Kultura Knihy

Čas srdce

Milostná korespondence Ingeborg Bachmannové a Paula Celana

I. Bachmannová, P. Celan: Čas srdce
I. Bachmannová, P. Celan: Čas srdce • Autor: Pulchra

V pondělí 28. října 1957 poslala rakouská spisovatelka Ingeborg Bachmannová telegram z Mnichova: „DNES NAPISU  JE TO TEZKE PROMIN INGEBORG.“ A napsala: „Mám si teď říkat, že Tě zas učiním nešťastným, zase způsobím zkázu, zničím ji i Tebe, Tebe i sebe?“ Paul Celan, básník bez domova, usazený ovšem v Paříži, odpovídá o tři dny později: „Zkáza, zničení, Ingeborg? Ne, jistěže ne. Nýbrž: pravda. (…) A víš také: když jsem Tě potkal, bylas pro mne obojí: smyslné i duchovní. To od sebe nepůjde nikdy oddělit.“ – Jsme přímo uprostřed velkého milostného příběhu; a předešleme, že s tragickým koncem. Čas srdce, korespondenci Ingeborg Bachmannové a Paula Celana, kterou na sklonku roku vydalo nakladatelství Pulchra, lze číst vícero způsoby: jako pokus o lásku po holocaustu; jako svědectví o tom, že když přijde na věc, literatura nikoho nezachrání; jako snahu najít domov v druhém člověku; nebo – zkrátka – jako svébytný román v dopisech.

Reklama
Reklama

Smrt je z Německa mistr

Také v přehledech poválečné poezie psané v němčině bývají Bachmannová a Celan jmenováni pospolu. Obvykle tomu ovšem předchází poznámka, v jaké situaci se německé básnictví ocitlo. Adornův výrok, že psát poezii po Osvětimi je barbarské, nelze minout. Bachmannová a Celan však patří mezi ty, kdo se tomu vzepřeli. Slovy dalšího známého poválečného básníka Yvese Bonnefoye: „Rezignovat na poezii po zkušenosti s vyhlazovacími tábory by znamenalo dovést do konce jejich záměr.“ Případ Bachmannové a Celana je ovšem v tomto směru zvlášť pikantní: ona byla dcerou Rakušana, který už v roce 1932 vstoupil do NSDAP – a Celanovi rodiče byli zavražděni v koncentračním táboře. Když se tedy tito dva v roce 1948 ve Vídni poprvé potkali – a ani ne za týden se stali milenci –, ve hře toho bylo hodně: cit, poezie i dějiny.

Zvlášť případ Celanův si žádá vysvětlení. Narodil se v roce 1920 v Černovicích, v hlavním městě Bukoviny na území dnešní Ukrajiny. Bukovina byla tehdy čerstvě součástí Rumunska, historicky však šlo o nejvýchodnější oblast Rakouska-Uherska. Tomu na začátku 20. století odpovídalo unikátní národnostní složení: 33 procent Židů, 19 procent Ukrajinců, 17 procent Němců, 15 procent Rumunů, 15 procent Poláků. Jak uvádí Radek Malý ve své vynikající studii o Celanovi Domovem v jazyce, Černovicím té doby se říkalo „židovské eldorádo“ nebo „poetická Atlantida“. Po druhé světové válce z toho ovšem nezbylo nic. Vše skončilo v červnu 1941, kdy do oblasti vpadla rumunská fašistická armáda. Ze 75 tisíc bukovinských Židů se jich vrátilo devět tisíc a Celanovi rodiče mezi nimi nebyli. Celan po válce odešel nejdřív do Bukurešti, pak do Vídně a do Paříže, stesk po Bukovině, ztráta matky a zkušenost holocaustu pronikly hluboko do jeho poezie. Jeho nejznámější báseň Fuga smrti se stala synonymem toho, co se začalo označovat jako „poezie po Osvětimi“, Guernikou slovesného umění: „Smrt je z Německa mistr modré má oko tvář bledá / trefí tě kulkou z olova trefí co hledá.“

Zajíkavost a stud

Když si tedy Bachmannová a Celan v rozvoněné květnové Vídni poprvé padli do náručí, měli už něco za sebou. Jemu bylo osmadvacet, jí dvacet dva. Celan o čtyři měsíce později vydá svou první sbírku, Bachmannová studuje na Vídeňské univerzitě filozofii. Milenci spolu stráví zhruba měsíc, poté se Celan přesune do Francie. V průběhu následujících let se přerývaně vídají, ale nikoli často – potvrzených je asi dvanáct setkání za tucet let. Jak probíhala, nevíme, ale dopisy naznačují, že jejich vztah se řídil úslovím římského epigramatika Martialise: Nec possum tecum vivere, nec sine te – Nemohu žít s Tebou, ani bez Tebe. Oba od sebe očekávali snad až příliš mnoho, příliš se potřebovali.

Když korespondence Bachmannové a Celana vyšla před šesti lety v Německu, leckoho překvapila. Zaprvé pozůstalost Bachmannové měla být uzavřena až do roku 2023, zadruhé se čekalo, co všechno vypluje na povrch, zatřetí existovala specifická očekávání spojená s tím, že jde o dopisy literátů, kteří se mezitím stali součástí kánonu. V tomto smyslu je ovšem Čas srdce velkým zklamáním. Nejenže se nekonala žádná senzační odhalení, ale nebýt přiložených básní nebo knih s věnováním, nikdo by snad ani neřekl, že pisateli jsou básníci. Korespondence zastihuje dva lidi, kteří viditelně zápasí o slovo, víc toho neřeknou, než řeknou, a zdá se, že čím je pro ně psaní vědomější, tím je zároveň obtížnější. Vypočítávají koncepty neodeslaných dopisů, píší si dopisy o dopisech a zaříkávají toho druhého, ať odepisuje. Zvlášť Bachmannová se obětavě stará o šíření Celanovy poezie; zatímco on její úspěch považuje za příliš snadný, přičítaje ho mlčky její přitažlivosti. Čas od času řeší organizační záležitosti spojené s literárním životem, ale i to je vyčerpává. Ve všem je cítit především zajíkavost a stud z neschopnosti i touhy být s druhým. Ale paradoxně právě proto Čas srdce obstojí jako onen shora zmíněný román v dopisech. Jen si to nelze představovat po způsobu Nové Heloisy nebo perlivě šumivých Nebezpečných známostí: je to milostný román, jak se asi tak dal napsat ve zhanobené němčině během dvou poválečných desetiletí rakouskou básnířkou a mužem bez domova, kterého považovali za „živoucí ránu“.

A zní to česky

Jak už bylo řečeno, příběh je to tragický. Dvojice nakonec slova ztratila. Místo nich objevili – už každý zvlášť – antidepresiva. Oba se několikrát léčili, ani to ovšem nepomohlo. Celan spáchal sebevraždu v dubnu 1970, když z Mirabeova mostu skočil do Seiny. Bachmannová zemřela o tři roky později na následky popálenin, které jí způsobil požár, jejž ve svém římském bytě sama založila. Ani jeden z nich se nedožil padesáti let.

Co dodat? Snad že Celan i Bachmannová měli zvláštní vztah k Praze. Oba věřili, že zde se evropské národy, jazyky a kultury mohou setkávat v poklidu; Celanovi předválečná Praha svým etnickým složením a výraznou přítomností německé literatury připomínala ztracenou Bukovinu. Oba také o Praze napsali několik básní. „Od oné noci / zase chodím a mluvím / a zní to česky / jako bych byla doma, / kde mezi Vltavou, Dunajem / a řekou mého dětství / má všechno o mně pojem,“ šeptá Bachmannová. A jedna Celanova báseň zas končí slovy: „…důlek bytí / pomáhá vločce z tísně, // v nalezištích / se vzdouvá Vltava.“ Celanova žena Gisèle tehdy dokonce telefonovala příteli do Prahy – věřila, že když se Paul ani do rána nevrátil domů, musel odjet do Čech; již dlouho se prý chystal…

Autor je redaktorem Hostu.

I. Bachmannová, P. Celan: Čas srdce
Přeložily Michaela Jacobsenová a Vlasta Dufková, Pulchra, 360 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte