65 R39 varianta stransky
65 R39 varianta stransky • Autor: Respekt

Jsou to vždycky bestsellery. Ať už vzpomeneme ten nejslavnější, tedy skoro čtyřicet let starý Život po životě Raymonda A. Moodyho anebo aktuální knihu amerického neurochirurga Ebena Alexandera III. Proof of Heaven (Důkaz nebe), stále platí, že téma prožitků klinické smrti čtenáře fascinuje. A nejen ty, kdo ve svědectvích o průchodech tunelem k zářícímu světlu vidí důkaz pokračování lidské existence na onom světě. Rozluštit význam intenzivních zážitků na rozhraní života a smrti se pokoušejí i skeptičtější vědci. Zatím se neshodnou takřka na ničem – o to je však jejich spor zajímavější.

Základ všeho

Lidí, kteří prožili zkušenosti blízké smrti (vžila se pro ně zkratka NDE podle anglického near-death experiences), v poslední době přibývá. Především proto, že sanitky jezdí rychleji a moderní medicína dokáže resuscitovat více lidí, kterým se na pár minut zastavilo srdce, což je nejčastější situace, v níž k NDE dochází.

Kniha Ebena Alexandera III., která se už téměř rok drží v první desítce bestsellerů žebříčku The New York Times (česky vyšla v červnu pod názvem Jaký je život po životě), by tak mohla být jen další z rostoucí řady osobních vyznání zachráněných pacientů. Její autor je ovšem lékař – neurochirurg, který se celý život zabýval lidským mozkem. A až do onoho listopadového rána roku 2008, kdy se v posteli vzbudil s nesnesitelnou bolestí hlavy, zastával materialistické názory, jež popíraly hodnotu všechno, co měl brzy prožít jako svou klíčovou životní transformaci.

Eben Alexander III. onemocněl prudkým zánětem, který jeho mozek zcela vyřadil z provozu. Sedm dní strávil v kómatu, lékaři mu dávali minimální šanci na přežití. Báli se dokonce, že pacienta napadla nová mutovaná bakterie, jež by mohla rozpoutat nebezpečnou pandemii. Během kritických chvil, kdy antibiotika nezabírala a mozkové funkce nefungovaly, však Alexander prožíval mystickou výpravu, která trvale proměnila jeho pohled na život.

Zdroj: Pim Van Lommel, Consciousness Beyond Life
Zdroj: Pim Van Lommel, Consciousness Beyond Life • Autor: Pim Van Lommel, Consciousness Beyond Life

Nejprve se propadl do tmy, v níž se po chvíli objevil světelný bod, a on stoupal tunelem k nepopsatelně jasnému světlu, naplňujícímu poutníka pocitem bezpodmínečné lásky a důvěry. Byl uveden do nádherné říše, kde ho provázel anděl. Společně létali na křídlech motýla a anděl jej v jazyce beze slov seznamoval s podstatou bytí. Čas tu přestal platit, logika se rozpustila v konejšivém světle stejně jako poutníkova identita. Minulost, budoucnost, vše se zrcadlilo v jediné chvíli, stejně jako veškeré vědění světa. V krajině obývané šťastnými lidmi oblečenými v jednoduchých oděvech se setkal s božstvem jménem Óm a naplno prožil pochopení univerzální pravdy života: Láska je základem všeho.

Když se jeho vědomí začalo vracet zpátky do nemocného těla na jednotce intenzivní péče, lékaři mluvili o zázraku. Eben Alexander III. byl ale zoufalý. Návrat z říše věčného světla do pozemské reality bolel. Nad vodou ho držel úkol, který tam „nahoře“ dostal – podat zprávu o tom, co se naučil. Neurochirurg, který ještě před pár týdny nevěřil v Boha a zakládal si na svém přesvědčení, že lidské vědomí není ničím víc než produktem elektrických výbojů mozkových buněk, se zotavoval a vyťukával do počítače první stránky svého budoucího bestselleru – Důkaz nebe.

Když kniha o čtyři roky později vyšla, už název jedné z prvních recenzí od kolegů z oboru mu připomněl, že jeho mise zpátky na planetě Zemi nebude snadná. Jmenovala se Důkaz halucinace.

Bouřící se neurony

Vypovídají zkušenosti, jež část lidí zažije ve stavu klinické smrti, o existenci jiné reality? Jsou důkazem, že vědomí existuje nezávisle na materii mozkové kůry? Většina neurovědců je ke spirituálním přesahům NDE spíše skeptická a snaží se je vysvětlovat v duchu principů pozitivistické vědy coby abnormální aktivitu neuronů v kritické situaci.

Takových teorií existuje několik. Uhrančivé vize může v mozku člověka způsobovat nedostatek kyslíku po zástavě dechu, nebo naopak přebytek oxidu uhličitého. Světlo na konci tunelu bývá někdy přičítáno postupnému ubývání kyslíku ve zrakovém ústrojí, které ztmavuje zorné pole od okrajů. Uvažuje se také o možném vlivu stresových hormonů nebo halucinogenní sloučeniny DMT, již (normálně v malých dávkách) produkuje mozková šišinka – v přírodě se vyskytuje v některých rostlinných drogách a zážitky jejich uživatelů se někdy NDE podobají. Známý badatel v oblasti religiózních zážitků Kevin Nelson se zase domnívá, že během klinické smrti nastává jakési překrytí dvou stavů vědomí, které jinak prožíváme odděleně – bdělosti a REM fáze spánku, kdy se nám zdají sny.

Hypotéz přibývá rychleji než důkazů, protože fenomén se prakticky nedá zkoumat v laboratorních podmínkách. Nejčastěji se objevují přirovnání NDE k halucinacím nebo snům, jedna věc je ale výrazně odlišuje. Na rozdíl od jiných mimořádných stavů vědomí, jejichž obsah se nedá předvídat, mají totiž posmrtné zkušenosti nezvykle ustálenou podobu, chronologii a logiku. Badatelé identifikovali asi dvanáct obvyklých komponent NDE (kromě známé cesty tunelem jde třeba o rekapitulaci života, vystoupení z těla, vnímání hranice, zpoza níž už není návratu na zem, nebo setkání se zemřelými členy rodiny). Vědomí cestovatele je vždy velmi jasné a bdělé, paměť na rozdíl od snů dokonale ukládá všechny detaily. Občas navíc silné NDE prožijí nejen lidé ve stavu klinické smrti, ale i během ohrožení života (například pád ze skály, který neskončí smrtelným zraněním) nebo hlubokých depresí, což odporuje teoriím o kyslíkové deprivaci.  

Potkani jdou ke světlu

Zastánci názoru, že NDE jsou víc než jen fantazií umírajícího mozku, se kromě slabin ve zmíněných hypotézách dlouho opírali také o výsledky zobrazovacích metod. Pokud se totiž podaří zaznamenat dění v lidské lebce v čase klinické smrti (například během plánované operace), křivky přístroje EEG se v řádu sekund po zástavě srdce promění v rovnou čáru. Mozek je podle nich zcela neaktivní, pacient by tedy měl být v úplném bezvědomí. Právě v tu dobu přitom prochází nejsilnějšími zážitky, což lze interpretovat tak, že jeho vědomí „vystoupilo“ z hmotného těla.

Odpůrci takového pohledu často namítají, že není jisté, zda se NDE opravdu odehrává v době zdánlivé neaktivity mozku – může to být také těsně před klinickou smrtí, nebo naopak záhy po resuscitaci. Čerstvá studie vědců z Michiganské univerzity, publikovaná letos v létě, záhadu ještě prohloubila. Během pokusu s laboratorními potkany, jejichž mozek byl připojen na elektrické snímače, se u nich nějakou dobu po vyvolané zástavě srdce nečekaně objevila chvilková erupce aktivity neuronů v oblasti spojované s vizuálními vjemy. Zda tohle „poslední hurá“, jak vlnu pojmenoval jeden vědec, skutečně zachytilo cestu hlodavce k božskému světlu, těžko soudit. Může to tak být, ale i sami autoři experimentu varují před ukvapenými paralelami s lidským mozkem.

Zdroj: Pim Van Lommel, Consciousness Beyond Life
Zdroj: Pim Van Lommel, Consciousness Beyond Life • Autor: Pim Van Lommel, Consciousness Beyond Life

Téma posmrtných zkušeností přitahuje milovníky paranormálních jevů, ostatně také proto o něm část odborných neurologických časopisů ze zásady nepíše. I střízlivě uvažující člověk však v tomhle fenoménu objeví pár dobře zdokumentovaných jevů, které je těžké vysvětlit. Například slavný psycholog Carl Gustav Jung prožil NDE při infarktu v roce 1944 a během zážitku cestoval vesmírem, takže viděl naši planetu z odstupu. Dvacet osm let předtím, než vznikla první podobná fotografie, popsal velmi přesně a detailně obraz Země.

Ještě tajemnější je případ slepé ženy Vicky Noratukové, který ve své knize zmiňuje profesor psychologie a výzkumník v oblasti NDE Kenneth Ring. Narodila se předčasně, takže se jí v lebce vůbec nevyvinul zrakový nerv a oční bulva. Nikdy neviděla světlo ani stín, podle poznatků medicíny taková možnost ani nepřipadala v úvahu. Při autonehodě v roce 1973 však prožila klinickou smrt, při níž vystoupila z těla, viděla a později popsala místo nehody, lékaře i nemocnici, kam ji převezla záchranka.

Není sama, kdo něco takového absolvoval. Pacienti, kteří zažili klinickou smrt, často vyprávějí, že opustili bezvládné tělo a pozorovali scénu z výšky. Jak vyplývá z dvou dostupných studií na toto téma, více než devadesát procent těch, kdo podobným stavem prošli, popsalo dění a komunikaci pod sebou zcela přesně.

Příliš silný zážitek

„Lidé, kteří zažili NDE, byli mými největšími učiteli. Změnili moje vnímání života a smrti,“ píše ve své dva roky staré knize Consciousness Beyond  Life (Vědomí za životem) nizozemský kardiolog Pim van Lommel. Autor vůbec nejdůkladnější studie o lidech, kteří mají za sebou stavy blízké smrti (vyšla v lékařském časopise Lancet), dospěl během desítek rozhovorů s nimi k přesvědčení, že vědomí není biologicky podmíněno a dokáže existovat nezávisle. Lidský mozek Pim van Lommel metaforicky popisuje jako televizní přijímač, který pouze přijímá a zpracovává, nikoli však vytváří „signál“.

Část kolegů mu vyčítá, že svou teorií překročil hranice vědy. Lommel přitom nesahá k náboženským vysvětlením, naopak si vypomáhá kvantovou fyzikou. Jeho závěry jsou ale zajímavé ještě v jednom ohledu. Zkušenosti blízké smrti zcela zásadně mění ty, kdo jimi prošli, a nizozemský kardiolog právě tuhle proměnu zkoumal v osmiletém časovém období.

Zjistil, že takřka všichni účastníci jeho studie se přestali bát smrti a mnoho z nich změnilo svůj žebříček hodnot. Přestali se starat o kariéru a vydělávání peněz, dávali přednost zlepšování svých vztahů, meditacím a rozjímání, pobytu v přírodě. Zmizela jejich agresivita a neklid, naučili se odpouštět sobě i druhým, více vnímali potřeby svého těla, dokázali víc prožívat emoce. Dramatická změna často přinesla rozpad starých vztahů, výpovědi z práce, chvíle samoty nebo neporozumění. Ale pokud lidé dokázali svou zkušenost dobře integrovat, cítili se nakonec šťastnější a svobodnější.    

Otázku, zda NDE mají nějaký „smysl“, tak pro Pima van Lommela nezodpověděla neurologie, ale život sám. Stavy NDE jsou natolik silným formativním zážitkem, že ti, kdo je prožili, zkrátka jen těžko přijímají teorie o náhodných halucinacích splašených neuronů.

Sílu těchto zkušeností a jejich dopad na pojetí života si ještě lépe představíme při četbě v úvodu zmiňované knihy Ebena Alexandera III. Budoucí neurochirurg vyrůstal coby adoptované dítě, své původní biologické rodiče poznal až v dospělosti. Tehdy se také dozvěděl, že měl mladší sestru, která už zemřela, aniž by ji kdykoli poznal. Když o pár let později jeho tělo leželo v kómatu v nemocnici ve Virginii a zdálo se, že zemře, přijela se s ním rozloučit také jeho biologická rodina. Pár měsíců po nečekaném probuzení od ní dostal poštou fotografii oné mrtvé sestry. Rozbalil obálku a zarámovaný snímek si postavil na psací stůl.  Dívka na snímku mu byla důvěrně známá. Díval se do tváře anděla, který ho nedávno provázel na motýlích cestách.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1538

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte