Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Příběh, který nemá logiku

Ve čtvrtek začíná v Brazílii největší sportovní událost planety. Góly a přihrávky budou elektrizovat stovky milionů diváků. Start mistrovství světa ve fotbale je ideálním momentem pro pátrání po základní otázce: Jak ho vyhrát?

foto Globe Media / Reuters
foto Globe Media / Reuters • Autor: Globe Media / Reuters

Pamatujete si ten slavný okamžik? Diego Maradona skáče do vzduchu a rukou, tedy v rozporu s pravidly, plácá míč do anglické brány. „Byla to trošku Maradonova hlava, trošku ruka Boží,“ komentovala svůj kousek argentinská legenda v roce 1986 po utkání dvou zemí, které spolu o čtyři roky dříve válčily o Falklandské ostrovy. Argentina válku prohrála, na hřišti ale díky podvodnému gólu postoupila a turnaj vyhrála.

A co rok 1990? V roce sjednocení východního a západního Německa naši západní sousedé vyhrávají šampionát a ukazují světu, jak vypadá zarputilost a vyspělá organizace hry. „Je to hra, ve které se 20 dva hráčů 90 minut honí za míčem a nakonec zvítězí Němci,“ vystihl fotbalového ducha doby anglický útočník Gary Lineker. Anebo vzpomínáte si na rok 1998, kdy poprvé mistrovství vyhrává Francie? Tým s hráči pocházejícími z Alžírska, Senegalu nebo karibského ostrova Guadeloupe publiku dokazuje, že to s francouzským multikulturalismem není zas tak špatné, jak naznačují televizní zprávy.

Reklama
Reklama

Také letos zažijeme silné příběhy hráčů a zemí, které se otisknou do kolektivní paměti lidstva. O to jde ale fotbalistům až ve druhé řadě. Oni chtějí samozřejmě být hlavně mistry světa.

Jako před každým turnajem se hledají favorité. Sázkové kanceláře letos věří domácí Brazílii, mladým Němcům, zkušeným Španělům a Argentině, v jejímž čele stojí možná nejlepší hráč historie Lionel Messi. Vcelku spolehlivě však můžeme očekávat nějakou senzaci. K vítězství totiž vedou různé cesty, které začínají mimo fotbalové hřiště. Promyšlená práce s mladými talenty. Podpora dobrých trenérů, kteří reprezentaci vtisknou systém hry. A samozřejmě ono českými sportovci zprofanované „štěstíčko“. Jaké příběhy s sebou přináší právě startující šampionát, o jehož zápasech si příští měsíc budou povídat lidé na náměstí, v barech a ráno v práci na všech kontinentech?

Kouzlo rychlé přihrávky

Ještě před pár lety si fanoušci ze Španělů dělali legraci. Měli velké ambice, výbornou ligu, ale na vrcholné scéně vždycky zklamali a trapně prohráli. Kromě domácího mistrovství Evropy v roce 1964 se z velkých turnajů vraceli s prázdnou. Platili zkrátka za věčné smolaře. Před šesti lety se ale něco zlomilo a Španělé od té doby nepřestali vyhrávat.

Mistrovství Evropy 2008, světový šampionát 2010, mistrovství Evropy 2012. To vše ovládli v ojedinělém tažení a znalci fotbalu začali hovořit o nejlepší reprezentaci všech dob. I letos je jejich skvěle sladěné a vyrovnané mužstvo favoritem: z týmu vyčnívají tvůrce hry Xavi (34) a jeho alter ego Andrés Iniesta (30), ale prakticky všech 23 nominovaných fotbalistů by v každé jiné reprezentaci nastupovalo v základní sestavě.

Současný španělský úspěch má více příčin, ale tou základní je práce s mladými talenty. Svazovými trenéry vybraných 55 hráčů v každé mládežnické věkové kategorii se měsíc co měsíc na několik dní sjíždí do Madridu, kde trénují pod vedením nejlepších koučů. Od mládí si tak vstřebávají taktiku, která v posledních letech vedla k největším úspěchům. Říká se jí tiki-taka, spočívá v naprostém zbožštění rychlé a přesné přihrávky a je ukázkou toho, jak se v Evropě šíří fotbalové know-how.

Kořeny španělského úspěchu totiž leží o mnoho stovek kilometrů dál na sever: v Nizozemsku. Zde v sedmdesátých letech vznikl styl „totálního fotbalu“. Hráči si měli být více vědomi smyslu své pozice v systému hry a neustále ji nově promýšlet a interpretovat. Ve výsledku začali obránci v určitých fázích zápasu útočit, útočníci bránit a celkovým cílem bylo nepřetržitě držení míče a ofenziva.

CÍLEM ŠPANĚLSKÉ STRATEGIE JE SOUPEŘI VŮBEC NEPŮJČIT MÍČ, ABY POSLÉZE ZTRATIL ORIENTACI.

Tweetni to

Nadšený divák na hřišti sledoval neustálou snahu mužů v zářivých oranžových dresech a krátkých bílých trenýrkách o atak. Bezpočet rychlých přihrávek přistává přesně na černých kopačkách spoluhráčů, kteří neúnavně hledají volné prostory na hřišti a nabíhají si do nich. Nizozemci se kvůli této pohledné hře stali týmem, kterému v sedmdesátých letech fandilo nejvíce nezúčastněných diváků, Ajax Amsterdam třikrát za sebou vyhrál Pohár mistrů (předchůdce evropské Ligy mistrů) a nizozemská reprezentace dvakrát za sebou postoupila do finále mistrovství světa (a dvakrát smolně prohrála).

Hvězdou totálního fotbalu byl v té době nizozemskýútočník Johan Cruyff (67), rebel, který si během poločasu klidně zapálil cigaretu a skvělou kopací techniku doplňoval vysokou inteligencí. Po skončení hráčské kariéry v Amsterdamu založil fotbalovou akademii a vymyslel tréninkové osnovy, které v hráčích kultivovaly dovednosti potřebné právě k totálnímu fotbalu.

Sportovci se učili neustále hledat a vidět na hřišti vhodné pomyslné trojúhelníky mezi sebou, spoluhráčem s míčem u nohy a volným hráčem, kterému jde jako dalšímu přihrát. Klíčové tedy bylo správně porozumět hře a orientace na hřišti. Vždyť fotbalista má v průměru míč v držení jen dvě minuty zápasu, zbylých 88 je jeho úkolem být na správném místě. Kopaná v tomto pojetí začala trochu připomínat šachy, a nikoli tělesný souboj, nicméně výsledkem byla skvělá nizozemská generace konce osmdesátých a devadesátých let.

Na velké tituly však nedosáhla. Cruyff tohle marné snažení reprezentace, rozprodej hráčů do velkých evropských týmů i postupný úpadek amsterdamské akademie sledoval nakonec zdálky. Na začátku devadesátých let odešel trénovat do Barcelony a podařilo se mu zde zopakovat to samé. Vybudoval fotbalovou školu, kde se učily dnešní hvězdy Barcelony, včetně zmíněného Lionela Messiho (26), který sem z Argentiny přišel ve třinácti letech. Cruyff si v roce 1988 na jednom tréninku dorostenců navíc vyhlédl hubeného kluka, který se na hřišti obzvláště chytře pohyboval a nahrával. Jmenoval se Josep Guardiola a právě on se po skončení kariéry záložníka v roli trenéra Barcelony stal pokračovatelem Cruyffova fotbalového myšlení, které dovedl do extrému: systému tiki-taka.

Cílem strategie je soupeři vůbec nepůjčit míč a vyměňovat si krátké přihrávky na malém prostoru tak dlouho, až protivník ztratí orientaci a otevře se tím volný prostor pro překvapivou nahrávku do gólové šance. Tiki-taka nepotřebuje klasického urostlého průbojného koncového útočníka – jako byli nedávno třeba Češi Jan Koller (41) či Milan Baroš(32). Prosazují se spíše menší, přemýšliví a technicky vybavení hráči, kteří se umějí zapojit do týmového ťukesu. Guardiola téhle taktice podřídil hru Barcelony, jež se díky tomu v letech 2008–2012 stala nejlepším týmem světa a možná i fotbalové historie. Titi-taka se přenesla také na charakter hry španělské reprezentace a přinesla zmíněnou smršť trofejí. Ve finále posledního mistrovství světa bylo v základní jedenáctce Španělska sedm hráčů Barcelony.

Proč tedy katalánský klub v modro-červených dresech v posledních dvou letech prohrává, a letos dokonce nezískal žádnou trofej? Protože nejlepší trenéři soupeřů vymysleli další vývojový stupeň fotbalové evoluce, který tiki-taku zbavil kouzla. Hráči bránícího týmu se v tomto novém pojetí vlastně vůbec nezajímají o míč, místo toho si jen hlídají trenérem vymezené prostory, soupeři tím nedovolují překvapivou myšlenku a čekají na chybu. Pak podnikají bleskový protiútok. Ve výsledku se může stát, že „tiki-taka tým“ má sice 80 procent trvání zápasu míč na svých kopačkách, ale hru nemá pod kontrolou a ze dvou protiútoků prohraje 2:0.

Tuhle taktiku „totálního betonu“ poprvé úspěšně realizoval José Mourinho. Jako trenér Interu Milán s ní dokázal ve dvou zápasech semifinále Ligy mistrů v roce 2011 vygumovat všechny barcelonské hvězdy i s jejich nápady. Potřeboval k tomu disciplinované obránce, záložníka, který umí rychle přepnout hru do protiútoku, a chladnokrevného útočníka, který ke vstřelení gólu nepotřebuje mnoho šancí. Dnes takový přístup dokáže aplikovat více špičkových týmů včetně těch, jež se v Brazílii zanedlouho utkají se Španělskem a pokusí se ukončit jeho nadvládu nad světovým fotbalem. Uvidíme, zda se to podaří, a fotbal se tak posune do další vývojové fáze.

Rudá je naděje

Španělsko je tedy velkým favoritem, stejně jako týmy, se kterými se počítá každé čtyři roky: techničtí Brazilci, italští obranáři nebo Němci, jimž se před deseti lety podařilo naprosto změnit styl a místo houževnatosti se dnes prezentují asi nejatraktivnější hrou planety, plnou rychlých přihrávek a pohybu. Zatím ale krása nepřináší mistrovské tituly jako druhdy bojovnost a Němci jsou letos pod velkým tlakem konečně zase vyhrát. V kurzech sázkových kanceláří se však mezi tyhle tradiční velmoci vklínil nový člen: Belgie.

Reprezentace jedenáctimilionové země se nedokázala kvalifikovat na minulých pět velkých turnajů a před sedmi lety se pohybovala až na 70. místě žebříčku mezinárodní fotbalové federace FIFA. Diváci tehdy nechodili na reprezentační zápasy, ani když jim fotbalový svaz nabízel lístky zdarma. Pak ale vyrostla výjimečná generace mimořádných talentů, která bez porážky zvládla těžkou kvalifikační skupinu s Chorvatskem, Srbskem, Skotskem a Walesem a teď přijíždí na svůj první velký šampionát.

AFRIČANÉ MOHOU SVĚTU UKÁZAT,
ŽE NEJSOU LEVNÉ ZBOŽÍ MIZEJÍCÍ,
DO EVROPY, KTERÁ JE NEBERE VÁŽNĚ. 

Tweetni to

Její síla je vidět hned při letmém pohledu na soupisku. Patří do ní Vincent Kompany (28), kapitán letošního anglického mistra Manchesteru City a jeden z nejlepších obránců planety. Thibaut Courtois (22), brankář španělského mistra Atlétika Madrid a jeden z nejlepších gólmanů světa, Eden Hazard (23), útočný záložník londýnské Chelsea a jeden z největších talentů současného fotbalu. A vedle nich další důležití hráči Manchesteru United, Tottenhamu, Evertonu, Neapole a dalších špičkových týmů.

Zrození „zlaté generace“ je vždycky tak trochu mysteriem. Ani pátrání po příčinách zázraku „rudých ďáblů“, jak se belgické reprezentaci přezdívá, nemá jednoznačné výsledky. Při pohledu na sestavu je nicméně zjevné, že si národní dres poprvé oblékly děti někdejších přistěhovalců, narozené už v Belgii. Rodiče většiny dnešních opor pocházejí z Konga, Maroka, Mali a Kosova. Jako by první „domácí“ generace přistěhovalců do reprezentací evropských týmů přinášely novou energii. V minulých letech to zažili Němci, Nizozemci i Francouzi.

Belgičtí fotbaloví bossové podobně jako v případě Španělska nebo Německa vsadili na jednotný styl hry, kterým se hodlá země ukázat světu. A jímž se především přenese na hřiště vzdorovitá energie, jež už od dětství poháněla chlapce z přistěhovaleckých sídlišť na okraji Bruselu, Lutychu či Brugg. Belgický tým se netají tím, že chystá útok na jednu z medailí, ale úspěch zdaleka není zaručen. Mladá reprezentace nemá zkušenosti z velkých turnajů a to se jí může vymstít ve vypjatých zápasech, které rozhoduje jediná chyba.

Černí koně šampionátů navíc obvykle nemají tak pevné nervy jako soupeři, kteří o titul hrají každé čtyři roky, a míč se jim tedy v nejdůležitějších chvílích nezačne odrážet od nohy. Spousta „zlatých generací“ v tom nejdůležitějším okamžiku vyhořela. Tenhle moment si před pár lety prožili i Češi.

Všechno do útoku!

Pro českého fotbalového fanouška je to i po osmi letech živé trauma. Na mistrovství světa pořádaném v Německu byl náš národní tým považován za tajného favorita, který by se jmény jako Nedvěd, Poborský, Koller, Baroš, Čech či Rosický mohl klidně šampionát vyhrát. Zvlášť když v úvodním zápase s přehledem porazil Spojené státy 3:0. Jenže pak přišla Ghana.

Byla to první konfrontace s africkým útočným fotbalem a dopadla katastrofálně. Pomalí Češi jen přihlíželi, jak se na brankáře Petra Čecha řítí sprinteři, kteří na něj v rámci africké taktiky „run-and-gun“ pálí jednu střelu za druhou. Jen díky jeho zákrokům to celé skončilo pouze 0:2. Když komentátor Jaromír Bosák televizní přenos ukončil památnými slovy „konec truchlohry, vraťte nám vstupný“, každému došlo, že horký ghanský liják veškeré sny o českém úspěchu během 90 minut spláchl do kanálu.

Afričany se nevyplatí podceňovat. Na vrcholnou scénu se dostali na šampionátu v roce 1990 v Itálii díky Kamerunu, který se jen o fous nedostal mezi čtyři nejlepší týmy turnaje. Od té doby z Afriky vždy přijíždí jeden favorit: kdysi to byla Nigérie, později Ghana a Pobřeží slonoviny. Právě posledně jmenovaná země sestavila historicky nejlepší africkou reprezentaci. A letos má „zlatá generace“ kolem útočníka Didiera Drogby (36) poslední šanci na mezinárodní úspěch.

téma
téma • Autor: Respekt

Pro příklad klasické africké cesty za úspěchem si vezměme příběh aktuálně největší hvězdy Pobřeží slonoviny. Yaya Touré (31) hrál tak jako všech jeho pět bratrů fotbal, jen co se postavil na nohy. Ve třinácti ho přijali do fotbalové akademie ASEC Mimosas v hlavním městě Abidžanu. Vybudoval ji v devadesátých letech bývalý francouzský reprezentant Jean-Marc Guillou s cílem vychovávat z vyjukaných dětí z ulice rychlonohé mladíky, kteří se za slušné peníze nabídnou evropským týmům. Plán vyšel a model později okopírovala řada dalších akademií. Každý čtvrtý cizinec hrající v Evropě dnes pochází z Afriky.

Přestupní stanicí pro většinu těch z Pobřeží slonoviny představoval zkraje tisíciletí Beveren. Průměrný belgický klub, kterému šéfoval právě Guillou a v němž kvůli uvolněné vízové politice nastupovali víceméně jen Afričané. Odtud se pak Yaya Touré dostal až do Barcelony, odkud ho před čtyřmi lety za 30 milionů eur koupil Manchester City. Kvůli svému vzrůstu původně obránce se v něm překvapivě postavil do zálohy. Jako zástupce kapitána dnes diriguje hru anglického týmu a co je hlavní, stíhá k tomu dávat neuvěřitelný počet gólů.

Letos jich bylo 20, což se předtím v Premier League podařilo jedinému záložníkovi, před čtyřmi lety fenomenálnímu Franku Lampardovi (35). I kvůli tomu se od Tourého na mistrovství očekává opravdu hodně. Zvlášť když na to není v týmu přezdívaném „Sloni“ sám. Do útoku bude přihrávat zmíněnému Drogbovi, který v dresu Chelsea nastřílel ve 226 zápasech 100 gólů, a vycházející kometě jménem Wilfried Bony (25). Ten hrál v letech 2008–2011 za pražskou Spartu, která na jeho prodeji přes Arnhem do Swansea vydělala 150 milionů korun. V letošní premiérové sezoně dal Bony v Anglii 16 gólů, čímž se stal šestým nejlepším střelcem Premier League.

Plány Pobřeží slonoviny může srazit stárnutí západoafrického týmu a také pověstná nekázeň jeho hráčů, kteří se hrnou do útoku a neradi brání. Na druhou stranu mají silnou motivaci. Celému světu mohou ukázat, že Afričané nejsou jen levné zboží mizející do Evropy, která je přes jejich úspěchy nebere moc vážně. A která na ně – tak jako na Tourého loni v Moskvě – s oblibou hučí, protože je považuje za „opice“. Tenhle despekt může být pro Pobřeží slonoviny výbušným motorem. Sázkové kanceláře ho každopádně na šampionátu favorizují třeba před Bosnou, Chorvatskem či Mexikem.

Penaltové prokletí

Dost málo se zato věří zemi, u níž by se coby „kolébky fotbalu“ očekávaly největší ambice. Fotbalová asociace byla v Anglii založena už v roce 1863, jenže její nynější šéf Greg Dyke dal svým gestem při rozlosování základních skupin mistrovství světa výmluvně najevo, co od svého týmu on i fanoušci očekávají. Když z osudí vytáhli k Itálii, Uruguayi a Kostarice lísteček s nápisem „England“, Dyke si rezignovaně přejel prstem pod krkem.

Zařazení do „skupiny smrti“ hrdou Anglii opět odsoudilo do pozice týmu, který může maximálně jen příjemně překvapit. Země s nejstarší, nejslavnější a nejbohatší ligou na světě jede na šampionát už počtrnácté. S výjimkou vousatého titulu z roku 1966, kdy ve vyhroceném finále po sporném gólu porazila Němce, na něm ale nikdy úspěch neudělala. A stejné je to s mistrovstvím Evropy. Jak je to možné?

„NESNÁŠEL JSEM ANGLII STEJNĚ TOLIK, JAKO JI PODLE VŠEHO NESNÁŠELA PŮLKA KRAJANŮ“
Nick Hornby

Tweetni to

Odpověď hledejme u elitního odborníka. Astrofyzik Stephen Hawking nelenil a vypracoval vzorec, který by měl Anglii v Brazílii uchránit od obvyklých potíží. S fotbalovou šálou omotanou kolem krku na videu hráčům vzkázal, že by podle jeho analýzy měli hrát v rudých dresech, na tři útočníky a zápas by jim měl pískat evropský rozhodčí, který ocení jejich tvrdý styl. Pokud by snad došlo na penalty, musí si dát rozběh delší než tři kroky a střílet prudce placírkou do pravého či levého horního rohu brány.

Penalty nezmiňoval náhodou. Se sedmnáctiprocentní úspěšností je Anglie na úplném konci mezinárodního žebříčku schopnosti vyhrát zápas na pokutové kopy. Penalty přitom na nervózním šampionátu často rozhodují, protože týmy se před závěrem raději netlačí dopředu, aby nepřišel protiútok, a zápasy často končí nerozhodně.

Na posledních deseti turnajích Anglie tímto způsobem vypadla šestkrát a penaltu nedokázaly dát ani takové hvězdy jako Steven Gerrard (34), David Beckham (39) či Ashley Cole (33).

Nejen proto je Anglie pověstná všeobecnou averzí k vlastní reprezentaci. Tato emoce sahá hluboko do historie. Spisovatel Nick Hornby ve své Fotbalové horečce už v roce 1992 napsal: „Začátkem sedmdesátých let jsem se stal Angličanem – tím chci říct, že jsem nesnášel Anglii stejně tolik, jako ji podle všeho nesnášela půlka mých krajanů.“ A dodal: „Doufám, že dostanou nářez, slýchal jsem bezpočtukrát Angličany mluvit o anglickém národním týmu. Existuje nějaká italská, brazilská nebo španělská verze téhle věty? Těžko si to představit.“

Fatální neúspěšnost národního týmu inspirovala sportovní analytiky Simona Kupera a Stefana Szymanského před pěti lety k sepsání knihy s názvem Proč Anglie prohrává. Jejich nejvážnějším argumentem bylo, že v oné domácí třpytivé Premier League nehraje dost Angličanů. Na tom se nic nezměnilo ani v roce 2014: v prestižním utkání mezi Manchesterem City a Newcastlem United letos nastoupili jen tři angličtí hráči – z obou celků dohromady. V multikulturní zemi totiž neexistují kvóty pro cizince (například v Česku může za klub nastupovat maximálně pět občanů ze zemí mimo Evropskou unii)a kluby vlastněné miliardáři z Ruska, Ameriky a Spojených arabských emirátů myslí především na okamžitý úspěch. Takže místo podpory domácího fotbalu skupují ve velkém hvězdy z celého světa.

Výjimkou je snad jen Manchester United, jehož obránce Rio Ferdinand (35) patří k letitým kritikům téhle praxe. Spolu s šéfem Fotbalové asociace Dykem minulý měsíc zveřejnil plán, podle nějž by měli smět v budoucnu startovat v Premier League v každém týmu jen dva občané vně EU. V současnosti hraje ve 20 týmech v Anglii jen 66 domácích hráčů a toto omezení by mělo jejich počet do roku 2022 zvýšit na 90. Podle loňské analýzy BBC navíc z celkového času na hřišti připadá na Angličany jen 32 procent, což je polovina oproti situaci ve Španělsku. Mimo Británii prakticky žádní Angličané nehrají.

Trenér reprezentace Roy Hodgson tak paradoxně při vší slávě anglického fotbalu nemá kde brát. Kvůli volání po mladé krvi v týmu sice do Brazílie vezme talentované hráče typu Rosse Barkleyho (20) či Luka Shawa (18), odborníci ale tuší, že je nechá sedět, vsadí na vyzkoušené borce a hru opět přizpůsobí taktice opatrného vyčkávání, která se Anglii už tolikrát nevyplatila. Při remíze totiž nakonec rozhodují ony prokleté pokutové kopy.

Ať už to však s Anglií, Pobřežím slonoviny, Belgií, Španělskem a ostatními 28 zeměmi dopadne v Brazílii v následujících pěti týdnech jakkoli, je třeba při případném nevěřícném zírání na televizní obrazovku připomenout výrok stříbrného medailisty ze šampionátu v Chile z roku 1962 Tomáše Pospíchala: „Fotbal nemá logiku.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte