Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Rozhovor

Úspěch je to, co je teď

S Bárou Kratochvílovou ze skupiny DVA, která vyhrála hudební cenu Vinyla za desku roku

Bára Kratochvílová
Bára Kratochvílová • Autor: Matěj Stránský

Vítězi čtvrtého ročníku hudebních cen Vinyla se v kategorii deska roku stala skupina DVA s nahrávkou Nipomo. Při této příležitosti odemykáme následující rozhovor, jenž vznikl u příležitosti vydání alba s ženskou polovinou dua Bárou Kratochvílovou. Objevem roku pak byli vyhlášeni ostravští Schwarzprior a počinem roku hudba k audioknize Solaris ze studia Needles (o jejich projektu pojednává tento text).

 

Jsou ideálním příkladem kapely pro 21. století. České duo DVA v sobě spojuje hravost, kutilství i tvůrčí lehkost. Své nahrávky točí doma, zpívají ve vymyšleném jazyce a skvěle si rozumějí se sociálními sítěmi. Právě díky nim odehráli první koncerty za hranicemi a procestovali svět od Ukrajiny až po Spojené státy. Dnes je tato velmi nenápadná dvojice na mezinárodní klubové scéně bezpečně nejznámějším českým jménem.

Porce evropské exotiky. (Jan a Bára Kratochvílovi)
Porce evropské exotiky. (Jan a Bára Kratochvílovi) • Autor: Matěj Stránský

Jak se vlastně stane, že zcela neznámá česká kapela natočí v roce 2006 v kuchyni pár prvních písní a za několik týdnů domlouvá vystoupení na alternativním festivalu v Petrohradě?

Za všechno může MySpace. Dnes už je tenhle server passé, ale tehdy to byla novinka, která otevírala kapelám nové kontakty s fanoušky i promotéry. Prostě jsme si pořídili počítač a připojení a vytvořili si na MySpace profil. Začínali jsme nahrávat doma první skladby a okamžitě jsme je tam uveřejňovali. Jednoho dne nás tak úplnou náhodou našla organizátorka uznávaného festivalu Sergeje Kurjochina v Petrohradě. Napsala nám, že se jí líbí, co děláme, a jestli nechceme přijet zahrát. Bylo jasné, že to bude strašná haluz, že stěží pokryjeme náklady, ale nepochybovali jsme ani na chvíli. V té době jsme hodně poslouchali ruskou hudbu, kapely typu Auktyon, 5’nizza a další a byla to pro nás jednoduše velká věc.

A hned z Petrohradu jste jeli do Moskvy.

Pozvali nás na hraní do malinkého klubu Kitajskij Ljotčik. Publikum tam sedělo u stolů a jedlo. Bylo to neuvěřitelné, ale tyhle situace, kdy nám nikdo nevěří a nikoho to vlastně ani moc nezajímá, v nás od začátku burcovaly jakousi punkovou drzost a podařilo se nám ty jedlíky strhnout. Strašně si to užíváme. V Moskvě jsme také šli na rozhovor do televizního kanálu, který je cílený na ženy v domácnosti. Sleduje ho milion divaček a byl to obrovský bizár. Studio bylo celé růžové a mě v maskérně zmalovali jak Marfušu. Bylo to po televizácku strašně hektické, navíc to bylo strašně brzo ráno hned po mém prvním letu letadlem v životě. Surreálný sen. Hráli jsme tam jednu písničku naživo. Obě moderátorky se profesionálně usmívaly, my kuňkali v neexistující řeči. A při rozhovoru se na sebe každou chvíli dívali a propadali záchvatům smíchu. Kde tohle zažijete?

Teď jsme o sedm let dál a zrovna nedávno jste se vrátili z největšího globálního veletrhu kapel, festivalu SXSW v Austinu. Na akci vás pozval váš současný americký vydavatel Northern Spy a je jasné, že hudebníci do Austinu jezdí s vidinou, že si jich všimnou ti správní lidé a pomůžou jim prorazit. Jak jste tam dopadli vy?

SXSW je obrovská akce, kapely tam hrají na každém rohu a člověk se velmi snadno začne cítit bezvýznamně jako jehla v kupce sena. Jedním koncertem nic neprorazíte, to trvá roky a je to cosi jako vyhrát v ruletě. Je dobré nemít vysoké nároky. Pro mě je výhra už to, že pořád hrajeme a pořád objevujeme nová místa. V Austinu se naše vystoupení líbilo důležitému americkému bookerovi Duncanu Richovi, který tam pro nás může zorganizovat turné.

 

Čím podle vás současné promotéry přitahuje introvertní dvojice těžko zařaditelných hudebníků ze střední Evropy?

Nevím. Oni tam mají fakt tolik hudby všeho druhu, že je jen máloco vyvede z míry. S diváky v Austinu jsem každopádně cítila samozřejmou blízkost a zároveň si užívala svobodu mimozemšťana, který jednoduše nemůže nic zkazit. Zpíváte si v neexistující řečí, divně se hýbete, prohrou by mohlo být pouze to, že někoho znudíte. A to se nestalo, při poslední písni s námi tančilo deset lidí přímo na pódiu.

A tušíte, čím přitahujete americké publikum?

Musí v nás asi být nějaká porce evropské exotiky, kterou neznají. Když jsme se ocitli v USA poprvé, došlo mi, že Američané vnímají Evropu jako útulnou malou krajinu, nesymetrická městečka, malé uličky a staré domy. Je tam cítit jistá fascinace tím naším divným kutilstvím, houbařením, chalupářstvím. Je to kontrast k americké až vesmírné prostorovosti. A v nás dvou je asi i něco malého a spikleneckého.

Spousta evropských států v Austinu finančně podporuje účast svých kapel. Oba letošní zástupci české scény – DVA i Please The Trees – tu ale hráli na své náklady. Nezkoušeli jste žádat o státní podporu?

Pamatuju si kouzelnou situaci, kdy kapely z Rakouska na festivalu přímo doprovázel člověk z jejich ministerstva kultury hrdý na to, že tam hrají. My sami podporu systematicky nehledáme. Nemáme na to čas ani moc chuť. Žádný program podpory umělců na podobné akce v zahraničí u nás není a prokopávat mu cestu by stálo veškeré úsilí, které prostě raději necháme vlastní tvorbě. V minulosti jsme žádali pouze o grant na turné na Ukrajině: stalo se tak dvakrát a v obou případech nám ministerstvo kultury zaplatilo cestu. Takže si nemůžeme stěžovat.

Přirozený mix

Co dnes znamená pro nezávislou kapelu z malé země slovo „prorazit“?

Úspěchem je pro mě už naše současná situace. Vyděláváme si na normální život, jezdíme po světě a doma na nás chodí tak akorát lidí. To je něco, na co bych si před lety ani nepomyslela. Beru to jako vrchol, ale současně máme i nějaké další strategické cíle. Chtěli bychom si zahrát v Americe na dobrých místech. Nejlépe jako host jiné známější kapely, což by nás dostalo k ještě více lidem.

Je to reálné?

Snad ano. Právě díky Duncanu Richovi, který nás viděl v Austinu i na následném koncertě v New Yorku. Tam jsme uzavírali večer plný tvrdých a hlučných kapel, nebylo moc času na přípravu a dobře zafungovalo, že jsme zvyklí hrát v polních podmínkách. Reakce byly úplně super a Duncan pochopil, jak jsme schopni fungovat. Vysvětlil nám, že bude třeba nejméně dvou let hraní, než si v Americe vytvoříme nějaké vlastní publikum, a že bude těžké přesvědčit nedůvěřivé promotéry, kteří nás nemohli vidět živě.

 

Svou poslední desku Nipomo pojmenovali DVA (Bára a Jan Kratochvílovi) podle cedule u americké…
Svou poslední desku Nipomo pojmenovali DVA (Bára a Jan Kratochvílovi) podle cedule u americké dálnice. Teď je čekají koncerty na Novém Zélandě a v Austrálii. • Autor: ČTK

Největším průlomem ve vaší kariéře byl zatím soundtrack k počítačové hře Botanicula. Před dvěma lety jste za něj dostali prestižní cenu v San Francisku na veletrhu IGF – za nejlepší zvukový doprovod – a prodalo se ho na pět set tisíc kopií. Vášnivé hráče nicméně občas napadne, že vaše introvertní hudba není zrovna ideální doprovod k počítačové hře. Jak jste se k téhle zakázce snů dostali?

Co je ideální doprovod, je otázka. My jsme byli od počátků zvyklí vymýšlet hudbu k divadelním představením a počítačová hra v principu není příliš odlišná. V případě Botaniculy nás oslovil Jaromír Plachý ze studia Amanita Design. Měl v hlavě už dlouho sen vytvořit vlastní hru a zeptal se nás, zda bychom měli chuť mu s tím zvukově pomoci. Z prvních animací jsme byli u vytržení. Používá potutelný humor, je to roztomilé, ale zároveň hodně ironické a je to do detailů propracované. My jsme v hudbě zvyklí dělat něco podobného. Vrstvy na vrstvy a v nich skryté další malé obměny.

Bylo by pokrytecké na stahování nadávat. sama si kupuji jen část alb, která poslouchám.

Tweetni to

Pomohla vám Botanicula přilákat nové publikum?

Jasně. Když hrajeme ve světě, tak dobrá třetina lidí, kteří se s námi po koncertě baví, říká, že zná Botaniculu a přišla kvůli ní. Ve finále je to koneckonců právě Botanicula, co nás v hudbě uživilo. Máme procenta z prodeje a Amanita Design má celosvětový dosah po internetu. Já jsem si za podíl z prodeje koupila starý dům a můžu ho rekonstruovat bez dluhů. Uvolnilo mi to ruce, bydlím na vesnici, která se mi líbí, pracuji z domova a vyrážím do civilizace na koncerty.

DVA jsou ukázkovou internetovou kapelou. Odstartovali jste přes MySpace, pracovali jste na počítačové hře, fungujete na Facebooku. Co pro vás dnes znamenají sociální sítě?

Bez nich to nejde. Stejně jako vás před lety společnost donutila mít mobil, tak teď bez Facebooku nezpropagujete nic z toho, co děláte. Já jsem si od něj teď dala půl roku oddech a byla jsem šťastná, kolik mám času. Ale po dokončení alba bylo nutné vrátit se k životu on-line.

K síti patří i nelegální stahování hudby. Máte ponětí o tom, jak jsou vaše nahrávky stahované? A vadí vám to?

Bylo by ode mne pokrytecké na stahování nadávat, protože si sama kupuji jen část alb, která poslouchám. Pokládám tendenci rozšiřování práv na užívání za dobrou věc. Pro mě je super, když se člověk, který si nemůže dovolit všechno kupovat, dostane k hudbě, jež by mu jinak unikla. Toho zájmu je třeba si vážit, protože rozšiřuje publikum, které pak bude chtít vidět kapelu naživo. Nám stahování určitě neubližuje, když se nějak podělí s kupováním. Když teď sami investujeme do vlastních nahrávek a vidíme, co to stojí, tak samozřejmě trneme, abychom neprodělali. Vždycky jsme však měli štěstí, že se nám podařilo pokrýt náklady na nosiče prodejem na koncertech. To, že někdo stahuje a někdo si kupuje originální nahrávky, beru jako přirozený mix, nad nímž není nutné se pohoršovat. Sama jsem z chudých poměrů, toužila jsem celou střední školu po nějakém CD, ale nemohla si ho koupit. Kdyby tehdy bylo možné stahovat, jistě bych toho využívala. 

Kde vy osobně vidíte rovnováhu mezi současnými tvůrci a jejich fanoušky?

Vyhovuje mi přesně ten model, který teď žiju. Jediné, co by mělo být v českém hudebním byznysu jinak, je fungování Ochranného svazu autorského (OSA). Nemám morální problém s byznysem a tantiémami. OSA je ale podle mě špatně nastavená. Měla by mnohem víc ze své podstaty monopolního zástupce vyhovět individuálním požadavkům hudebníků. My jsme se k nim po letech zapsali, protože víme, že za nás dostávají automaticky peníze za hraní v klubech, televizi a rádiu a když jsme mimo, tak se naše peníze rozdělují mezi největší zastupované žraloky. Chtěli jsme si však ve smlouvě vynutit výjimku pro živé hraní. Prostě osvobodit kluby, kde hrajeme, od placení. To je totiž příjem OSA, který drtí organizátory koncertů, i když ti už nás samotné platí honorářem. Na svazu nás odmítli, a tak jsme kvůli tomu rozjeli jednání s právníkem, ale pro nedostatek času jsme to zatím nedotáhli. Je to velký rest, jejž hodláme po turné dokončit.

Nečekaný zázrak

Když jste byla dítě, byl prý v domácnosti vašich rodičů po dlouhá léta přítomen jen rozhlasový přijímač. Žádné gramofony, žadné walkmany, žádná cédéčka. Poznamenalo to nějak váš vztah k hudbě?

Otec byl technik a matka redaktorka v Českém rozhlase v Liberci. Veškerou techniku měli v práci, ale doma nebylo nic, kromě střihacího mixážního pultu, na kterém nám táta z legrace zrychloval hlasy nebo slepoval dohromady nejrůznější odpadové zvuky z rozhovorů a anket. U nás doma se vůbec neposlouchala hudba. Vnímali jsme jen znělky, které táta používal mezi reportážemi. Neměli jsme moc peněz, a když jsem si později sehnala walkmana, dokola jsem v něm otáčela pár kazet. Nechala jsem si od našich v rádiu udělat mix bez popisek, byli tam jen Pink Floyd a Mike Oldfield, což jsem zjistila až dlouho poté.

 

029-16f-Dva-Slavik3.jpg
029–16f-Dva-Slavik3.jpg • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer, Respekt

 

To byl můj jediný základ. Pak už jsem si v hudební knihovně okopírovala Nirvanu a Beatles. Cédéčka jsem začala vnímat opožděně, až když mi bylo zhruba dvacet, tedy někdy kolem roku 2000. I na saxofon jsem začala hrát pozdě. V osmnácti jsem se šla zeptat do zušky, jestli by mi nějaký nepůjčili, když budu chodit na nauku. Rok jsem chodila, pak mi děda věnoval peníze na stavební spoření a já za ně tajně koupila v bazaru vlastní saxofon. Bála jsem se, že se bude zlobit, ale když jsem si s kapelou vydělala první peníze, tak jsem se mu přiznala a slíbila mu, že na stavební spoření si zpátky ušetřím z hraní. Nakonec to tak je.

Než jste se odvážili vydat první desku, dělali jste hudbu k divadelním představením divadla DNO v Hradci Králové. Ovlivnil scénický přístup vaše uvažování o hudbě?

V divadle jsem začínala jako herečka. Až postupně se ze mě stal komediant, co hraje na ságo, což se dalo využít při různých kabaretech. Kolem roku 2005 se ale DNO, do jehož souboru jsme dlouho patřili, začalo postupně rozlézat. Kolegové z Hradce odcházeli, šli do lepšího angažmá, studovat nebo zmizeli do ciziny. Zbyli jsme s Honzou ve dvou a nevěděli co dál. Inspiroval nás až jeden koncert Ridiny Ahmed, jež zpívala sama a používala Loop Station pro vytváření doprovodných zvukových smyček. To nás nakoplo. Pořídili jsme si Loop Station a nahradili všechny členy kapely, na které nebyl spoleh. Zpětně viděno byl krach té party naše obrovské štěstí a výzva. S divadlem bychom neměli takovou šanci dostat se za hranice.

Zdá se, jako by překonání hranic bylo pro vás to největší lákadlo.

Vyrůstala jsem ve velmi početné a nemajetné rodině. Nejezdili jsme na žádné dovolené. Nejvzdálenější cizina byl výlet pěšky za hranice východního Německa do obchodu pro hezčí bačkory, než měli spolužáci. Pak jsem si dopisovala s vrstevníky z Holandska, Kanady, schovávala si nálepky a obaly od bonbonů, které mi poslali v dopisech, ale na jejich pozvání jsem mohla zapomenout, protože bych neměla na cestu. 

 

 

Pak jsem snila o tom jet někam jako au pair, ale neměla jsem na vstupní poplatky. Takže jsem se v pubertě smířila s tím, že se do ciziny prostě nepodívám nikdy. Když jsem pak měla první počítač a na internetu jsem objevila rádia všech zemí světa, měla jsem pocit, že cestuju. Fakt mi to stačilo! Když jsem prvně zahlédla katalog z Ikey, málem jsem umřela štěstím, že to je fakt švédské. Připomnělo mi to Děti z Bullerbynu a říkala jsem si, že nevadí, že tam nemůžu jet. Teď už vím, jaké to tam je. Z filmů jsem hltala atmosféru, z rádia jazyk, z katalogů styl života. Sen o cizině byl kompletní. Reálné cestování pak bylo nečekaným zázrakem, který mi potvrdil skoro všechno z předešlých snů.

Zvědavost a drzost

K české alternativní scéně nepochybně patří jistý smysl pro humor, eklekticismus a nepřehlédnutelná dávka infantility. Hlásíte se k tomuto místnímu specifiku?

Nevnímáme to tak. Fiktivní jazyk, který při zpěvu používáme, nebyl na začátku ani v nejmenším myšlený jako nějaká sranda. Ta hravost je spíš podvědomá vzpomínka na dětství. Sny o vesmíru, cestování časem a hra na cizí jazyky. Neexistující světy. Úplné uvolnění a smazání hranic mezi dítětem a dospělým. Je nám ale dost přes třicet a bude nám pořád víc, takže se to logicky mění a postupně přibývá temnějších not. Zároveň jsme se nikdy nebáli zakomponovat do hudby úplně všechno, co se nám v danou chvíli líbilo. Byla to ruská experimentální hudba nebo třeba maďarská lidová hudba, protože do pardubického Divadla 29, kde jsem pracovala, v jeden čas jezdilo hodně maďarských hudebníků. Pak nám učarovala elektronika. Tahle směs je ze všeho nejvíc odraz naší zvědavosti a drzosti. Vždy jsme stáli stranou všech scén a trendů, a to i v rámci Česka. Měli jsme svůj vlastní svět.

Hudbu dnes důsledně natáčíte na své chatě. Sbíráte na diktafon terénní zvuky. Proč? Pokoušíte se srazit náklady za profesionální studio?

Na začátku tomu tak bylo. Teď – když bychom si studio už mohli dovolit – se ukazuje, že nás to moc nezajímá. Všechny naše skladby vznikaly doma a dnes už jsme na to zvyklí, pracovat sami a bez stresu, kdy ve studiu musíš platit čas zvukaře nebo technika. Důležité je, že se cítíme jako doma. Musíme být napojeni na sebe a na normální život. Nejsme profíci ve smyslu řemeslníků. Navíc jsme druh kapely, která moc nebazíruje na technice. Taky nás baví to kouzlo nenadálých událostí, kdy si například musíte během nahrávání počkat, až přestane štěkat pes v sousedství. Pro profesionálního zvukaře je to prasácký způsob práce, ale doufám, že naše desky nepůsobí vysloveně amatérsky. Mají atmosféru a nečistoty a ruchy jsou tady vítaní hosté.

Kdy jste došla k rozhodnutí zpívat ve vymyšleném jazyce?

V divadle jsme měli jedno představení, které na něm bylo celé postavené. Tam jsem získala praxi. Napodobovala jsem různé řeči: mluvila pseudorusky, pseudofrancouzsky. Určující pak byla naše společná cesta s Honzou po Pobaltí. Učarovala nám litevština a lotyšština. Čech, který má základy angličtiny, němčiny nebo francouzštiny, se tam stejně vůbec nechytá. To se nám strašně líbilo. Praktický důvod pak byl ten, že neumím žádný cizí jazyk natolik, abych v něm mohla zpívat, a v češtině mi to nejde. Limituje mě. Asi bych ani nedokázala napsat dobrý text, zřejmě bych používala spoustu zkratek a jednoslabičných slov.

Do dvaceti jsem Nevytáhla paty z Čech. Cizinu jsem znala jen z atlasů a encyklopedií.

Tweetni to

Ve smyšleném jazyce nic nesdělujete, nejdete s kůží na trh a váš hlas je jen další nástroj. Osvobozuje vás to?

Naprosto. A zároveň to nese mnoho navíc. Zpěvák má absolutní svobodu a posluchač získává prostor po fantazii. Navíc si můžeme dovolit hrát jakýkoli žánr, protože zpěv se vždycky může přizpůsobit. Tu bude pseudoanglický, tu pseudomaďarský, jak si hudba řekne. Naše tvorba nikdy nezahrnovala obnažování sebe samých. Nejsme takoví ani ve skutečnosti. Uvědomuji si, že kdybych zpívala špatný český text, ničila bych hudbu. Blbé texty, kterým je rozumět, mě ruší. I jako posluchačka mám radši jazyky, jimž nerozumím. Zásadní pro mě je atmosféra a hudba.

Zpíváte na každém koncertě úplně stejný text?

Když se nespletu. Velmi snadno se můžu přeřeknout a pak na místě vymýšlím něco jiného. Což nejspíš nikdo nepozná, ale mě štve, že jsem tam nedala, co tam patří. Ztrácí to smysl. Já přesně vím, co zpívám. Vidím ten příběh, vymyslela jsem si ho. Rozdíl oproti běžné řeči je pouze ten, že svým jazykem mluvím jen já sama.

Sběrači všeho

V Česku se dlouho vede debata, zda se v zahraničí prosadí kapely, jež se přizpůsobují světu a zpívají anglicky, nebo naopak ty, které zůstanou lokální. Vy jste toto dělení obešli tím, že zpíváte ve vymyšleném jazyce. Pokládáte to za svou hlavní devízu? Nebo na tom nezáleží, protože si za hranicemi stejně myslí, že zpíváte česky?

Klíč pro přijetí na Západě podle mého není v jazyku. Musí to stát na hudbě.

Vaši tvorbu začali kritici poměrně záhy vykládat jako výraz prolínání lokálních kultur do jednoho osobitého celku. Cosi jako míšení národů v tranzitní letištní hale. Podepsala byste tenhle pohled?

To sedí. Ještě by se to dalo přirovnat k newyorskému metru, kde jsou taky lidé všech kultur a barev, v teniskách, saku, bosí i v hábitech. Možná je to tím, že já sama jsem až do svých dvaceti nevytáhla paty z Čech. Poslouchala jsem rádio a snila o tom, že budu umět dobře francouzsky. A pak mi najednou hraní otevřelo dveře, jela jsem do Ruska, do vysněné Francie. V té hudbě určitě je ta fascinace tím, co mi bylo vzácné a nedostupné a znala jsem to jen z atlasů a encyklopedií. Úžasné pro mě je, že jsem to díky kapele najednou mohla vidět na vlastní oči. Pro mě je poslouchání hudby jako sbírání suvenýrů. Jsme sběrači a spojujeme v naší hudbě vše, s čím se setkáváme. 

Bára Kratochvílová
Bára Kratochvílová • Autor: Matěj Stránský
 

Bára Kratochvílová (33)

Zpěvačka a výtvarnice. V roce 2006 založila společně s Janem Kratochvílem duo DVA. Nejprve vytvářeli hudbu k inscenacím královéhradeckého divadla DNO, ovšem hned jejich debutové album Fonók z roku 2008 jim zajistilo oblibu tuzemské kritiky. Následovala deska HU (2010) a s ní i čím dál častější hraní v zahraničí. Aktuální album Nipomo vychází i ve Spojených státech pod záštitou vydavatelství Northern Spy.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1280
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte