Kdo z nich je podezřelejší a lidsky divnější? (Zleva Woody Harrelson, Matthew McConaughey)
Kdo z nich je podezřelejší a lidsky divnější? (Zleva Woody Harrelson, Matthew McConaughey) • Autor: Profimedia.cz

Kdo je Žlutý král? Tato otázka, která nenechávala v klidu diváky po celém světě, stála minulý týden za zkolabováním serveru televizní stanice HBO, když se on-line vysílala poslední, osmá epizoda seriálu Temný případ (True Detective). K tomu připočtěme sledovanost přes klasický kabel, jež byla v USA při premiéře 3,5 milionu diváků. Nicméně skutečná popularita je díky ilegálnímu stahování přes internet ještě mnohem vyšší. Snad nikdy tak těžká depresivní látka s tak nepřístupnými hrdiny nevyvolala tak masový zájem.


První kulturní fenomén letošního roku, u jehož vzestupu nehraje hlavní roli oficiál-
ní reklama, ale především spontánní šuškanda, se stává potvrzením dlouhodobějšího trendu, že televize dnes poskytuje filmařům nejlepší pole pro realizaci. Zatímco filmové hity pro kina se snaží být hlavně nadupanou trikovou podívanou, kde postavy bývají co nejdokonaleji čitelné, televizní seriály převzaly funkci románového vyprávění, které se rozpíná do šíře, vrství se a figury vyzařují dráždivou nejednoznačnost.

V Temném případu sledujeme dvojici detektivů Rusta Cohlea a Martyho Harta, kteří v americké Louisianě vyšetřují případ sériových vražd se satanistickým podtextem. Vyprávění ovšem není vůbec přímočaré. Od počátku se odehrává ve dvou časových rovinách – v roce 1995, kdy detektivové vyšetřují sérii nejasně propojených zločinů, v nichž jsou oběťmi nešťastné prostitutky i unesené děti, a pak v roce 2012, kdy jsou náhle z neobjasněných důvodů vyšetřováni sami tito detektivové, o nichž víme, že se kdysi, v roce 2002, rozešli hodně ve zlém. Seriál dávkuje informace schválně velmi útržkovitě a pomalu, přechází z jedné roviny do druhé a neustále otevírá víc a víc záhad. Vlivem okultního tématu také tón děje chvílemi sklouzává z běžné reality do mystiky.

Jsme sváděni k tomu, že pachatelem zločinů je přímo jeden z detektivů, nebo možná oba. Nebo někdo z rodiny jednoho z nich, případně jejich nadřízení. Nebo je možné, že jsou obě postavy ve skutečnosti jedna a my sledujeme její schizofrenně rozštěpené vnímání reality a času. Nebo není pachatelem nikdo; nic se nestalo a vyšetřovatelům (i když je otázka kterým) prostě haraší ve věži. Anebo se celé vyšetřování stává pouhou předehrou starodávné kosmické bitvy Dobra se Zlem a policisté nestíhají lidskou bytost, ale démony a monstra z jiné dimenze.

Scenárista Nic Pizzolatto dostal luxusní rozsah osmi hodin na to, aby námi manipuloval, podporoval i nahlodával všechny naše hypotézy. Režisér Cary Fukunaga napumpoval do jeho obrazů takovou atmosféru, že se všednodennost jižanských bažin, chudinských čtvrtí a zaplivaných pajzlů mění v předpeklí, peklo i očistec v jednom. A herci Matthew McConaughey coby uzavřený Rust a Woody Harrelson coby vznětlivý Marty nás svými nuancovanými výkony nechávají v naprosté nejistotě, kdo z nich je podezřelejší a lidsky podivnější. Případně kdo z nich by mohl být přece jen pozitivnější hrdina, jemuž se dá aspoň trochu věřit.

Každý díl má navíc trochu jiný styl a tempo. Přitom se stále rozvíjejí jiné odbočky od hlavního děje, kdy jen čekáme, zda se zúročí do podoby užitečné stopy a vše se nakonec spojí dohromady. Namísto toho nám však vyprávění pořád protéká mezi prsty a jímá nás pocit, že čím více víme, tím méně a méně chápeme. Případ zjevně ovlivňuje vývoj vztahu mezi oběma detektivy i jejich soukromý život a z vyšetřování se stává sebezničující posedlost.

První díly mohou na někoho působit jako záměrně natahovaná nuda a šlehání dusna z ničeho, respektive z vedení rádoby chytrých existenciálních dialogů, jak tvrdí pochybovači. Ale nejpozději od konce čtvrtého dílu završeného dech beroucím šestiminutovým akčním finále natočeným v jednom záběru vyvolává již seriál jen nefalšované a nesnesitelné napětí. V každém díle přichází zásadní bod zlomu, po němž už není návratu, a postavy se propadají do čím dál horší, až fyzicky hmatatelné temnoty. Takže, kdo je tedy Žlutý král stojící za rituálními vraždami, výrobou obskurních předmětů z klacíků a utajovanou sítí pedofilů?

Vážnost seriálu je dnes nebývalá a obdivuhodná.

Tweetni to

Přímou odpověď není slušné napsat. Můžeme jen říct, že Žlutý král je název kultovní hororové knihy Roberta W. Chamberse, jenž se zase inspiroval satirikem Ambrosem Biercem – a z obou pak čerpal spisovatel H. P. Lovecraft při tvorbě své mytologie Cthulhu. Scenárista Pizzolatto se kromě psaní románů věnuje i výuce literatury na univerzitě a za své hlavní vzory považuje iracionalistické filozofy Friedricha Nietzscheho, Emila M. Ciorana a Thomase Ligottiho. Většina výroků zádumčivého, asociálního a brutálně upřímného Rusta Cohlea pak jasně vychází z děl těchto autorů, kteří zpochybňují jakýkoli smysl lidské existence, a dokonce i samotného narození.

V americkém seriálu pravděpodobně nikdy nebyl hlavním hrdinou tak vyhraněný ateista a nihilista jako Cohle. Jistě nějakým způsobem navazuje na jiné asociální a geniální postavy, jakými jsou různí vyšetřovatelé v jiných seriálech od Kriminálky Miami přes Sběratele kostí až po novodobého Sherlocka Holmese. Ale na rozdíl od nich v sobě nemá žádnou roztomilou nebo komickou stránku. Seriál zaznamenává špičkování mezi Cohlem a Hartem, jež sice chvílemi vyznívá úsměvně – ale jestli má být Hart naším předsunutým nárazníkem a zjevně na Cohlea nezvládá reagovat, ocitáme se nakonec stejně bezbranní, osamocení a čelíme hrozivé existenciální prázdnotě. Celková závrať z bezvýznamného bytí se zhoršuje i tím, že vidíme, jak má Cohle ve všem ostatním vždy pravdu. Je pokaždé napřed před ostatními a odmítá komukoli (včetně sebe) cokoli nalhávat, zatímco Hart lže všem okolo, aby někoho neranil, nebo sám sobě, aby si dokázal ospravedlnit vlastní jednání.

Vážnost, s níž Pizzolatto nehodlá uhnout ke zlehčujícím vtipům a ironii, je v televizní tvorbě nebývalá a obdivuhodná. A naštěstí se naplňuje i ve skvělém finále, v němž vypálil rybník všem, kdo spřádali překombinované konspirační teorie, jak seriál skončí. I bez prozrazení konkrétní pointy lze říct, že Pizzolatto projevil rovněž druhou zásadní odvahu netypickou v dnešní době. Seriál vyvrcholí zcela jednoduše a přímočaře. Uděluje nám lekci, že konspirování je trapné a zbytečné – a šokující velká odhalení nejsou užitečná či osvobozující, ale falešná.

Beztak nikdy nezjistíme všechny nitky a svět si ponechá své tajemství. Nikdy nenastolíme absolutní spravedlnost. Posedlost prací nás může odvádět od okolní reality i řešení niterných osobních problémů. Ve vší nicotnosti našich životů, kdy jsme odsouzeni dělat stále stejné chyby, ale existuje naděje, že do prapůvodní temnoty, která nás předcházela, můžeme propouštět malé paprsky světla. Temnoty, našeho přírodního počátku, spíše nediferencovaného bytí než nicoty, se přitom nemusíme bát, neboť se v ní všichni znovu setkáme. Tak zní skrze ústa postav vyznání víry hlavního autora, jenž stejně jako dávní manichejci nechápe pojmy světla a temnoty jako pouhé metafory.

Temný případ představuje pro seriálovou tvorbu vykoupení, že není třeba publikum ohromovat, stačí nám dát nahlédnout vlastní posedlost. Můžeme se zabývat nekonečným množstvím teorií, můžeme se načas odpoutat od racionálních vysvětlení, ale měli bychom se nakonec smířit s tím nejjednodušším řešením – a být duchapřítomní a akceschopní, když přijde správný čas. Všechno zdánlivé šílenství opadne a je jasné, co je dobro a zlo. Tohle konzervativní moudro už dlouho nikdo nepodal tak přesvědčivě. Doufejme, že další chystanou řadu seriálu s jinými postavami v úplně jiném prostředí dostane na starost někdo, kdo bude rovněž umět komponovat filmové obrazy jako plovoucí a tiše pulzující malby.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte