Před týdnem nás všechny zasáhla zpráva, že zemřel Tomáš Pěkný. Kolega, který pro tento časopis – a nejen pro něj – znamenal víc, než se dá popsat v jednom nekrologu. Stál u zrodu Respektu a od prvního dne se podílel na formování jeho obsahu, stylu i ducha. Sehrál přitom naprosto zásadní roli, protože v přelomových revolučních dobách nebyl dostatek řemesla znalých novinářů. Většině autorů bylo kolem třiceti let a v lepším případě měli zkušenost se samizdatovou žurnalistikou. Mnozí v té době dokonce psali své vůbec první články v životě. Vedle nich byl Tomáš nejen o generaci starší (ročník 1943), ale zároveň výrazně zkušenější novinář. V relativně liberálních časech konce šedesátých let totiž vedl kulturní rubriku v redakcích později zakázaných časopisů Student či My.
Kolegy vždy fascinoval svou vlídností, která ostře kontrastovala s nekompromisním pohledem na samotné texty. Byl rozhořčeným odpůrcem klišé, frází, zbytečných slov a tvrzení, která autor nemohl doložit. Nikdy nezvyšoval hlas, ale jeho připomínky se o to víc pevně usazovaly v hlavách redaktorů a redaktorek.
Čas plynul, v redakci Respektu se měnili jednotlivci i celé generace, ale Tomáš svým kolegům stále oddaně sloužil. Právě ona „služba“ ostatním je v případě Tomáše podstatná. Ve světě je práce editorů uznávaná a oceňovaná. V Česku tomu ale až tak není. Řada redakcí je vůbec nemá, a pokud ano, širší veřejnost o nich neví. Pokud se článek podaří, uznání zamíří za jeho autorem, editor ale zůstává v pozadí. Ti, kdo měli možnost s Tomášem spolupracovat, zejména pak mladí novináři, byli vždy tak trochu uchváceni tím, že jim pomáhá zvyšovat kvalitu textu, ale přitom se to vlastně nikdo nedozví. Takovou pomoc autorům umějí nabídnout jen výjimeční lidé. Tomáš Pěkný takový byl.
V Respektu ale neplnil jen redakční roli. Mezi jeho žijící či zesnulé přátele patřili přední novináři, literáti či intelektuálové, o kterých uměl výborně vyprávět. A ty, jež neznal osobně, měl výborně načtené a nastudované. Vždyť i jeho životní příběh byl pozoruhodný – ukrývané židovské dítě za protektorátu, novinář v šedesátých letech, disident, jeden z prvních signatářů Charty 77, autor knih pro děti i důkladné studie Historie Židů v Čechách a na Moravě.
Jeho rozhled byl pozoruhodný. Snad každý dům, situace či text mu přinesl na mysl nějakou historku. Někdy své postřehy vpisoval na konec textů, které redigoval nebo které v Respektu četl. Jeden úsměvný příklad za všechny:
„Pobavila mne formulace: ‚Do povědomí světové veřejnosti pronikl tento bezdětný profesor…‘ Ta bezdětnost mně připomněla Nikolaje Stankoviče, který kdysi, ocitnuv se u rybníka, zrovna když se nějaké dítě topilo, běhal po břehu a v panice a ve zkratce volal: ‚Pomoc, jsem bezdětný neplavec!‘“
A právě i tyto Tomášovy drobné poznámky vždy v Respektu vytvářely podvědomou jistotu, že svět nezačal včera. Zní to možná banálně, ale ve světě médií, kde se valí jedna událost za druhou, je to mimořádně cenná pomoc. Když například poutavě vyprávěl o Teigem, Grušovi či Palivcovi, propojovala se minulost se současností. Jména z knih ožívala, svět dostával svůj tvar, lidské činy smysl a rostl i pocit zodpovědnosti za to, co děláme.
Za to Ti, drahý Tomáši, děkujeme.
Tvůj Erik a redakce
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
