Budík před šestou, krutá hodina. Karlín mlčí, jen akáty tiše šelestí. Z nonstopu Sion se line smrad a hráči prohrávají na barevných bedýnkách poslední koruny. Rychle se prosmýknu okolo a stejnou rychlost nasazuji i v obávaném parku zvaném Sherwood u hlavního nádraží. Ranní vlak, prosycený nevolí vstávat, poloprázdný. Opřít hlavu o okno a snít. Za oknem se míhají tunely pod Vítkovem, karlínský kostel, ty pěkné lesy za Prahou, pára nad Orlicí, sny. A pak Brno, mé milované, nikdy mi nevadí probudit se do zdejšího lenivého, kavárenského tempa.
Cesta na transfuzní stanici, kde mě nevezmou – měla jsem před 27 dny klíště a limit je 30. Taky by to mohli říct předem. Dlouhá cesta do centra, kde zaženu smutek dobrou kávou. To jim v Brně jde, rozmazlovat milovníky kofeinu. V kavárnách jihomoravské metropole to klokotá a také se zdárně množí. A radnice naštěstí ještě pití kávy nezakazuje – na rozdíl od alkoholu, jehož konzumace je na brněnských ulicích Brňanům zapovězena. Ještě by mohl náhodou ožít veřejný prostor, a s tím se musí zacházet opatrně.
Další šálek mě čeká v kanceláři NaZemi, jedné z mála neziskovek, které se v České republice zabývají pracovními podmínkami v tzv. rozvojových zemích a globálním rozvojovým vzděláváním. Začala jsem v sedmnácti, vlastně jsem tu „vyrostla“, ale loni vyschly zdroje a na mě už v týmu nezbylo místo. Teď je ze mě takový externí pozorovatel. V seriálu porad sleduji unavené kolegy mířící stále stejně vysoko, ale s třetinou kapacit – chybějí peníze i lidé.
Vyhradím si pak hodinku času a na dvorečku filozofické fakulty, v konejšivém stínu pod kaštany, ji věnuji portugalské poezii a další kávě. Překládat básně se blíží detektivní práci, ale rozhodně to povznáší ducha. Mozek budu trápit i během dalších čtyř hodin překladového semináře s paní Havlíkovou, která vytrvale předkládá Čechům ty neznámé portugalské podivíny. Hledáme správná slova v příběhu starší ženy a jejího mladého milence a záhadou pro nás i po dlouhé debatě zůstává možnost použití elektrického šlehače při postelových hrátkách obou hrdinů.
O pár ulic dál – v Brně je přece všechno tak blízko – na mě pak už čekají bledí dědeček s babičkou, které bych tak ráda vyvezla někam ven a tíseň jejich bytu vyměnila za slunce. Nakonec se vracím na Gorkého, jednu z nejlepších brněnských adres, a po chvíli boje o prostor se s kamarádkou usazujeme na oblíbeném okenním parapetu hostince U Bláhovky. Už to sice není, co bývalo, ale pořád se tu žije Brno docela dobře. V téměř čistě pánské společnosti budíme pozdvižení svou láskou k dobře natočené hladince. Panáky sice nepřijímáme, ale rybím očkem nepohrdneme nikdy.
Cestou na nádraží projdu betonový „Svoboďák“ bez jediného stromu, snažím se rychle proplést mezi davy na zastávkách šalin a při běhu podchodem nevnímat nevkusné výlohy. Najdu svůj vlak, je plnější, ale pořád je tu místo pro snění. Tu trasu mezi oběma městy mám moc ráda. Ze začátku se podél tratě klikatí řeka Svitava u Bílovic, pak přijde trochu bizarní Adamov se svým novogotickým kostelem, krčícím se ve stínu obrovských paneláků, lom u Blanska, kde bývá v létě pořádně rušno, skály, chatičky, chataři. Cestující mají klid, nedá se tu téměř chytit telefonní signál. Pak se krajina otevře a tmavou zeleň lesů nahradí světle zelená luk, objeví se opuštěná stavení u Svitav, zářivá žluť obilí, ten velký statek napravo u rybníčka i s krávami, tiché údolí Orlice, něžně rozprostřené Labe a divoká Praha nakonec.
Vždycky během té cesty přemýšlím, jestli naši politici vůbec vědí, jak krásnou zemi mají pod správou. Jestli se jim svět náhodou nesmrskl na saka, hry, slova, vlastní důležitost a vlastní prospěch. Jaké by to bylo, vzít jim telefony, počítače a jiné vymoženosti a posadit je do vlaku na té trase mezi Prahou a Brnem? Znovu vidět zblízka zemi, kterou mají v rukou. „Jen by je musel někdo chodit budit,“ staví mě zpět na zem můj milý, čekající na nástupišti v hlavním městě.
BÁRA MRÁZKOVÁ, portugalistka
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
