Drahá Siri, milý Watsone

Těžko se můžeme podivovat hrdinovi filmu Ona (Her), že se zamiluje do své elektronické asistentky, bytosti nadané vědomím přebývající v počítači (recenzi filmu najdete na str. 60). Jako ta nejdokonalejší partnerka je mu neustále nablízku a vždy přesně odhadne, co zrovna potřebuje slyšet nebo s čím by mu mohla pomoci, ať už jsou to problémy v zaměstnání, roky netříděné e-maily či rezervování té nejlepší restaurace přesně podle jeho vkusu. Dokáže číst hrdinovy emoce a odhadnout, co si myslí, smát jeho vtipům nebo si nekonečné hodiny povídat o tak abstraktních věcech, jako je hudba či malování. Vítejte v blíže neurčené budoucnosti, kdy se umělá inteligence vyrovnala lidské (a v lecčems ji i předčila) a kdy je společensky přijatelné chodit na rande se svým operačním systémem. Budou ale stroje někdy opravdu myslet? A chceme to vůbec?

Otrokem algoritmů

Problém je zatím v tom, že k napodobení člověka chybí počítači ta nejpodstatnější součástka: lidský mozek. Umíme jej nakreslit, mnohokrát jsme ho pitvali, rentgenovali a pouštěli do něj proud. Přesto jej stále neznáme a nevíme, jak ve své složitosti vlastně funguje.

Výzkum umělé inteligence proto zatím neusiluje o vytvoření bytosti ukryté ve stroji, místo toho se snaží jednotlivé funkce mozku pouze napodobit – nikoli v jejich složité souhře,…