Kultura Knihy

Koho vypijou lišky

57 kabrtova R23 2013
57 kabrtova R23 2013 • Autor: Respekt

V současné české próze se příliš neexperimentuje, a když, výsledkem je spíše matnost a rozpačitost konečného tvaru. Debut Lidmily Kábrtové Koho vypijou lišky jde opačným směrem. K sevřenosti, jasnosti a cizelování. „Na všechny důležitý věci ti stačí pár slov,“ vysvětlí jí děda. „Kolik?“ „Nevim. Padesát?“ A tak malá El začne jednoho dne počítat. Každá vzpomínka se musí vtěsnat do skrovného příbytku padesáti slov. V těchto krátkých fragmentech autorka vypráví o jejím traumatickém dětství a dospívání v Československu sedmdesátých let. O nešťastném manželství jejích rodičů, násilnictví a alkoholismu jejího otce. O rozporech mezi tím, o čem se mluvilo doma, a o čem se ve škole muselo mlčet.

Reklama
Reklama

Netrvá dlouho a člověk podlehne rytmu knihy docela přirozeně. Nepřemýšlí, jestli ty mikropříběhy má číst jako prozaické básně, deníkové záznamy nebo experimentální prózu. Většina z nich končí výraznou pointou, jsou působivé samy o sobě, a zároveň přiléhají jeden k druhému jako prsty složené do sebe. Propojují se v osobité gesto.

Lidmila Kábrtová se k formě své knihy inspirovala v projektu Příběhy na padesát slov, který na stejnojmenném webu publikuje vydavatel Zdeněk Král. Ten se při čtení knihy A Whole New Mind (Úplně nová mysl) dočetl o technice tréninku pravé mozkové hemisféry právě psaním těchto mikropříběhů. Nejprve je začal tvořit sám, dnes už na jeho webu publikuje více než sto autorů včetně několika známých spisovatelů a překladatelů (Bellová, Kafka, Nagy aj.). Lidmilu Kábrtovou však jako první z nich napadlo propojit tyto krátké útvary v románový celek.

Kapitoly vždy uvádí výpisky z dobových titulků Rudého práva, které čtenáře vrhnou do časů „letargie, jež se tu usadila jako proužky taninu na čajovém šálku“. Pak už se vypráví podle předepsané výměry. Působivý je kontrast lyrického jazyka a dětského bezprostředního pohledu malé El, s nímž vnímá vztah svých rodičů plný hádek a surových násilností. Dojde dokonce i na zneužívání a popálení pohrabáčem. Zaznamenává je však bez pohnutí, lakonicky, stejně jako nablblá hesla komunistické propagandy, ústrky od spolužáků i soudružek učitelek. Děsivost těch věcí a časů se obnažuje ve vlastní nahotě. Podobně téma traumatického dětství vyvstává ve fragmentární formě s jiným výrazem – souzní s výpovědí o prožité bolesti, o níž člověk není schopen mluvit přímo a otevřeně. Jeho řeč je přerývaná, zajíkavá, odmlčuje se a zadrhává, promlouvá v náznacích. Podobně jako malá El. Krátké fragmenty tak zprostředkovávají její bezmoc naléhavěji, než by to dokázal rozvitý popis.

Prvotina Lidmily Kábrtové ale není jen vážná a zraňující, autorka vládne i smyslem pro humor a některými zápisky probleskne anekdotický nádech: „Mami zítra vajíčka v pytlíku od mouky odnese do práce. ,Nerozbily se?‘ ,Nerozbily, jen…‘ zaváhá mami. ,Co jen?‘ zeptá se děda. ,Jen je příště nemáme balit do Lidový demokracie, prej to není ideologický.‘“

Jindy ovšem sklouzne až k hranici banality a nevyhne se ani obehraným normalizačním motivům, jako jsou tesil, pojízdná prodejna, šití podle Burdy nebo výkup králičích kožek. Možná se jim však vyhnout nejde a jejich osudem je už navždy působit trochu otravně. Lidmile Kábrtové ale o normalizaci nejde, snaží se hlavně o působivé vylíčení traumatického dětství. Doba nesvobody tu tvoří jen sychravé pozadí, které zesiluje to, co se děje uvnitř rodiny malé El. Narušený vztah jejích rodičů se postupně propadá až k patologii a dívka sama je při každém pokusu o vykročení do vnějšího světa zahnána pro svou osobitost zpátky do bezmocné samoty. K tomu se váže i zvláštní titul knihy. Odkazuje k příběhu, který si pro El vymyslí její děda. V lesích kolem jejich domu nežijí králíci ani jiná zvířata, jen mocné lišky, jež čekají na každého, kdo vykročí špatným směrem. Kdo šlápne vedle, toho vypijou. Narušenost vnějšího světa zesiluje patologii světa domácího, jsou to spojité nádoby. Není kam utéct. Jen do malého prostoru padesáti slov.

Sešla se tu tedy šťastně forma s obsahem, nejde pouze o zajímavý nápad, jehož přitažlivost brzy vyprchá. O to větší může být pro čtenáře zklamání, když vyprávění nečekaně skončí v roce 1983. Proč právě tehdy, uprostřed dospívání El? Uprostřed normalizačních dějin? Nevíme. Pak už se autorka za svou hrdinkou ohlíží až v epilogu z roku 2011. Jedním z možných vysvětlení, proč vyprávění tak náhle skončí, je úmrtí dědečka ve zmíněném roce. S ním El odešla její jediná životní opora a nejspíš i chuť dál odměřovat svůj životní příběh do padesáti slov. Už není pro koho a s kým ve hře pokračovat.

Lidmila Kábrtová: Koho vypijou lišky
Host, 197 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte