Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Tvář

Mimo ducha doby

Americký písničkář Beck vyhrál cenu Grammy za album roku

Beck
Beck • Autor: Profimedia.cz

 

Po letošním ročníku cen Grammy se zdá, že Británie našla spolehlivý způsob, jak dostat Ameriku do kolen. Po nebývalých úspěších Amy Winehouse v roce 2008 a Adele v roce 2012 letos se čtyřmi soškami zabodoval zpěvák Sam Smith. Není těžké uhodnout, co všechny jmenované spojuje: jedná se o interprety těžící z tradice soulu a klasického r'n'b, s velkým hlasem a senzitivním projevem.

V případě Adele a Sama Smitha jde navíc o nikterak extravagantně působící osoby, kteří neohromují vzhledem, nesází na taneční beaty, futuristický zvuk, nahotu nebo perfektně zvládnutou taneční choreografií. A byť Smithův loňský debut In the Lonely Hour nesklízel zrovna od kritiků zrovna ovace, do umělohmotné reality amerického popu vnáší nečekaný prvek lidskosti. Ta americkým posluchačům zjevně chybí. Potvrzuje to ostatně i výrazný úspěch intimní Beckovy desky Morning Phase, která zvítězila jak v kategorii album roku, tak i proti žánru překvapivě v kategorii Rockové album. Právě profil Becka vám v souvislosti s udílením Grammy odemykáme:  

 

Nikdy už se nejspíš nezbaví nálepky „Loser“, jež mu už před dvaceti lety připadla podle prvního globálně úspěšného singlu. Přesto se americký písničkář Beck může ve světě současného popu počítat mezi vítěze. Na celé čáře. Nezůstal autorem jediného hitu. Třiačtyřicetiletému rodákovi z Kalifornie se dokonce poštěstilo vmísit se mezi tu hrstku proměnlivých muzikantů, jako jsou třeba David Bowie nebo Björk, kteří umějí dokonale vycítit dobové nálady i avantgardní postupy a vtisknout jim na svých albech posluchačsky vstřícnou podobu.


Na čerstvém – v pořadí dvanáctém – albu Morning Phase se však tento žánrový Casanova pokouší mluvit pouze sám za sebe. Výsledkem je komorní akustická kolekce, jež posluchači zhmotňuje omámenou atmosféru ranního probuzení, kdy si člověk připadá zároveň dezorientovaný i plný nových sil. Stejně jako Beck sám.

Velmi slabý rap

V průběhu kariéry nejednou kráčel v předvoji žánrových změn. Předznamenal stylové křížení hip hopu a rocku, v druhé půli devadesátých let oslavoval postmoderní zvukové koláže a citoval samply hudebníků minulých dekád a prodával desky po milionech. Poté propůjčil své bláznovství tanečnímu funku, aby se vzápětí vrátil s intimní folkovou nahrávkou prostou jakýchkoli efektů.

Beck vyzkoušel takřka vše a vždy si udržoval přehled o tom, jak vypadá hudební terén. Mapoval ho a cíleně na něj reagoval. Jak sám ale v aktuálních rozhovorech přiznává, kultura sdílení mp3 souborů a rychlý pohyb hudby na síti jsou pro něj až příliš složité a bouřlivé. I proto dělí novinkuMorning Phase od poslední desky Modern Guilt pauza dlouhých šesti let. Začalo se mu stávat, že připravoval hudbu určitého ražení a během práce zjistil, že kormidlo trendů se stočilo jiným směrem. Jeho písně by v novém kontextu postrádaly kýžený moment překvapení. Přitom na něm svou tvorbu od počátku budoval.

„Soy un perdedor – jsem loser, baby. Tak proč mě nezabiješ?“ zněl refrén zmíněného hudebně chaotického hitu, kterému v roce 1994 nešlo uniknout a dodnes se řadí mezi nejmilovanější popové písně. Poznala se v něm zabezpečená, avšak apatická generace X, která po konzumně orientovaných osmdesátých letech najednou začala opovrhovat kariérou a do škatulky loserů se stylizovala především proto, aby dráždila své ambiciózní rodiče.

Skladbu, kterou Beck ve studiu napsal a natočil coby legrácku během pouhých šesti hodin, rozhodně nezamýšlel jako generační manifest. Když zpíval o „loserství“, neměl na mysli existenciální rozpoložení, ale s nadhledem hodnotil svoje chabé schopnosti rapovat ve slokách, jež refrénu předcházely. Publikum si však tímto prozaickým výkladem nechtělo kazit iluze. Loser navíc mnohem více účinkoval na hudební rovině. S punkovou drzostí tu do hiphopového rytmu útočí bluesová kytara a bílý blonďatý kluk se pokouší rapovat jakýsi nonsens o šimpanzích a butanu v krevním oběhu. Vše podtrhl podobně kolážovitý klip s roztleskávačkami tančícími na hřbitově mezi hroby a smrtkou, která myje přední okno automobilu krví. Až surrealistická vizualita se pro další Beckovy klipy stala samozřejmostí.

Beck zmíněné hudební vlivy propojil tak zručně, že si Losera zamilovali ctitelé všech absorbovaných žánrů. Užívali si jej rockeři i hiphopeři: „Byl první, kdo pochopil, že hip hop v osmdesátých letech svým charakterem a výpovědí nahradil folkovou hudbu, a ukázal to všem,“ chválil kolegu rapper Chuck D z tehdy slavné formace Public Enemy.

Z mladíka, jenž do té doby pracoval v Los Angeles za minimální mzdu ve videopůjčovně či jako prodejce hotdogů na dětských narozeninových večírcích, se stal po Kurtu Cobainovi dalším prototypem nehvězdné hvězdy na MTV. Dokonale se trefil do dobových nálad. Ironické sebeshazování stejně jako nenápadné stírání žánrových hranic viselo ve vzduchu, a nikdo jiný to nedokázal vycítit lépe než hudebník s nekonvenční výchovou a uměleckým rodinným zázemím. Jeho dědeček Al Hansen patřil k protagonistům vlivného výtvarného hnutí Fluxus, matka Bibbe Hansenová zase prošla Factory Andyho Warhola. Proto ji nikterak nerozhodilo, když syn ve dvanácti letech oznámil, že už nechce chodit do školy, kde nemá žádné kamarády, ale raději bude sám doma cvičit na kytaru písně dřevního bluesmana Mississippiho Johna Hurta, jenž mu právě učaroval. Trochu vzdělání si doplnil až o pár let později, kdy zfalšoval studentskou průkazku, aby mohl alespoň navštěvovat univerzitní knihovnu.

Aby překonal stud z hraní před lidmi, chodil křehký bílý teenager denně k fotbalovému hřišti, kde trénovala hispánská komunita, a snažil se je oslovit svým blues. „Bylo to zoufalé,“ vzpomíná Beck na začátky v raném rozhovoru pro časopis Spin. Reakcí mu tehdy byly přezíravost, posměch nebo výhrůžky, ať už toho nechá. Tehdy si uvědomil, že pokud chce oslovit nedůvěřivé publikum, musí vsadit na humor a nepředvídané zvraty. Sklidil tolik posměchu, že si nakonec začal dělat legraci sám ze sebe.

Proto se jeho první písně hemžily ujetými básnickými obrazy a semlel v nich všechny své vzory od blues přes Boba Dylana a Serge Gainsbourga po hip hop. Vytvářel si zástěrku, za niž se mohl schovat, a byl v postmoderní hře s odkazy natolik mistrný, že jeho druhé – s 2,3 milionu prodaných kopií dodnes komerčně nejúspěšnější – album Odelay získalo dvě Grammy. Popový kolážista, který se styděl ukázat svou pravou tvář, se stal největším bořitelem mezižánrových bariér.

Proto všechny překvapil – a nutno dodat, že příjemně –, když v roce 2002 přišel na trh s čistě folkovou osobní deskou Sea Change, kterou poznamenal rozchod s jeho tehdejší přítelkyní. Tenkrát poprvé zkusil Beck vystoupit bez grimasy žánrového alchymisty, přičemž aktuální Morning Phase se dá v mnohém považovat za duchovní dvojče a pokračovatele Sea Change. Cesta k němu však vedla přes další zákruty.

Kde jsou dveře?

„Bylo to, jako kdybych spatřil své písničkářství pod lupou nebo rentgenem,“ prohlásil Beck nadšeně ve dva roky starém rozhovoru pro The Guardian. Řeč byla o jeho dalším zdánlivě excentrickém projektu: rozhodl se, že dvě desítky svých zbrusu nových písní nenatočí ve studiu, ale vydá je pod titulem Song Reader pouze jako notové záznamy. Vyplňoval tak mimo jiné čas, kdy mu zranění páteře – o němž se zdráhá mluvit takřka stejně úzkostlivě jako o svém angažmá ve scientologické církvi – znemožňovalo vzít do ruky kytaru.

V časech retra a módního znovuobjevování domácí zručnosti na všech frontách (od pletení přes zahradničení až po zavařování) došel Beck nejdál ze všech kolegů. Ponechal své písně volně amatérským hráčům k domácímu hraní: stejně jako autoři šlágrů před sto lety, kdy se notové listy prodávaly v Americe po milionech.

Krok, kdy si hráč musí hudbu nejprve vlastnoručně osvojit, aby ji mohl slyšet, je v naprostém rozporu s dnešním čistě posluchačským konzumováním a Becka přivedl k otázkám, jež si nikdy předtím nepoložil. Hudebník, který na deskách nechával hučet foukače listí, zjistil, že něco takového se do not přepsat nedá. „Mezi hudbou, jaká se řine z rádia, a hudbou, kterou jste schopni zahrát svýma rukama, je obrovský rozdíl,“ vysvětluje v předmluvě k Song Reader.

Morning Phase znamená pro Becka po dlouhé době skutečný autorský rozbřesk.

Tweetni to

Všímá si rovněž zdánlivě banálního faktu, že v tradovaných skladbách z počátku dvacátého století bylo daleko méně autorské osobnosti (tvrdý nárok hluboké zpovědi se stal automatickým až o mnoho let později s příchodem folkařů typu Dylana). Starší hity určené k domácímu hraní byly v jistém smyslu banálnější, schematičtější a měly doprovodný náladotvorný charakter. Některé vzpomínaly na exotická místa, jiné opěvovaly měsíční svit.

Ponor do časů, kdy hudba byla – až do chvíle, než ji člověk doma sám zahrál – pouhým listem papíru, měl velký vliv i konečný tvar Morning Phase. Všechny extravagance a show jsou pryč. „Dnes ráno jsem se probudil po dlouhé bouřlivé noci,“ zní první věta alba, které se v různých oklikách symbolicky i fakticky vrací k motivům probuzení, rozehnání temnoty či prvním slunečním paprskům. Přesto deska, která není na první poslech nikterak nápadná, nepůsobí monotónně. Ani zde totiž Beck nezapřel svou stylovou všežravost a nenásilně posluchače provádí vybroušeně podanými akustickými žánry. Je tu ryzí country, folkové vypravěčství Neila Younga, křehkost Simona s Garfunkelem a deska se láme v čistě symfonicky filmovém kuse Wave.

„Píseň je pro mě jako budova, jen musím najít ty vhodné dveře, jak se dostat dovnitř,“ shrnuje Beck své tvůrčí postupy v čerstvém rozhovoru s americkým multimediálním umělcem Dougem Aitkenem. Právě to ale začal být v nultých letech pro Becka problém. Všechny dveře jako kdyby byly zamčené. Alba, jež následovala po Sea Change, nepostrádala montážní um, ovšem lehkost a vtip raných nahrávek se vytratily. Morning Phase tak znamená pro Becka po dlouhé době skutečný autorský rozbřesk. A také velmi důležité procitnutí – pro krásné album není za každou cenu nutné honit se za zvukem a duchem doby.

Beck (43)

Americký písničkář, který proslul divokým kombinováním stylů od hip hopu přes blues, punk až po folk. V devadesátých letech se stal symbolem postmoderního křížení žánrů: jeho deska Odelay (1996) se prodávala po milionech a získala dvě ceny Grammy. V pořadí již dvanácté album Morning Phase vydal Beck v minulých týdnech.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1320
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte