Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Recepty německé pravice

Kontrast mezi dvěma sousedy nemůže být výraznější. Čeští liberálové a konzervativci míří k volebnímu debaklu, zatímco v Německu jejich kolegové slaví historické vítězství. Tajemství úspěchu Angely Merkelové a její strany přitom není zas tak složité.

foto Globe Media / Reuters
foto Globe Media / Reuters • Autor: Globe Media / Reuters

Ve chvíli triumfu a úsměvů se snadno zapomíná na bolestné začátky, ovšem to se Angele Merkelové nestane. Šok, který prožila v září před osmi lety, byl příliš silný. Tehdy vedla křesťanské demokraty poprvé do voleb jako odvážná radikální reformátorka. Vyrůstala na komunistickém východě země, přerozdělování a silná úloha státu v ekonomice jí tedy byly podezřelé. Slibovala proto výrazné snížení sociálních výdajů i daní, ti nejbohatší by podle jejích návrhů ze svých příjmů odváděli o třináct procent méně než za vlády jejího politického kmotra Helmuta Kohla v devadesátých letech. Na konci reformní cesty stála vize rovné daně a proměna rovnostářského Německa v hospodářství, které by připomínalo dravější britský či americký kapitalismus.

Reklama
Reklama

Angela Merkelová tehdy v průzkumech veřejného mínění suverénně vedla a zdálo se, že se v Berlíně rodí středoevropská „železná lady“. Teprve v kampani se ale o odvážných reformách začalo pořádně mluvit. Když voliči ze středních a nižších vrstev slyšeli, jaké nejistoty s sebou reformy přinesou, začali houfně prchat k vládnoucí sociální demokracii SPD. Tehdy už neoblíbený kancléř Gerhard Schröder, od něhož se odvrátila levicová část voličů, zahájil fenomenální stíhací jízdu. Nakonec mu k vítězství chybělo jediné procento hlasů. Merkelová vyhrála, ovšem cítila se jako poražená. Během vítězného večera mluvila slabým hlasem bez úsměvu, v krátkých větách a dívala se sklesle před sebe. Šok vepsaný do její tváře je zdokumentovaný na záznamu z televizní debaty politických lídrů, jež se v Německu koná ještě během volebního večera.

Tato racionální přírodní vědkyně si zážitek, který se téměř blížil politické smrti, dobře zanalyzovala a zjevně z něj také vyvodila poučení. Jejich vyústěním je triumf z předminulé neděle, kdy kancléřka definitivně splynula s většinovou německou společností a zařadila se mezi skutečné velikány tamní poválečné politiky. Už tím, že i po dlouhých osmi letech vlády znovu převálcovala opozici, převrátila naruby zákony politiky. Nechybělo příliš a její křesťanští demokraté mohli poprvé od přelomu padesátých a šedesátých let vládnout sami s absolutní většinou.

50 tema02 R40 2013
50 tema02 R40 2013 • Autor: Respekt
50 tema03 R40 2013
50 tema03 R40 2013 • Autor: Respekt
50 tema04 R40 2013
50 tema04 R40 2013 • Autor: Respekt

Ve stínu velkého C

Nevídaný úspěch je výsledkem dokonalého pochopení mentality obyvatel své země, které si Angela Merkelová odnesla z popisovaného volebního skoro debaklu. Poznala, že němečtí voliči nechtějí radikální reformy, jež nutně polarizují společnost na různé tábory. Od velkých stran s ambicí vést Německo naopak vyžadují zájem o všechny vrstvy společnosti, a tedy o základní harmonii v zemi. Zmíněný návrh na postupné rušení progresivních daní v nich budil dojem, že se chystá znevýhodnění chudších vrstev a příliš velké rozevírání sociálních nůžek.

Úspěšné úsilí kancléřky o široký záběr je vidět již na složení jejích letošních voličů. CDU získala nejvíce hlasů mezi univerzitně vzdělanými občany, s ještě větším náskokem uspěla u těch se středním nebo se základním vzděláním. Dominovala mezi bohatými i mezi chudými, mezi mladými i starými, ve městech i na venkově. „Chudší občané nemají strach z toho, až se dostaneme k moci. Vědí, že nezničíme sociální zabezpečení a že naší prioritou bude udržet jejich pracovní místa,“ komentuje tento výsledek Thomas Hugendubel, mladý člen strany v jihoněmeckém Stuttgartu. Také sociologické průzkumy dlouhodobě ukazují, že Němci nepovažují CDU za obhájce zájmů bohatších vrstev. To je propastný rozdíl od pověsti, kterou mají pravicové strany v mnoha jiných státech, včetně Česka.

Harmonické splynutí Angely Merkelové a německé společnosti není ničím novým, navazuje na dlouhou tradici německé pravice. Schopnost takto oslovit všechny sociální vrstvy je totiž základní příčinou toho, že CDU stála v čele vlády po dvě třetiny trvání demokratické Spolkové republiky, konkrétně 43 ze 64 let její existence. Jen v trojích volbách přitom CDU nebyla nejsilnější. Vždy to způsobil odchod dlouho vládnoucí silné gardy, jež za sebou ve straně zanechala mocenské vakuum a ve společnosti potřebu změny: generace Konrada Adenauera na konci šedesátých let a Helmut Kohl na přelomu tisíciletí.

foto Profimedia.cz
foto Profimedia.cz • Autor: Profimedia.cz
foto Profimedia
foto Profimedia • Autor: Profimedia.cz
foto ACDP

CDU má uměřenost a hledání konsenzu zapsané v politické DNA. Strana vznikla po druhé světové válce, když bylo Německo úplně na dně. Města ležela v rozbombardovaných troskách, do země přišlo kolem deseti milionů uprchlíků vyhnaných ze střední a východní Evropy. Němci v této situaci toužili hlavně po stabilitě, smíru, návratu k „normálu“. Zvláště elity si uvědomovaly, že nástup Hitlera k moci a následné válečné hrůzy byly i důsledkem vyhrocených politických hádek a konfliktů, které charakterizovaly meziválečnou výmarskou republiku.

Potřebu této klidné střední cesty od počátku demokratické éry naplňovala právě vznikající křesťanská demokracie, jež se stala stranou německého hospodářského zázraku. „Roky její vlády prostě byly dobré. Rychle se naučila být flexibilním manažerem velmi nepřehledné situace,“ píše v knize Baustelle Deutschland (Staveniště Německo) Franz Walter, jeden z nejuznávanějších německých politologů. Tento člen konkurenční SPD s respektem dodává: „CDU oslovovala sedláky, rolníky, věřící dělníky, měšťany i starou buržoazii. Musela vyvažovat jejich sociální protiklady i rozdílné zájmy a přitáhnout je k politickému středu. V té poválečné improvizaci se to podařilo a to zformovalo politický charakter křesťanských demokratů.“

Voliče CDU do značné míry sjednocovalo jen písmeno „C“ ve stranickém názvu, tedy odkaz na křesťanské hodnoty, ke kterým se Němci v poválečném zmaru upínali více než dříve. Přitažlivý byl pro spoustu členů jednoznačný antikomunismus v zahraniční politice, další zase oslovil mnohem smířlivější postoj k bývalým sympatizantům nacismu, než nabízela konkurenční sociální demokracie. V dobách svého vzniku byla CDU zkrátka imaginární střechou, pod niž se přišly ukrýt velmi odlišné skupiny Němců. Dokázala se navíc přizpůsobit poměrům v jednotlivých spolkových zemích, které mají vzhledem k historickému vývoji dosti odlišnou politickou kulturu.

Made in Germany

Jedním z řady napravených bývalých nacistů, kteří si po válce našli cestu ke křesťanským demokratům, byl ekonom Alfred Müller-Armack. Do NSDAP vstoupil v roce jejího nástupu k moci a sliboval si od toho podle svých slov zavedení stabilnějšího hospodářského systému, než jaký zažila liberální výmarská republika. Müller-Armack zůstal vcelku pasivním členem nacistické strany, coby profesor ekonomie ale ve čtyřicátých letech vypracovával poradní studie pro režim a armádu. V té době se také začal zabývat otázkou, jak bude Německo vypadat po válce.

V debatách na toto téma se potkal s bavorským liberálním ekonomem Ludwigem Erhardem, který nacisty nikdy nepodporoval a vypracoval analýzu poválečného vývoje pro protihitlerovské kruhy. Právě tato dvojice ekonomů po válce vytvořila koncepci, jež se zasloužila o německý hospodářský zázrak a dodnes stojí v centru uvažování německé pravice: sociálně-tržní hospodářství. V Německu legendární Erhard ji z postu ministra hospodářství čtrnáct let prosazoval, dnes pozapomenutý Müller-Armack – muž intelektuálně ovlivněný sociálním učením katolické církve – ji z pozice šéfa odboru vymýšlel.

foto Globe Media / Reuters
foto Globe Media / Reuters • Autor: Globe Media / Reuters

Bylo to v době, kdy se východ Evropy vydal cestou znárodňování a centrálně plánovaného hospodářství a na jihu Evropy vládly pravicové diktatury. Nesvázaný kapitalismus byl v očích Němců viníkem velké hospodářské krize počátku třicátých let, kterou země ve středu Evropy odnesla více než zbytek kontinentu. Müller-Armack se chtěl vyhnout oběma extrémům, státnímu plánování i úplně volnému trhu. Jeho cílem bylo sladit zájmy kapitalistů a dělníků a překonat tím značné společenské schizma vzniklé v 19. století. „Je to alternativa ke dvěma asociálním modelům,“ říkal tvůrce modelu sociálně-tržního hospodářství.

Tento koncept nejde jasně definovat, jeho konkrétní projevy se „vaří“ za pochodu, podle momentálních potřeb. Trh je považován za nejlepší nástroj vytváření bohatství a stát měl být sociálním korektivem jeho výsledků, Alfred Müller-Armack ale odmítal vytvořit přesnější teorii. Nikdy nebylo upřesněno, jaká má být rovnováha mezi „sociálním“ a „tržním“ – to měla každá doba přizpůsobit svým unikátním výzvám. Tento princip koncem padesátých let přijala také sociální demokracie a dnes je například jedním z pilířů německého kapitalismu i rovnocenné zastoupení odborů, tedy zaměstnanců, ve vedení velkých koncernů.

Hospodářská politika Spolkové republiky je tedy od svého vzniku prodchnutá pragmatickým uvažováním a hledáním racionálních řešení, která je třeba pořád znovu promýšlet. Neexistuje série jednoduchých ideologických pouček, jakýsi „návod na všechno“. Model se osvědčil během finanční krize v letech 2008 a 2009, kdy německý stát finančně pomohl firmám, aby nemusely propouštět, zabránil nárůstu nezaměstnanosti a dosáhl tím, že občané dál utráceli a chovali se, jako by světová krize vůbec neexistovala. Když globální ekonomika zase začala mírně růst, německé podniky nemusely složitě hledat a zaučovat pracovníky a s náskokem vyrazily dobývat exportní trhy.

Všudypřítomná tvář Německa. (Sociální demokrat Willy Brandt míjí plakát svého soupeře z CDU Kurta…
Všudypřítomná tvář Německa. (Sociální demokrat Willy Brandt míjí plakát svého soupeře z CDU Kurta Kiesingera) • Autor: Profimedia.cz

Zatím úspěšné lavírování Angely Merkelové během krize společné evropské měny tedy nevzniklo ze vzduchoprázdna. Navazuje na dlouhou tradici, jež místo přesně nalajnované vize upřednostňuje neustálé přizpůsobování se měnícím se podmínkám a mate tím každého, kdo očekává jednoduchá a přehledná řešení.

Pokud by bylo nutné vybrat tři věci, kterými CDU nejvíce ovlivnila povahu současného Německa, tak by to vedle zapojení Německa do demokratické západní Evropy a víry v budoucí sjednocení země byl právě tento hospodářský koncept. „Je to hlavní exportní artikl Německa,“ podotýká i dnes Angela Merkelová a její Němci jí rozumějí.

Pytel blech

Není snadné vydržet pohromadě, když je pořád nutné hledat velké kompromisy – to vědí manželští poradci i poradci vrcholných politiků. CDU navzdory tomu nikdy nehrozil rozpad. Hledání vysvětlení nenabízí jednoduché recepty pro všechny, ostatně tak jako hledání tajemství dlouhotrvajícího manželství.

Roli hraje étos partaje hospodářského zázraku, jež se přece neopouští. „Členové sdílejí společné hodnoty a vědí, že v případě odštěpení nějaké frakce jen posílí jejich rivalové z jiných stran,“ říká Werner Böhler, který v Praze vede zastoupení Nadace Konrada Adenauera, jejímž cílem je šíření křesťanskodemokratických idejí. „Strana této identifikaci napomáhá tím, že se pořád snaží vzdělávat své členy, organizuje pro ně semináře, podporuje debaty o programových bodech i na nejnižší úrovni,“ dodává Böhler.

Pro křesťanské demokraty je velmi důležitá existence zájmových frakcí, které se uvnitř strany vzájemně vyvažují. Stanovy umožňují jejich vznik, ony samy si pak nezávisle volí šéfy, organizují debaty a zapojují také zájemce vně strany. Uvnitř CDU například funguje frakce „mladých“, již vyvažuje frakce „seniorů“. Sociálně zaměřenou frakci zaměstnanců pak doplňuje frakce menších a středně velkých podnikatelů.

Jak toto vyvažování v praxi funguje, to lze vidět na způsobu, jakým CDU zareagovala na jeden z nejdiskutovanějších problémů letošních voleb: nárůst počtu nejistých, špatně placených pracovních míst, který je důsledkem reforem pracovního trhu z počátku tisíciletí. Zaměstnanecká frakce přišla s návrhem na zavedení plošné minimální mzdy, již CDU předtím odmítala. Podnikatelská frakce protestovala i tentokrát, a začaly tedy dlouhé debaty. Jako vždy skončily kompromisem: minimální mzdy se mají vyjednat mezi odbory a zaměstnavateli v jednotlivých spolkových zemích, nemá je však jednotně diktovat stát.

50 tema13 R40 2013
50 tema13 R40 2013 • Autor: Respekt

„Přesně to se mi na křesťanských demokratech líbí. Odrážíme celou naši společnost, jsme opravdu stranou pro všechny,“ říká už citovaný šestadvacetiletý člen CDU Thomas Hugendubel a dále vysvětluje: „Frakce kompromisy respektují. Shodují se totiž v tom, že CDU má reprezentovat všechny vrstvy společnosti. Nesouhlas jedné frakce uvnitř strany naznačuje, že by se podobné námitky objevily i venku ve společnosti. Proto je potřeba včas otupit hrany.“

Tento vystudovaný právník je vcelku náhodně vybraným hlasem z více než půl milionu členů, ovšem jeho osobní zkušenost volebního manažera ve Stuttgartu tuto přednost německé pravice dokonale ilustruje. Křesťanští demokraté v jeho kraji vyhráli všechny přímé mandáty, a to v naprosto odlišných prostředích: uspěli v kdysi sociálnědemokratické dělnické čtvrti na okraji města, v centrální čtvrti plné městských liberálů se sympatiemi k ekologickým myšlenkám, a také na okolním, výrazně katolickém venkově.

Thomas Hugendubel je zároveň příkladem jedné z cest, jimiž do strany proudí schopní lidé. S politikou začínal ve čtrnácti letech, kdy se angažoval v projektu, který šikovně zapojuje mladé studenty do správy větších německých měst. Dospívající volí „mládežnické radní“, ti se pak ve svých čtvrtích potkávají s komunálními politiky a snaží se společně s nimi prosazovat nápady prospívající mladým lidem. „Dospělí politici nás brali vážně,“ vzpomíná Hugendubel a s úsměvem uvádí zdánlivě banální příklad, který ho ale naučil, jak se dají řešit konkrétní problémy: „Chodil jsem do školy s jednou dívkou, která nemohla na podzim a v zimě jezdit ráno do školy vlakem. Na cestě z jejího domova totiž bylo jedno hodně temné zákoutí, a rodiče se báli o její bezpečí. Povedlo se mi prosadit, že tam město postaví lampu. Pak už nemusela dojíždět narvaným autobusem a jezdili jsme po celý rok vlakem společně.“

50 tema14 R40 2013
50 tema14 R40 2013 • Autor: Respekt

Do CDU vstoupil ještě v pubertě, protože si prostě porozuměl s jejími komunálními politiky a liberálně-konzervativní hodnoty mu byly blízké. V minulých deseti letech ho následovalo asi deset zkušených mládežnických radních. Pan Hugendubel však současně přiznává, že CDU nemá zvláštní strategii pro nábor schopných členů: „Je to méně profesionální, než si umíte představit.“ Mládežnické rady jsou nicméně dokonalou ukázkou instituce, jež umí přivést běžné lidi k politice. Podobně fungují politické nadace, jako zmíněná Nadace Konrada Adenauera, které kromě vzdělávacích aktivit zařizují stipendia pro nadané studenty.

Lišáci

Pravou rukou Angely Merkelové byl za vlády velké koalice v letech 2005–2009 sociální demokrat Franz Müntefering. Ostřílený levicový praktik byl tehdy ministrem práce a sociálních věcí a současně vicekancléřem, který zajišťoval souhlas svých soudruhů s vládní politikou. Populární „Münte“ je už v politickém důchodu, ale v srpnovém rozhovoru pro týdeník Die Zeit na základě desítek let zkušeností popsal zásadní rozdíl mezi německou pravicí a levicí. Levicového politika, jenž ustoupí ze svých pozic, budou prý jeho spolustraníci vždy považovat za zrádce. Pravicového politika, který udělá to samé, však poklepou po rameni a v duchu si řeknou: „To je ale lišák!“

„K SPD nebo k Zeleným od počátku vstupují lidé, kteří chtějí zlepšit svět. Zajímají je složité teorie analyzující současnost i koncepty alternativní budoucnosti. Nic pro ně není důležitější než program a světonázor, a proto se o něj pořád hádají,“ potvrzuje tento postřeh historik německých politických stran Frank Bösch. Tyto tradiční vlastnosti levice křesťanské demokraty vůbec netrápí. Od časů legendárního poválečného kancléře Adenauera sami sebe vnímají jako stranu moci, správy státu, řešení problémů. „Být konzervativní bylo v Německu dlouho něčím normálním, na rozdíl od levicovosti k tomu nebyly třeba teorie. Navíc CDU prvních dvacet let existence vládla zemi a definovala se tím, co dělá, a nikoli programem,“ dodává historik Bösch, autor knihy o dějinách CDU. Členové této strany se dodnes více než podle programu orientují podle toho, co dělá kancléř, a neprotestují, dokud to funguje.

Když změní názor levicový politik, je to zrádce. Když pravicový, mají ho za lišáka.

Tweetni to

Dokonalou ukázkou tohoto rozdílu mezi pravicí a levicí je odlišný osud Angely Merkelové a jejího předchůdce Gerharda Schrödera. Ten za modernizaci sociální demokracie a za programový posun do politického středu zaplatil koncem kariéry a stranickým rozkolem. Merkelová je naopak populární a vyhrává volby navzdory tomu, že porušuje jedno konzervativní dogma za druhým. V minulých letech zrušila povinnou vojnu, rozhodla o definitivním přechodu z jaderné na obnovitelnou energetiku, proměnila konzervativní rodinnou politiku a nyní míří k podpoře homosexuálních sňatků. Německá společnost se zkrátka posunula více doleva a Merkelová tento směr následovala. Musela to udělat, pokud nechtěla ztratit politický střed, bez něhož není možné vyhrát volby.

„Z pohledu občanů se ale CDU nezměnila tak výrazně, jak by se mohlo zdát. Podle našich průzkumů rozumějí tomu, že se přizpůsobuje měnícímu se světu a současně ji nadále spojují s trvalými principy: proevropským smýšlením, křesťanskými hodnotami, dobrou hospodářskou politikou,“ vysvětluje Renate Köcherová, šéfka demoskopického institutu v jihoněmeckém Allensbachu. Angela Merkelová si tedy sice bude muset dát v příštích letech pozor, aby několik procent konzervativnějších voličů neodešlo k nově vzniklé národně konzervativní Alternativě pro Německo (AfD). Většina voličů i členů strany však chápe potřebu změn v době, kdy se i potenciální příznivci CDU více rozvádějí a méně chodí do kostela než ještě před třiceti lety.

Hlavně to řešme pragmaticky. (Angela Merkelová a Barack Obama v debatě s Davidem Cameronem na…
Hlavně to řešme pragmaticky. (Angela Merkelová a Barack Obama v debatě s Davidem Cameronem na setkání G 20) • Autor: foto White House Photo / Pete Souza

„Dobrá politika sází na řešení, která obstojí v realitě. Úplně stejně funguje věda,“ řekla loni v narážce na své původní povolání chemičky Angela Merkelová. Z jejích dávných reformních slibů tedy moc nezbylo, nahradilo je každodenní řešení problémů a spravování státu. Neproměnila Německo, ale ukázala tím cestu k úspěchu pravici v celé Evropě. Něco ale přece jen radikálně změnila: styl, metodu vládnutí. Je skromná, naslouchá, na nikoho nekřičí a ve svém úřadě zavedla poklidnou, usměvavou atmosféru. Přinesla nový styl vládnutí pro dobu, jež nemá ráda příkazy a přísné autority. Její kostýmy, gesta a historky se proto stávají kultovními. Třeba ta o tom, že největším průšvihem jejího mládí bylo, když si úplně novou sportovní soupravu, kterou jí příbuzní poslali balíčkem ze západního Německa, hned oblékla při lezení na strom a úplně ji ušpinila smůlou.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1161
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte