Kultura Knihy

20 let nového Polska

Porevoluční vývoj polské společnosti kritickým pohledem tamních reportérů

Ed. Mariusz Szczygiel: 20 let nového Polska
Ed. Mariusz Szczygiel: 20 let nového Polska • Autor: Premedia

Novinář Mariusz Szczygieł se mezi českými čtenáři proslavil knihou Gottland, jakousi rukovětí naší novodobé historie nahlédnuté prostřednictvím nejednoznačných osudů známých osobností (např. Tomáše Bati, Lídy Baarové, Heleny Vondráčkové či Karla Gotta). Jejím přínosem byl především nadhled a věcnost, pro české autory píšící o Česku z podstaty věci obtížně dosažitelné.

Reklama
Reklama

Tentokrát však Mariusz Szczygieł svůj pohled obrací – ve výboru reportáží od několika polských autorů nazvaných 20 let nového Polska zprostředkovává kritický pohled na svoji zemi v postkomunistické éře. Velká většina textů byla původně otištěna v přílohách deníku Gazeta Wyborcza, ve kterém od roku 1990 s krátkými přestávkami pracuje jako reportér. Není to ovšem reprezentativní antologie porevoluční polské reportáže. Je to výbor textů, které se Szczygiełovi prostě líbí a považuje je za trefné. Na konci své předmluvy vyjádřil naději, že snad čtenáři dospějí k názoru, že Polsko je nejzajímavější zemí na světě. S tím je ale vyznění jeho výboru ve výrazném rozporu.

Ztráta identity

Szczygiełův výbor je totiž depresivní čtení. Emblematická pro celý výbor je reportáž Wojciecha Tochmana Počátek – Člověk, který vstal z kolejí. Vypráví o muži, který ztratil paměť a přezdívá se mu Janek. Jednoho dne se osamocený probral na nádraží a nevěděl, kdo je, jak se jmenuje ani odkud pochází. Několik let se pak v mlhách potácel po nejhorších štacích. Dřel za jídlo, spal na holém betonu bez střechy a bez přikrývek. Měl poškozený mozek, a tak když ho s kýblem poslali pro elektrický proud, šel a ptal se lidí, kde by proud našel. Poznal, že hlad, zima ani nic jiného není tak strašné jako vlastní smrad. Ve vzpomínkách má pouze zážitky spojené se strachem, ponížením, samotou či beznadějí. Nepamatuje si nic radostného, radost jako by v jeho životě nebyla…

V komentáři k tomuto textu Szczygieł píše, že „s useknutou realitou a vymazanou pamětí“ je pro něj právě Jankův osud metaforou porevolučního vývoje polské společnosti. A je pravda, že Janek se o svém probuzení na nádraží – stejně jako Polsko po pádu komunismu – ocitá ve světě, kde je vše nové. Nemá identitu, ničemu nerozumí. Realita se v roce 1990 měnila stejně rychle jako okolí jedoucího rychlíku. Poláci se museli všemu nově přizpůsobovat, a to od těch nejbanálnějších detailů, kdy obchod byl najednou „shop“ a brambůrky „chipsy“.

Szczygiełovo přirovnání je tedy působivé a do jisté míry i trefné. Kdyby ovšem nebylo jen skeptické a s nimi i další reportáže a jeho komentáře k nim. Jedna za druhou jdou za sebou jako z příručky o sociálních problémech: Vdova Luiza jde na Dluh vypráví o divokém kapitalismu 90. let, vymáhání fiktivního dluhu, které končí vraždou. Podstatou reportáže Já, hříšník je nenávist k homosexuálům. Podnikatelské baroko, popsané v reportáži Po Jónsku, po domácku, je sarkastickou paralelou k českým satelitním městečkům a jejich kultuře. Oddíl, příběh o členech elitní jednotky střílející v 80. letech do dělníků, popisuje neochotu převzít odpovědnost, svalování viny na druhé… Čtenář se po chvíli začne ptát, jestli se snad v porevolučním Polsku nenajde jediný pozitivní nebo alespoň inspirativní příběh, který by nenahlížel tamní vývoj jinak než jen temně a kriticky. Szczygieł ale jako kdyby nic pozitivního neviděl.

Jde tu především o to, co člověka pobouří, co jím otřese.

Tweetni to

Dle jeho výběru reportáží se zdá, že postkomunistické Polsko je zemí, ve které se hloupost mísí s nevkusem a zaostalost s bigotností, kde povrchní hltání konzumních lákadel jde ruku v ruce s neschopností vyrovnat se s komunistickou minulostí. Místo otevřené diskuse o sexuálních tématech jen přetvářka a předsudky. Chudoba roztahuje křídla a ukazuje, kolik významů a podob může mít. Při řečnění o hrdinství se pateticky vypíná hruď, ale lidé, kteří mají být za minulá hrdinství vyznamenáni, z obavy před záští sousedů raději zůstávají v anonymitě. Polsko je podle Szczygiełova výboru rozervaná země s přerušenou kontinuitou, čehož využívá ultrakonzervativní katolická propaganda k šíření pocitů viny a nenávisti.

Existují však jistě i jiné, méně depresivní pohledy. V začátku devadesátých let si postkomunistický stát prošel velmi bolestivou šokovou terapií. Poláci však v těžkých podmínkách projevili obrovskou sílu a životaschopnost. Jejich země je – i přes přetrvávající problémy s chudobou a nezaměstnaností – prosperující, stabilní a bezpečná. Životní standard se za posledních pětadvacet let více než zdvojnásobil. Polsko bylo jedinou zemí EU, jehož ekonomika se za poslední finanční krize nedostala do recese. Je tu početná a prosperující střední třída, kvalitní nezávislá média, relativně dobrá vymahatelnost práva. Polsko se stává jedním z lídrů EU, čímž výrazně napomáhá smazávat rozdíly mezi západními a bývalými komunistickými členy. A jsou tam také vnímaví a vzdělaní čtenáři, čehož důkazem je právě vysoká úroveň polské reportáže.

O tom, co je dobré, se nemluví

Szczygieł je charakteristickým stoupencem trendu, podle něhož je hodno zájmu především to, co vyvolá emoce, co člověka pobouří a co jím otřese. Explicitně to vyjadřuje v předmluvě, když cituje již zmíněného Wojciecha Tochmana: „Musíme se snažit psát tak, aby to čtenáře zabolelo, aby pocítil strach, mráz nebo smrad. Aby se ušpinil, pozvracel nebo rozplakal bezradností…“ Z takového hlediska odvedl Szczygiel při sestavování výboru výbornou práci. Je ale škoda, že texty polských reportérů, kterých si nejvíce cení a které uvádí i jako své učitele (především Hannu Krallovou, autorku skvělé knihy o varšavském ghettu Stihnout to před Pánem Bohem, nebo Małgortatu Szejnertovou a další), do výboru nezařadil. Získali bychom tak jistě plastičtější obraz polské společnosti nebo přinejmenším žánru polské reportáže.

Možná ale mnohým českým čtenářům bude Szczygiełův skeptický pohled v lecčems blízký. Hlasům popisujícím posledních pětadvacet let jako vcelku úspěšných nevěříme. Popisování pozitivních stránek jevů považujeme za propagandistický zlozvyk komunistického zpravodajství nebo za hujerství a nesmlouvavá kritika je pro nás dokladem hlubokého zájmu a upřímné snahy o zlepšení. O tom, co je dobré, nemluvíme, protože to se jaksi rozumí samo sebou.

Autor je sociolog.

Ed. Mariusz Szczygieł: 20 let nového Polska
Přeložily Michala Benešová, Barbora Gregorová, Helena Stachová a Lucie Zakopalová, Premedia, 406 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte