Dvojice

Na slovinském literárním festivalu stojí pulty s knihami a kromě úctyhodného počtu místních nakladatelství tady prezentují knihy také vydavatelé z Chorvatska, Srbska, Itálie a dalších zemí. Titulům na obálkách většinou vůbec nerozumím, brzy si však všimnu pro člověka od nás neobvyklého rysu – řada knih je, alespoň podle obálky, dílem dvou autorů. Přičemž z té autorské dvojice jedno jméno skoro vždy znám: Edgar Allan Poe, Emily Dickinsonová, Witold Gombrowicz…  Po chvíli mi dochází, že na obálce knih je vedle jména autora originálu rovnomocně a hrdě uvedeno také jméno překladatele. Tedy toho prapodivného génia, který dokázal dílo znovuzrodit v jiném jazyce, naučil ho ještě podruhé mluvit, uvažovat a cítit, neboť překlad není nic menšího než právě tenhle zázrak. Připustíme-li, že myslíme v jazyce, a podstatná část našeho prožívání se tedy děje v úzké souvislosti s řečí, pak je skutečný umělecký překladatel tím, kdo nepřekládá jen slova, ale celé prožitky. Dokáže v druhém jazyce nalézt znovu celou povahu díla – překládá smysl pro humor i pro hrůzu, naléhavost kletby i modlitby. V posledku musí umět přeložit také ticho, které je mezi slovy a za slovy a v každém jazyce zní trochu jinak.

Obdivuji tu přirozenou, poctivou smělost zahraničních nakladatelů…