zabere jejich zemitost spojená s talentem na zpěvné slogany. Nespletl se, Kabát zemitost ctil se vším všudy.

Česká scéna po revoluci odvrhla vše normalizační a tvářila se světácky. Tvrdé rockové kapely se vymóděné nechávaly fotit u silných motorek. Kapela z Teplic prohlédla směšnost tohoto rychlého napodobování. „Chtěli jsme na to jít jinak. Chtěli jsme být úplní burani,“ konstatuje Špalek. Povedlo se a nadobro to určilo image kapely. Namísto s harleyem Kabát na obalu alba Má jí motorovou pózuje se dvěma prasnicemi a traktorem v sousedství oprýskaného vepřína. K tomu texty o chlastu, souložení a přežírání: atak křupanství a nevycválanosti byl natolik silný, že zaskočil podstatnou část kritiků. Kladných recenzí se dočkali jen ve specializovaných hudebních časopisech.

Pro srovnání: Kabát u nás de facto postihl stejný osud, jaký mělo mnoho metalových kapel ve světě, jejichž hlavní publikum netvoří vzdělanější vrstvy. Britští Iron Maiden mohou sloužit jako příklad za všechny. Na odiv stavěná primitivnost byla v začátcích zcela pod hranicí přijatelnosti pro píšící – tedy intelektuální – publicisty. Jelikož jsou denně ve styku s kulturou, očekávají jistou míru estétství. Nejprve je tak odmázli s přesvědčením, že se tento žánr rychle přežije. Když se pak kapela proslavila ještě víc, dělali, že neexistuje, a přestali o ní psát docela.

Urvi, co můžeš

Buranský duch Kabátu ještě prosákl na desku Děvky ty to znaj, z něhož pochází skladba Žízeň – bigbítový žert, který tvoří alibi pro opilství, protože je vlastně bere jako diagnózu. V zemi, která dlouhodobě patří mezi evropské lídry ve spotřebě alkoholu na osobu, se slogan „Jsem prostě nemocnej, tak proč máte zlost, myslíte si, že piju jen tak pro radost“ stal hitem a dodnes jím koncerty kulminují.

Kabát si v začátcích naplno užíval rokenrolový životní styl a po turné kapely zůstal leckdy i zdemolovaný hotelový pokoj, s postupujícími devadesátými lety ale začínalo být jasné, že slavit nejde donekonečna. Svět za okny se měnil. „Když jsem domů přinesl honorář za první album, což tehdy bylo sto tisíc, praštil jsem s ním o stůl a řekl: Do smrti už nemusím nic dělat. Tak jsme byli naivní,“ odfrkne si smíchy Špalek a dodává, že téměř všechno utratil za auto, které se stejně brzy porouchalo.

S penězi se učila žít celá společnost – a vskutku roztodivnými způsoby. Architekturu zachvátilo podnikatelské baroko. V okolí Teplic, německém příhraničí, se masivně rozmohla prostituce, stánkové prodeje turistických kýčů a každý, kdo měl o trochu větší dům, jej pronajímal pod cedulí „Zimmer frei“. V průběhu kuponové privatizace se začínaly vynořovat první majetkové skandály a do českého slovníku přibyl výraz „tunelovat“. To vše Kabát podvědomě vstřebával, a když v roce 1994 vydal desku Colorado, titulní skladba kapelu jednou provždy vynesla do mainstreamu.

„Z Billa na Nováka změním si svý jméno, a až tu malou zemi celou rozkradem, tak se vrátím ve svý rodný Colorado, o tý zlatý žíle řeknu doma všem,“ zněl refrén humpolácké skladby, kterou Kabát pojal jako parodii na country. Divoký západ tu nacházel paralely s Divokým východem, zároveň to skupině otevřelo dveře k jinému než ortodoxně rockovému publiku. Žánr country a western je v Čechách tradičně zdomácnělý (nebylo to naposledy, co po něm sáhli).

S textem, který si utahuje z věcí, jež člověka naplňují rozhořčením, šlo o ideální soulad ingrediencí. „Slova jsem napsal během dvaceti minut. Byl to jeden z těch textů, který z člověka vyletí, aniž by nad ním přemýšlel,“ vybavuje si Špalek – a nutno dodat, že takto napsal mnoho výrazných sloganů Kabátu, jež se zdráhá hlouběji interpretovat. „Ale člověk samozřejmě vnímal, jak se všichni snažili urvat, co mohli,“ dodává.

Hospodský paradox

Projevil se tu talent, který si Špalkovy texty uchovávají doteď: uchopit celospolečenské téma stejně jako se probírá v hospodě. S jedovatým vtipem, odsudkem, přitom ale s pocitem smíření či rezignace, že s tím člověk nic nenadělá. To je optika, jež výstižně odráží tuzemskou mentalitu i hospodský paradox, který v jednom ze svých posledních esejů Chodit pánům předsedům pro pivo popsal filozof Karel Kosík.

Kabát
Kabát • Autor: Matěj Stránský

Naráží v něm na fakt, že v Čechách se vede o hospodské prostředí odjakživa spor s tím, zda je kolébkou demokratismu, nebo semeništěm pivní politiky, kibicování a kverulantství. Přitom jde o podivuhodné prostředí historicky zakotvené v naší kultuře, kde si vzdělanec dokáže popovídat s dělníkem. Kosík ve své stati na sklonku devadesátých let poukazuje ještě na to, že hospoda je u nás jedinou enklávou, kam měl vždy naprosto každý přístup, aby mohl probrat politiku. Druhým dechem však dodává, že toto mluvení, jež poskytuje úlevu, zatlačuje do pozadí jakýkoli angažovaný čin ve veřejném prostoru.

Ke slovu tu spíš než snaha najít řešení přichází nadsázka a vtipy, často i na adresu vlastní neschopnosti. Člověk si zde vše politické odžije u piva, nedojde k žádné změně, ale odchází zdánlivě očištěn. Pro národ, v němž není zvykem velké dějinné okamžiky řešit bojem, ale spíše v sobě zpracovávat traumata při nich utržená, je tu jasná terapeutická funkce. Místo, kde u jednoho stolu může naráz padnout geniální postřeh, životní moudrost, vulgarita i trapný vtípek – což je ostatně rozpětí, v němž Kabát tvoří a dokonale tento mix zvládá.

U hospodského stolu padají geniální postřehy, životní moudra, vulgarity i trapné vtípky. Mix, který Kabát dokonale ovládá.

Tweetni to

S lety jej ještě odstínil a zabalil do chytlavých povědomých refrénů a zapamatovatelných riffů, které v tvrdších polohách připomínají zemitost AC/DC a v těch měkčích rozhlasově přijatelný poprock typu Bon Joviho. Nehledě na to, že Josef Vojtek má dobře položený drsný rockový hlas a svým showmanstvím dokáže utáhnout i dvouhodinové vystoupení. „Je to poctivý bigbít, kterému ve finále stejně nikdy nikdo neodolá. Uchovali si to, na čem povstali,“ dodává k tomu Vladimír Kočandrle. „I v megahitu Pohoda jezdí traktory a žijí bodří a vynalézaví, ale zároveň vychcaní a škodolibí Češi.“

Skladba, která se stala absolutním domácím hitem roku 2001, popisuje venkov, kde sice vládne idyla, ale také závist, kvůli níž člověk neváhá zapálit sousedovu stodolu. I tady zafungoval Špalkův automatismus. Slova napsal přímo ve studiu: nejprve sloku, a zatímco ji Vojtek nazpíval, dodělal refrén. Dílo okamžiku dodnes tvoří páteř repertoáru většiny komerčních rozhlasových stanic.

Česká volba

Časy vulgarismů se s překročenou čtyřicítkou přežily i pro kapelu. Nejenže Josef Vojtek už v nových textech nechce zpívat sprostá slova, na svých posledních turné Kabát takřka vynechává skladby z první desky. A když, tak se u nich trochu červenají nebo si z nich utahují. „Člověk, když mu bylo dvacet, chtěl být tvrdý rocker a macho. Myslel si, že to znamená nedávat najevo city. To už je pryč,“ dodává k tomu Špalek, autor sto osmdesáti textů, který nakonec v roce 2007 napsal i první skutečný love song Malá dáma.      

Navzdory zjemnění kapelu neopustila ani v novém tisíciletí skepse vůči oficiálnímu výkladu světa, nedůvěra v politiku a lidem „tam nahoře“. V roce 2008 se stala nejhranější písní českého éteru skladba Kdoví jestli, zpívalo se v ní: „Kdoví jestli, jestli jsou na Měsíci vůbec ňáký stopy. A proč kope kolem sebe, kdo se topí. Jakej sval to Zemí otáčí. Jak je to s pravdou, s pravdou se šetří, možná proto, aby zbyla.“ To všechno jsou nálady, které odpovídají výsledkům průzkumů veřejného mínění posledních let a Kabát už dávno nejde odstřelit jako hlas rebelujících učňů. Vyjadřují většinové názory středních vrstev, které se stačily za ono čtvrtstoletí zformovat.

Na rozdíl od normalizačního popu, který byl Čechům vnucen, Kabát je de facto první hudbou, kterou si masově vybrali a nechali se jí doprovázet od bouření až ke střízlivému vnímání svobody. Za svou si ji zvolili hokejisté na mistrovství světa ve Vídni v roce 1996, televizní hlasování ji v roce 2007 vyslalo na Eurosong. Skupina se tak stala velkou stálicí zdejších frekvencí. Zatím poslední desku Banditi di Praga sice vydali před čtyřmi lety, přesto to byli Krulich a Špalek, kdo loni shodně obdrželi od organizace OSA cenu za nej-
úspěšnějšího tuzemského skladatele a textaře. Titul se udílí na základě kombinace prodejů desek a hranosti.

Kabát najel na strategii běžnou u velkých zahraničních kapel, na turné vyjíždí pouze jednou za tři čtyři roky a plní velké sportovní haly a stadiony. Mezitím však každý pátek a sobotu vyhrává někde v Česku jeden z mnoha revivalů. Když před lety v jedné hospodě na Berounce, kde byl rybařit, Milan Špalek dojídal guláš, přišel za ním vrchní a povídá: „Mladej, zvedej se, nebo si zaplať sto padesát korun vstupný, bude tu koncert.“ Na otázku, kdo že hraje, vrchní opáčil: „Revival Kabátů.“ Špalek se rozhodl nezůstat, ovšem muziku slyšel až k vodě. „Hráli dobře,“ směje se. „Ty kapely koncertují víc než my, jsou vyhraný. Ale hlavně… ty písničky nejsou složitý.“        

Kýžená sebedůvěra

Čtrnáct bubeníků nastoupí na scénu a spustí gradující rytmický motiv, na který musí Kabát naprosto beze švu navázat první skladbou. Tak si Milan Špalek představuje úvod koncertu. Seznamuje s ním ve zkušebně zbytek kapely a pouští jim ukázku. Nepadne jediná námitka, pouze zpěvák Josef Vojtek vypustí: „To bude to nejlepší, co pro ten večer máme.“

Hlášku doplní charakteristickým výbuchem hlasitého smíchu, který z něj vždy spolehlivě učiní střed pozornosti. A uvolní případné napětí. Zatím to ale není potřeba, po pětadvaceti letech všichni přesně vědí, jak se k sobě mají chovat. Když se kytaristovi Tomáši Krulichovi během zkoušky porouchá hlava kytarového zesilovače a dlouho se opravuje, nikdo ze spoluhráčů na sobě nedá znát stín netrpělivosti. Tolerance a demokracie se datuje od dob, kdy dlouze vysedávali u jednoho hospodského stolu.

Honoráře za koncerty dělí rovným dílem a nehrají skladby, pokud se na nich všichni neshodnou. „Dokonce i když plánujeme zkoušení, neexistuje, že by někdo zavelel, ve čtvrtek je zkouška. Ptám se, co děláte ve čtvrtek, a pak se dohodneme,“ vysvětluje Špalek drobnosti, které přispěly k dlouhověkosti – kromě toho, že Kabát je dobrá živnost. Nerozhodilo je ani, když se v druhé polovině devadesátých let Vojtek stal vyhledávaným muzikálovým hercem a jeho vztahy s partnerkami začal probírat bulvár. Zpěvákova proměna v celebritu nebyla pro image lidové rockové party zrovna dvakrát vhodná. „Nejdřív nás to štvalo,“ připouští Špalek. „Pak jsme si ale uvědomili, že když muzikály chce dělat, nemůžeme ho omezovat.“

Porce této férovosti prosakuje i navenek. Řečeno slovy počítačových vývojářů, Kabát je kapela typu „co vidíš, to dostaneš“. Nepředstírala, že je něco víc, či dokonce uměleckého, ani se nenechala unést popularitou, kdy celebrity uvěří ve vlastní důležitost a začnou rozdávat životní rady. Momentů, u nichž by se člověk červenal, má Kabát sice za sebou dost, zároveň však svým vlastním pohledem průběžně a otevřeně glosoval, co se kolem dělo. V kontextu tuzemské scény zcela raritně nikdy nevyužil své jméno pro podporu jakékoli politické strany. Jako jejich písně ani oni nemají v politiky důvěru. I krátká epizoda s ministrem kultury Besserem, který se označoval za fanouška Kabátu a navštívil jejich tiskovou konferenci, měla podobu jednostranných neohrabaných námluv.

Stejně tak neodehráli jediný podnikový večírek, kterými si muzikanti běžně vydělávají. „Ta hrdost a svoboda říct ne je pro sebevědomí kapely stokrát důležitější než ranec peněz za to, že hrajete někde v koutě pro lidi, kteří se cpou chlebíčky,“ konstatuje Špalek. O sebevědomí tu vlastně šlo celou dobu, ať už bylo podemílané na učilišti, v normalizačních kulisách Teplic nebo odsudkem těch, pro něž se Kabát stal zástupným symbolem primitivního knedlíkového Čecha. Definitivně se ona kýžená sebedůvěra dostavila s prvním koncertem na Vypichu, tváří v tvář obřímu davu. „Tam jsem si uvědomil, jak je naše kapela silná,“ vybavuje si Špalek. „Silná natolik, že nás dnes už nemůže nic ani ušpinit, ani naštvat.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1303
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte