Miluji tvory svého pohlaví. Homosexualita v dějinách a společnosti českých zemí
 
Kultura Knihy

Miluji tvory svého pohlaví. Homosexualita v dějinách a společnosti českých zemí

Kniha o dějinách českých homosexuálů ukazuje veselý život s policií v patách

Pavel Himl, Jan Seidl, Franz Schindler: Miluji tvory svého pohlaví. HOMOSEXUALITA V DĚJINÁCH A…
Pavel Himl, Jan Seidl, Franz Schindler: Miluji tvory svého pohlaví. HOMOSEXUALITA V DĚJINÁCH A SPOLEČNOSTI ČESKÝCH ZEMÍ • Autor: Argo

Samizdatové číslo Revolver Revue z roku 1988 si vybavuji dodnes. Přesněji text, který na nás, heterosexuální mládež vyrůstající v reálném socialismu, zapůsobil jako zjevení. Dozvěděli jsme se v něm, že homosexuálové jsou „lidé jako my“. Milují, trápí se a mají smysl pro humor. Novela Paci paci pacičky líčila dospívání homosexuálního muže v šedesátých. letech a napsal ji František Růžička alias Václav Bauman. Svůj naivní údiv zde zmiňuji proto, abych přiblížila míru diskriminace a nevědomosti, jež vládla v tehdejším Československu. Svět, který popisoval Bauman, do roku 1989 prostě neexistoval.

Reklama
Reklama

Nelze se divit, že dějiny homosexuality jsou u nás pořád neprobádaným územím, kde vědci teprve objevují prameny, sbírají informace a zakreslují neúplné mapy. Jedním z průkopnických činů je kniha Miluji tvory svého pohlaví s podtitulem Homosexualita v dějinách a společnosti českých zemí, kterou sestavili editoři Pavel Himl, Jan Seidl a Franz Schindler. Má záběr od středověku po současnost. Zaplňuje mnohá bílá místa, ale otevírá také řadu otázek, na něž bude třeba teprve hledat odpověď.

Život byl hezkej, veselej

Dějiny homosexuálů na našem území jsou dějinami diskriminace, skrývání a perzekuce. Kromě korespondence jsou jedinými prameny o životě homosexuálů policejní zápisy a soudní záznamy. To platí stejně o konci 16. století, kdy byl v Žehušicích na Čáslavsku za páchání „sodomství“ upálen mladý „žák“ Sixtus (o případu píše Pavel Himl), jako v 18. století, kdy před zákony kličkoval hrabě Sigmund von Tschirnhaus (stať Jiřího Dufky). Navzdory relativní svobodě to platí také o období první republiky.

Pavel Himl v úvodním eseji popisuje změny trestního práva od středověku po novověk, s výrazným přelomem v době osvícenství, kdy se „věci lidské“ definitivně vymkly z područí církve a ze zločinu proti Bohu, který byl trestán smrtí, se stal „pouze“ přečin proti „lidství“ a společnosti. Odsouzení byli posíláni do vyhnanství, zavíráni do vězení nebo do blázince. V této souvislosti je třeba zmínit, že kniha Miluji tvory svého pohlaví se zabývá téměř výlučně mužskou homosexualitou. Lze to chápat jako důsledek větší exponovanosti mužů, jejichž sexualita se také často pojila se zneužíváním moci, násilím a „sváděním mládeže“. Lesbismus spadal spíše do soukromé sféry. Čím blíže k současnosti, tím více výzkum čerpá i z výpovědí pamětníků, do jejichž vzpomínek se vedle motivu perzekuce mísí i humor a nostalgie. Jak říká jeden z respondentů statě Život homosexuálních mužů za socialismu: „Můžu říct, že život byl hezkej, veselej, přestože byl policejní teror a že nás pořád pronásledovali a zvali k výslechu.“

I když to byl okupátor

Popis zmizelého číšnického učně Rudolfa Hájka poskytla v Plzni na počátku třicátých let policii jeho matka: „Je malé postavy, má černé vlasy, plný obličej špičaté nalakované nehty a měl asi 30 Kč. (…) Rád se pudruje!“ Pátrání po něm spustilo akci, která vyvrcholila trestním oznámením na 36 osob. Byli podezřelí z „pervertování“ mládeže a vydírání. Navzdory perzekuci vládla mezi válkami v Československu nebývalá svoboda. Nejen že muži mohli na veřejnost s nalakovanými nehty. Homosexuální komunita měla i tištěné médium, časopis Hlas.

Rakouský zákoník trestající homosexualitu měla brzy nahradit nová sbírka zákonů, ve které už měl obávaný paragraf chybět. Naděje zhasla s německou okupací. I když situace u nás byla mírnější než v Říši, gestapo se o české homosexuály zajímalo, pokud mělo podezření na politickou činnost. Potvrzuje to jeden z pamětníků: „Stalo se, že k tomu Šroubkovi (kavárna Evropa na Václavském náměstí v Praze), velice zřídka, ale i tu a tam se tam objevil nějaký německý voják. A že by ho ňák ignorovali, to naopak, byl vždycky středem pozornosti. (…) Nějaký národnostní třenice mezi gayi, pokuď já osobně vím, to vůbec neexistovalo. (…) To i když to byl Němec a okupátor, ale pokud spolu byli v posteli, tak to určitě bylo dobrý.“

Soukromí versus politika

Za samostatnou publikaci by stála studie Franze Schindlera o životě homosexuálů za socialismu. Ve vzpomínkách vyvstává obraz skryté, dávno zmizelé Prahy. Ožívají domácí salony režiséra Václava Kršky, architekta Tomáše Fragnera nebo „smíšený“ umělecký salon malíře Karla Laštovky. Kavárny (nejslavnější Evropa) a restaurace, noční bary, kam se chodilo „na lov“. Procházíme labyrintem starých Karlových lázní, kam za erotikou docházel i Eduard Kohout či malíř Jan Zrzavý, a modernistickými lázněmi v paláci Koruna. Absolvujeme dva hlavní okruhy pražských veřejných záchodků, jimž se podle délky trasy říkalo „velký“ a „malý“ (nechybějí ani nákresy). Se svými poetickými názvy jako Rudý ďábel, Intimo nebo Schody naděje už většinou zmizely pod rypadly buldozerů.

Zajímavé je, že rok 1961, kdy stejnopohlavní sex přestal být trestným činem, nepředstavoval pro homosexuály tak velký přelom. Stát je perzekvoval i nadále (například za veřejné pohoršování) a společenská diskriminace rovněž nepolevila. K rovnoprávnosti začala homosexuální menšina u nás směřovat až po roce 1989. Změnilo se úplně všechno: píše se, mluví se, pořádají se pochody a festivaly. V roce 2006 byl schválen zákon o registrovaném partnerství. Přesto, jak si ve srovnávací studii všímá Američan Timothy M. Hall, je česká homosexuální komunita na veřejnosti podivně pasivní. Výrazně je to znát na přístupu gayů k problematice rodičovství, o kterém píše Věra Sokolová. Zatímco jeden evropský stát za druhým mění legislativu, v Česku je možnost adopce (či umělého oplodnění) u homosexuálních párů právně zablokována. Většina mužů, jichž se Sokolová ptala, touží po dítěti, nikdo z nich však nepřichází s návrhem, jak se pokusit o legislativní změnu. Místo toho uvažují o vystěhování do jiné evropské země! Jako hlavní důvod navíc neuvádějí zákon, ale strach, aby se jejich dítě nestalo obětí šikany.

Timothy M. Hall tvrdí, že zatímco česká společnost je shovívavá k životu v soukromí, na veřejnosti požaduje přizpůsobení se většinové představě o tom, co je „normální“. Vidí zde souvislost s odporem Čechů k politizaci vlastní „soukromé“ identity, který je podle něj specifický nejen pro české gaye, ale pro celou společnost. Z knihy Miluji tvory svého pohlaví tak vyplývá poměrně nelichotivý obraz české většinové společnosti. Zdá se, že homosexuálové mohou doufat nanejvýš v onu tolik proklamovanou českou toleranci. A ta má, jak ukázala veřejná debata kolem první české Pride Parade, velmi úzké meze. Nelze ji v žádném případě zaměnit za opravdové přijetí či za rovnoprávnost.

Pavel Himl, Jan Seidl, Franz Schindler: Miluji tvory svého pohlaví. Homosexualita v dějinách a společnosti českých zemí               Argo, 650 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte